Arnaldur Indridason

Arnaldur Indridason

Erlendur 4. Dech smrti

1

Malá se vesele batolila po podlaze. Když jí konečně vzal z ručky věc, kterou spokojeně kousala, zjistil, že je to lidská kost.

Těsně předtím dosáhla oslava narozenin jejího staršího bratra vrcholu, což se projevovalo hlasitým vřískáním pozvaných dětí.

Poslíček přinesl pizzu a hoši se jí cpali jako diví, zapíjeli ji kolou a říhali jako o závod. Potom jako na povel všichni vyskočili a šli se zase honit ven. Někteří byli ozbrojeni samopaly, jiní pistolemi, ti menší měli v rukou auta a gumové dinosaury. Nedokázal uhodnout, nač si vlastně hrají. Zřejmě jim šlo jen o to, aby nadělali co nejvíc rámusu.

Matka oslavence dala do mikrovlnné trouby pražit kukuřici.

Vysvětlila synovi, že chce tu řvoucí bandu něčím ztišit, a šla zapnout televizi, že jim pustí videokazetu. Jestli to nepomůže, vyhrožovala, že je všechny vyhodí. Synovy osmé narozeniny se teď slavily už potřetí a jí pomalu začínaly přetékat nervy. Třetí oslava za sebou.

Poprvé se celá rodina vypravila do jednoho, ne právě nejlevnějšího podniku s rychlým občerstvením. Na podruhé pozvali příbuzné a přátele, a to byla oslava, která už se blížila konfirmaci. A dnes dovolili synovi, aby si pozval spolužáky a kamarády z okolí.

Otevřela mikrovlnnou troubu, vyndala z ní popcorn, nasypala ho do sáčku a dala pražit další. Přemýšlela přitom, že si to příště usnadní. Uspořádá jen jednu oslavu a basta. Jak se to dělávalo dřív, když byla malá.

Ani ten nemluvný mladík na pohovce v obývacím pokoji jí s ničím nepomohl. Zkoušela s ním navázat hovor, ale dost rychle to vzdala.

Znervózňovalo ji, že vysedává v obýváku a nepromluví. Ale, na druhé straně, by asi bylo těžké udržet plynulý hovor, když kvůli té ječící bandě nebylo slyšet vlastního slova. Vadilo jí, že jí ani nenabídl, že jí pomůže. Jen tam seděl, zíral před sebe a mlčel. Asi se stydí, říkala si.

Nikdy předtím ho neviděla. Bylo mu asi pětadvacet a byl to starší bratr jednoho z chlapců, které její syn pozval na oslavu svých narozenin. Věkový rozdíl mezi nimi představoval téměř dvacet let.

Byl velmi štíhlý, a když přišel, podal jí vlhkou ruku s jemnými prsty.

Byl velmi zdrženlivý, řekl jen, že jde pro mladšího bratra. Ale ten se nedal přesvědčit, aby odešel z oslavy, která byla ještě v plném proudu. Tak ho pozvala dál a řekla mu, že už to nebude dlouho trvat.

On jí vysvětlil, že jejich rodiče, kteří bydleli také v řadovém domku o kus dál v ulici, jsou v zahraničí a on musí mladšího bratra hlídat.

Normálně prý bydlí v pronajatém bytě v centru. Přešlapoval ve dveřích rozpačitě z nohy na nohu. Jeho mladší bratr se mezitím opět vmísil mezi rámusící děti.

Mladík ji poslechl a šel si sednout na pohovku do obýváku.

Pozoroval oslavencovu jednoroční sestřičku, která lezla po podlaze v chodbě před dětským pokojem. Měla na sobě bílé nabírané šatičky a mašli ve vlasech. Vesele si něco blábolila a občas zavřískala radostí, zatímco on v duchu proklínal mladšího bratra.

Bylo mu nepříjemné sedět v cizím domě. Přemýšlel, zda nemá té paní nabídnout pomoc. Řekla mu, že manžel musí pracovat pozdě do noci. Přikývl a pokusil se usmát. Odmítl kolu i pizzu.

Všiml si, že holčička svírá v ručičce nějakou hračku, a když si sedla na zadeček, začala ji žužlat a slintala. Zřejmě jí začínaly růst zoubky, proto do té věci kousala.

S hračkou v ruce přilezla blíž k němu a on se začal zajímat o to, co to vlastně drží. Přestala kousat, po zadečku se sunula k pohovce a s otevřenou pusou na něho hleděla. Samým vzrušením jí tekly sliny až na bryndáček. Pak si znovu dala hračku do pusy, převalila se na všechny čtyři a lezla k němu. Natáhla se k němu, šklebila se námahou a kvičela tak, až jí hračka vypadla z pusy. Opět se po ní natáhla, ale to už byla téměř u něho. Chytila se za opěradlo u pohovky a postavila se. Hrdě stála na nejistých nožkách do „o“.

Podařilo se mu vzít jí tu věc, aby si ji prohlédl. Holčička na něho chvíli nechápavě hleděla, jako by nevěřila svým očím, a potom se z plných plic rozkřičela. Netrvalo mu dlouho, než poznal, že to, co kousala, je lidská kost. Asi deset centimetrů dlouhý, ulomený konec žebra. Kost již byla zažloutlá a v místě zlomu obroušená, takže už nebyl ostrý a byly na něm tmavé skvrny jako od hlíny.

Mladí se domníval, že drží v rukou přední část lidského žebra, a bylo mu jasné, že člověk, kterému patřilo, už nebyl nejmladší.

Matka uslyšela, že holčička křičí, jako by ji na nože bral. Když nahlédla do pokoje, viděla, že dcerka stojí u neznámého mladíka a ručkama se drží opěradla pohovky. Postavila mísu s pop-cornem, rychlým krokem přešla k dcerce a vzala ji do náruče. Zadívala se na mladíka, který nevěnoval pozornost ani jí, ani plačícímu dítěti.

„Copak se stalo?“ zeptala se ho a snažila se utišit dítě. Mluvila nahlas, aby je překřičela.

Mladík vzhlédl vzhůru, pomalu vstal a podal jí kost.

„Kde to vzala?“ zeptal se matky.

„Co?“ řekla.

„Tu kost,“ řekl on. „Odkud má tu kost?“

„Jakou kost?“ nechápala. Dítě se poněkud utišilo, když zase uvidělo svou hračku. Natahovalo po ní ruce a samým vypětím šilhalo a slintalo. Když na kost dosáhlo a vzalo ji mladíkovi z ruky, fascinovaně si ji prohlíželo.

„Já myslím, že je to kost,“ řekl mladík.

Dítě si ji strčilo do pusy a bylo zase spokojené.

„Co to pořád mluvíš o nějaké kosti?“ zeptala se matka.

„Kouše do ní,“ řekl. „Já myslím, že je to lidská kost.“

Matka se podívala na žužlající dítě.

„Ještě nikdy jsem to neviděla. Jak to myslíš, že je to lidská kost?“

„Podle mého názoru je to kus lidského žebra,“ řekl mladík. „Studuji medicínu,“ dodal na vysvětlenou, „pátým rokem.“

„Žebro? Co je to za hloupost? To tys je přinesl?“

„Já? Ne. Ty nevíš, kde to tu vzalo?“

Matka znovu pohlédla na dítě, otřásla se odporem, vytrhla malé kost z pusy a hodila ji na zem.

„Třeba o tom něco bude vědět její bratr…“

Pohlédl na matku, která na něho nevěřícně hleděla. Holčička se znovu rozkřičela. Matka se podívala na kost, pak z okna, odkud byl výhled na rozestavěné okolní domy. Těkala pohledem z mladíka na kost, pak na svého syna, který právě vyběhl z dětského pokoje.

„Tóti!“ volala na něho, ale chlapec jí nevěnoval pozornost a běžel dál. Rozběhla se za ním, chytila ho mezi houfem rozjívených dětí a táhla ho do obýváku. Postavila ho před studenta medicíny.

„Je to tvoje?“ zeptala se syna a ukázala na kost, kterou student už zase držel v ruce.

„Našel jsem to,“ řekl Tóti a chtěl se zase rozběhnout ven, aby nic nezmeškal.

„Kde?“ zeptala se matka. Posadila maličkou na podlahu. Ta k ní udiveně vzhlížela a nebyla si jistá, jestli má začít znovu křičet, nebo ne.

„Venku,“ odpověděl Tóti. „Je to takový divný kámen. Očistil jsem ho.“ Chlapec byl uřícený od toho, jak se honil, a z čela mu stékala kapka potu dál po tváři.

„Kde venku?“ vyzvídala matka dál. „A kdy? Cos dělal?“

Chlapec se na ni nechápavě díval. Nebyl si vědom toho, že by něco vyvedl, ale podle jejího výrazu to vypadalo, že asi ano.

Usilovně přemýšlel, co by to mohlo být.

„Myslím, že včera,“ řekl. „Na staveništi, vzadu za kopcem. Stalo se něco?“

Jeho matka a neznámý mladík na sebe pohlédli.

„Můžeš mi přesně ukázat místo, kde jsi to našel?“ řekla matka synovi.

„Ale mami, a co moje oslava,“ zamručel mrzutě.

„Jdeme!“ zavelela matka. „Ukážeš nám, kde jsi tu věc našel.“

Zvedla holčičku z podlahy a strkala chlapce ke dveřím. Mladík šel za nimi. Banda ječících kluků zmlkla, když viděli, že matka odvádí oslavence. Dívali se, jak ho s přísnou tváří a se sestřičkou na ruce postrkuje z domu. Pohlédli na sebe a vydali se za nimi, v bezpečné vzdálenosti.

To vše se dělo v nové obytné čtvrti na ulici vedoucí k jezeru Reynisvatn. Novou čtvrť pojmenovali Čtvrtí milénia. Postavili ji na kopci, na jehož nejvyšším vrcholku trůnily nádrže zásobující město horkou vodou. Byly to nahnědo natřené obludy, které čněly nad novým sídlištěm jako tvrze. Ulice se táhly po svahu kopce, jak vyrůstal jeden dům po druhém, někteří lidé už si dokonce stihli upravit zahrádky, rozbalit srolované trávníky a zasadit stromky v naději, že porostou a jednou v budoucnu je ochrání před větrem.

Malí hosté narozeninové oslavy běželi směrem na východ po nejvýše položené ulici, která vedla přímo pod nádržemi. Stály na ní řadové domky a na severním a východním konci ji uzavíraly roztroušené letní chaty, které tam stály už dřív. Jako ve všech nově postavených obytných čtvrtích si děti nejraději hrály na staveništích, lezly po lešení, schovávaly se mezi neomítnutými zdmi nebo se vozily po svazích výkopů a brouzdaly se vodou, která se držela na dně.

K takovému výkopu vedl oslavenec svou matku a neznámého mladíka a za nimi se táhl houf kamarádů. Tóti ukázal na místo, kde našel ten divný kámen, který byl tak nezvykle lehký a hladký, že si ho chtěl nechat, a proto ho strčil do kapsy. Dobře si vzpomínal, kde ho našel. Seskočil před jejich očima do výkopu a bez váhání šel přímo na místo, kde „kámen“ našel. Jeho matka zakázala ostatním přiblížit se k výkopu a s mladíkovou pomocí seskočila dolů za synem. Tam jí Tóti vzal kost z ruky a položil ji do hlíny v kolmé stěně výkopu.

„Tady ležel,“ řekl. Ještě stále považoval kost za neobvyklý kámen.

Byl pátek pozdě odpoledne, a proto už na stavbě nikdo nepracoval. Ve dvou základových výkopech už stálo bednění, ale tam, kde byli oni, ještě bednění nebylo hotové a v hlíně bylo vidět jednotlivé vrstvy zeminy. Mladík se postavil ke stěně výkopu a zkoumal okolí místa, kde chlapec kost našel. Prsty vyškrabával hlínu v okolí, až vyškrábl cosi, co mu popadalo jako ramenní kost.

Tótiho matka ho sledovala, jak zblízka zkoumá stěnu výkopu.

Viděla, že našel další kost. Přistoupila blíž a připadalo jí, že vidí čelist s jedním nebo dvěma zuby.

Vyskočila, pohlédla na mladíka znepokojeným pohledem, potom na dcerku a bezděky jí utřela pusu.

Pochopila to, teprve až ucítila bolest ve spánku. Bez varování ji uhodil pěstí tak rychle, že vůbec nevěděla, co se stalo. Nebo si možná nechtěla připustit, že ji uhodil. Bylo to poprvé a ona se v dalších letech hodně napřemýšlela o tom, zda by se byl její život změnil, kdyby od něho byla hned utekla.

Pokud by jí to ovšem dovolil.

Vůbec nevěděla, proč ji tak nečekaně uhodil, a nechápavě na něho pohlédla.

„Tys mě uhodil?“ řekla nevěřícně a sáhla si rukou na spánek.

„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak ses na něho dívala?“ vybuchl.

„Na něho? Na koho…? Myslíš Snorriho? Jak jsem se dívala na Snorriho?“

„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak jsi byla nažhavená?“

Z téhle stránky ho nikdy předtím nepoznala. To slovo nikdy předtím nevyslovil Nažhavená. O čem to vůbec mluví? Prohodila se Snorrim pár slov u dveří do sklepa, aby mu poděkovala, že jí přinesl něco, co si zapomněla ve svém posledním místě, kde dělala služku.

Nechtěla ho zvát do bytu, protože její manžel byl celý den mrzutý a řekl jí, že nemá na nějakého Snorriho náladu. Snorri jí vyprávěl něco zábavného o obchodníkovi, u něhož byla předtím zaměstnaná. By!

to jeden z nejbohatších lidí ve městě. Oba se tomu zasmáli, a pak se rozloučili.

„Vždyť to byl jen Snorri. Prosím tě, přestaň s tím. Proč máš už od rána tak mizernou náladu?“

„Pochybuješ snad o tom, co říkám?“ vyjel na ni a přistoupil těsně k ní. „Pozoroval jsem tě z okna. Viděl jsem, jak ses před ním kroutila.

Jako děvka!“

Znovu ji uhodil pěstí do obličeje, až odletěla na skříňku kuchyňské linky. Všechno šlo tak rychle, že neměla čas ani na to, aby si chránila obličej rukama.

„Neopovažuj se mi lhát!“ řval na ni. „Viděl jsem, jak jsi na něho dělala oči. Viděl jsem, jak jsi s ním koketovala. Na vlastní oči jsem to viděl! Couro!“

Další slovo, které před ní vyslovil poprvé.

„Bože na nebi, „zasténala. Měla natržený horní ret, krev se jí hrnula do úst a její nasládlá chuť se mísila se slanými slzami, které jí stékaly po obličeji. „Proč to děláš? Co jsem ti udělala?“

Sklonil se nad ní a vypadal, jako by se chystal k další ráně. Obličej měl úplně znetvořený zlostí. Nakonec jen dupl nohou, otočil se a se zaťatými zuby vyrazil z bytu. Ona zůstala jako opařená, nemohla pochopit, co se stalo.

Později na to musela často myslet. Přemítala, zda by se něco změnilo, kdyby na jeho agresivitu zareagovala tím, že by se od něho pokusila odejít. Utéct a nikdy se nevrátit. Jenže nic takového neudělala. Místo toho si sama dělala výčitky. Něco přece musela udělat, když se tak rozčílil. Něco, co si možná neuvědomila, ale on to viděl. Myslela si, že si s ním o tom promluví, až se zase vrátí, že mu slíbí, že už se to nebude opakovat, že se polepší a že zase všechno bude jako dřív.

Nikdy předtím ho takového nezažila, nikdy předtím se tak nechoval ani k ní, ani k jiným. Byl to klidný a rozvážný člověk. Právě toho si na něm nejvíc vážila, když se poznali. Někdy sice býval rozladěný a mrzutý, ale kdo je dokonalý? Nechal se zaměstnat jako pacholek u bratra obchodníka, u něhož pracovala ona, a občas nosil domů nějaké jídlo ze statku. Tak se poznali asi před půldruhým rokem. Byli skoro stejné staří a on mluvil o tom, že možná zanechá práce na statku a pojede na moře, aby vydělal peníze. Chtěl si koupit vlastní dům. Být svým vlastním pánem. Dřít na jiné, to jednoho ztrhá, je to staromódní a člověk se sotva uživí.

Svěřila se mu s tím, že se u obchodníka necítí dobře. Byl hrozně lakomý a neustále obtěžoval všechna tři děvčata, která zaměstnával. A jeho žena je šikanovala, kde mohla. Byla to odporná dračice. Nevěděla ale, co bude dělat. Nikdy o budoucnosti moc nepřemýšlela. Od dětství neznala nic jiného než tvrdou práci. Podle ní nebyl celý život nic jiného než tvrdá práce.

On se pak stále častěji objevoval u obchodníka s nějakými pochůzkami a chodil za ní do kuchyně. A tak se stalo, že se mu jednoho dne svěřila s tím, že má dítě. Ale on už o tom věděl. Přeptal se na ni. Tehdy se poprvé ukázalo, že má zájem poznat ji blíž.

Řekla mu, že její holčičce budou brzy tři roky, a zašla pro ni do zahrady za dům, kde si malá hrála s obchodníkovými dětmi.

Když se s ní objevila v kuchyni, zeptal sejí, s kolika muži se už tahala. Usmíval se přitom ale tak, jako by šlo jen o dobromyslný žert. Později jí ale neustále předhazoval, jaký vedla nespořádaný život, a využíval každé příležitosti k tomu, aby ji ponížil. Její dcerce nikdy neřekl jménem, měl pro ni jen nadávky a neřekl jí jinak než kurvin spratek nebo kretén.

Ale ona se nikdy s muži netahala. Vyprávěla mu o otci své dcerky, který pracoval na malém rybářském škuneru a zahynul na moři.

Bylo mu pouhých dvaadvacet, když vyjeli s kamarády na rybolov, stalo se neštěstí a oni se všichni čtyři potopili i se škunerem. V té době zjistila, že je těhotná. Nebyli sezdáni, takže o sobě nemohla říkat, že je vdova. Chtěli se vzít, ale když zahynul, zůstala sama s nemanželským dítětem. Seděl tenkrát v kuchyni a poslouchal ji, a ona si všimla, že se její malá holčička neodvažuje k němu přiblížit.

Obyčejně se nikoho nebála, ale teď se jí držela za sukni a neodvažovala se jí pustit, ani když ji k sobě lákal. Vytáhl z kapsy saka cukroví a podával jí je, ale ona zabořila obličej do matčiny sukně, rozplakala se a chtěla jít ven za dětmi. Přestože měla cukroví ráda.

O dva měsíce později ji požádal o ruku. O romantice, o jaké četla v knihách, nemohlo být ani řeči. Několikrát se sešli, buď večer, nebo o víkendu, prošli se po městě nebo šli do kina na film s Chaplinem.

Ona se kouskům toho komického tuláka upřímně smála, ale když se podívala na něho, zjistila, že on se nikdy nezasměje. Jednou večer, když šli z kina a ona s ním čekala na autobusové zastávce, zeptal se jí, jestli si ho nechce vzít. Přitáhl ji k sobě.

„Chci, abychom se vzali,“ řekl jí.

Byla tak překvapená, že si na to vzpomínala až mnohem později, až už bylo po všem, a začala si uvědomovat, že ji ani nepožádal o ruku, jak se sluší a patří. A že to s ním není to, co si přála.

Chci, abychom se vzali.

Bylo to v době, kdy už začínala přemýšlet o tom, zda ji vůbec požádá o ruku. Jejich známost už dosáhla té fáze, kdyby to měl udělat, a její dcerka potřebovala mít domov. I ona sama se chtěla starat o vlastní domácnost. Mít děti. Poslední dobou si jí muži všímali jen málo. Možná kvůli malé. A také asi proto, že nebyla příliš atraktivní. Byla malá a kulatá, rysy v obličeji dost hrubé, a měla předkus. Ale její malé šikovné ruce nikdy neodpočívaly. Možná už nikdy od nikoho lepšího nabídku k sňatku nedostane.

„Co na to říkáš?“ zeptal se jí.

Přikývla.

Políbil ji a objali se. Krátce nato měli svatbu v kostele v Mosfellu.

Byla to malá svatba, jen oni dva, jeho kamarádi z pevniny a její kamarádky z Reykjavíku. Farář je po oficiálním obřadu pozval na kávu. Ptala se ho na jeho rodinu, ale on jí nechtěl nic říct. Řekl jí, že nemá sourozence, že otec zemřel, když byl ještě kojenec, a matka si ho nemohla nechat, tak ho dala do ústavu. Když dospěl, pracoval na různých statcích, až skončil u obchodníkova bratra. On sám neprojevil o její rodinu zájem. Vůbec nejevil zájem o minulost. Ona mu přesto řekla, že je na tom podobně, že neví, kdo byli její rodiče. I ji si předávaly různé rodiny, až nakonec skončila u obchodníka jako služka v kuchyni. On jen přikývl, že to bere na vědomí.

„Teď začneme úplně znovu,“ řekl. „Zapomeneme na minulost,“

dodal.

Pronajali si malý byt v suterénu na Lindargata, který měl jen kuchyni a jeden pokoj. Suchý záchod byl za domem. Dala u obchodníka výpověď. Manžel jí řekl, že už nemusí pracovat, aby se uživila. Že se o ni postará. Pro začátek dostal práci v přístavu, ale čekal na nejbližší příležitost, kdy se nechá najmout na loď. Snil o tom, že vypluje na moře.

Stála u kuchyňského stolu s rukama položenýma přes břicho.

Ještě mu neřekla, že je těhotná, ale byla si tím jistá. Nic jiného se také nedalo čekat. Mluvili spolu o dětech, ale ona přesto nevěděla, jak se k tomu on při své uzavřenosti postaví. Vybrala už dítěti jméno, jestli to bude chlapec. Chtěla chlapce. Bude se jmenovat Símon.

Slyšela o surových mužích, kteří bili své ženy. A slyšela o ženách, které museli s takovými násilníky žít. Byly to strašné věci. Nevěřila, že by byl také takový. Nevěřila, že by byl něčeho takového schopen.

Říkala si, že mezi nimi to musí být něco jiného. Myslel si, že jsem flirtovala se Snorrim, říkala si. Musím si dát pozor, aby se to neopakovalo.

Přejela si rukou po tváři a zaklonila hlavu, aby zastavila krvácení z nosu. Jak se rozčílil. Utekl, ale určitě se zase vrátí a poprosí ji o odpuštění. Tak se k ní nesmí chovat. Prostě nesmí. Celá rozrušená šla do ložnice za dcerkou. Děvčátko, které se jmenovalo Mikkelína, se ráno probudilo s horečkou, přes den tvrdě spalo a spalo ještě i teď. Vzala je do náruče a cítila, jak je horké. Posadila si malou na klín a začala odříkávat dětskou říkanku, stále ještě šokovaná a zmatená jeho brutálním útokem.

Paleček ten maličký,

natrhal si švestičky,

spadl pak do vodičky,

Paleček jsme vylovili

do postýlky uložili,

po bradu ho přikryli,

a ta malá šelmička

hned zavřela očička.

Holčička rychle dýchala. Hrudníček se jí zvedal a klesal a při dýchání jí pískalo v nose. Tvářička jí celá hořela. Snažila se Mikkelínu vzbudit, ale ta tvrdě spala.

Matka hlasitě zanaříkala.

Holčička byla vážně nemocná.

2

Elínborg přijala oznámení o nálezu lidské kosti ve Čtvrti milénia.

Ostatní už odešli domů a ona se také chystala odejít z kanceláře, když zazvonil telefon. Chvíli se rozmýšlela, podívala se na hodinky, pak na telefon. Pozvala na večeři hosty a celý den před sebou viděla chutné kuřecí maso v omáčce tandori. S povzdechem zvedla sluchátko.

Elínborg byla žena neurčitého věku..Mohlo jí být něco mezi čtyřiceti a padesáti, byla pěkně baculatá, ale ne tlustá, a měla slabost pro dobré jídlo. Rozvedla se a znovu vdala. Měla čtyři děti, z toho jedno adoptované, ale to už nebydlelo doma. Jejím druhým manželem byl automechanik, který ji miloval už jen za to, že uměla výborně vařit. S ním a třemi dětmi bydlela v řadovém domku ve čtvrti Grafarvogur. Vystudovala geologii a udělala závěrečnou zkoušku, ale nikdy ve svém oboru nepracovala. U policie nastoupila jako výpomoc na léto, a pak tam zůstala. Byla jednou z mála žen zaměstnaných u kriminálky.

Sigurdur Óli a Bergpóra si to právě rozdávali, když se ozval jeho pager. Měl ho na opasku u kalhot, které nechal ležet na podlaze v kuchyni. Jeho nesnesitelné pípání se neslo až do ložnice. Aby tu věc umlčel, musel vylézt z postele.

Dnes přišel z práce domů dřív. Ale Bergpóra byla doma ještě před ním a uvítala ho vášnivým polibkem. Tím ho vzrušila, a pak to šlo ráz na ráz. Kalhoty zůstaly ležet v půli cesty v kuchyni, stačil jen vytrhnout telefon ze zásuvky a vypnout mobil. Ale na pager zapomněl.

Sigurdur Óli zasténal a podíval se na Bergpóru, která seděla na něm. Potil se a v obličeji byl rudý jako rak. Viděl na ní, že ho tak hned nepustí. Přivřela oči, položila se na něho a pomalu a v pravidelném rytmu pohybovala hýžděmi, až si plně vychutnala orgasmus a celé tělo se jí napjalo.

Sigurdur s tím ale musel počkat. V jeho životě měl přednost pager.

Vylezl zpod Bergpóry, která bezvládně klesla na polštář.

Erlendur seděl v Skálakffi a jedl nasolené maso. Občas tam zašel na jídlo, protože to byl jediný podnik v Reykjavíku, kde dostal pořádné islandské jídlo, takové, jaké by si uvařil sám, kdyby se dokázal přimět k tomu, aby si uvařil. I interiér restaurace mu vyhovoval. Všude samý hnědý, odřený umakart, staré kovové židle, z jejichž pořezaných sedadel vykukoval molitan. Podlahu pokrývalo odřené linoleum, prošlapané od řidičů kamionů, taxíkářů, jeřábníků, řemeslníků a dělníků. Erlendur seděl sám u stolu, trochu stranou od ostatních, a skláněl se nad tučným nasoleným masem, brambory, hráškem a žlutou řepou, bohatě politými nasládlou omáčkou.

Vlastně ani nebyl čas oběda, ale Erlendur přesto na kuchaři vymámil porci tradičního soleného masa. Uřízl si velké sousto a napíchl je na vidličku spolu s bramborem a řepou. Pak ještě nabral nožem omáčku, potřel jí sousto a to všechno si strčil do úst.

Právě když si naložil na vidličku další sousto a chystal se je s chutí strčit do úst, ozval se mobil vedle talíře. Ruka, v níž držel vidličku, zůstala stát v půli cesty. Erlendur se podíval z vidličky na mobil a zpátky na vidličku. S výrazem zklamání v obličeji ji položil zpátky na talíř.

„Proč člověka nenecháte ani chvíli v klidu?“ zabručel dřív, než se Sigurdur Óli zmohl na slovo.

„Nález kosti ve Čtvrti milénia,“ oznámil mu Sigurdur Óli. „Elínborg a já už tam jedeme.“

„Jaké kostí?“

„Nemám ponětí. Elínborg mi volala z auta. Poslala tam už i zajišťovatele stop.“

„Já zrovna jím,“ řekl Erlendur beze spěchu.

Nechybělo moc a Sigurdur Óli by ho nakazil svou aktivitou, když mu sdělil tu zprávu, ale stihl se zavčas přibrzdit.

„Uvidíme se na místě,“ řekl. „Je to na cestě k tomu malému jezeru.

Reynisvatn, nebo jak se jmenuje. Na severní straně nádrží na horkou vodu. Nedaleko hlavní silnice.“

„Co znamená milénium?“ zeptal se Erlendur.

„Cože?“ zeptal se Sigurdur Óli, stále ještě rozmrzelý z toho, že byli s Bergpórou vyrušeni.

„Není to tisíc let? Chci říct tisíciletí? Co to slovo znamená?

Milénium. Pořád ta hloupá cizí slova. Milénium. K čemu je to dobré?“

„Ať se s tím jdou vycpat,“ povzdechl si Sigurdur Óli a vypnul mobil.

Za tři čtvrtě hodiny jel Erlendur ve svém rozhrkaném, dvanáct roků starém japonském autě po ulici ve Čtvrti milénia a zastavil před staveništěm na kopci Grafarholt. Policie už byla na místě a uzavřela celý areál žlutou páskou. Erlendur pod ní podlezl. Elínborg se Sigurdurem Ólim už byli ve výkopu a stáli před kolmou stěnou z hlíny. Mladý student medicíny, který ohlásil nález kosti, tam stál s nimi. Matka oslavence svolala pozvané kamarády a poslala je domů. Policejní lékař z Reykjavíku, korpulentní muž kolem padesátky, slézal dolů po jednom ze tří žebříků, které tam policisté postavili. Erlendur ho následoval.

Nález kostí byl, jak se zdálo, vítaným soustem pro média. Na místo se sjeli novináři a reportéři a spolu s nimi lidé z nové čtvrti.

Někteří se už nastěhovali do nových domků, jiní, kteří pracovali na hrubé stavbě, tam postávali s kladivy a páčidly v rukou a všichni se pozastavovali nad nálezem. Byl konec dubna a počasí bylo poměrně teplé. Ve vzduchu bylo cítit, že se blíží jaro.

Specialisté na zajišťování stop opatrně pomocí malých lopatiček vyškrabovali hlínu z výkopové stěny a sypali ji do plastikových sáčků. Horní část kostry už byla díky tomu celkem dobře vidět. Byla odhalena paže, část hrudníku a spodní část čelisti.

„Co to má být, člověk tisíciletí?“ zeptal se Erlendur a postavil se k nálezu.

Elínborg vrhla tázavý pohled na Sigurdura Óliho. Ten stál za Erlendurem, zaťukal si prstem na spánek a zakroužil jím ve vzduchu.

„Volal jsem do Národního muzea,“ řekl Sigurdur a poškrábal se na hlavě, když se k němu Erlendur nečekaně obrátil. „Už sem poslali nějakého archeologa. Ten nám možná řekne, co to je.“

„Nebudeme potřebovat i geologa?“ zeptala se Elínborg. „Abychom se dověděli, co se dá vyčíst o té kostře z půdy. Například ze stáří jednotlivých vrstev.“

„To bys nám snad mohla říct ty, ne?“ namítl Sigurdur Óli.

„Nestudovala jsi to náhodou?“

„Já už jsem všechno zapomněla,“ řekla Elínborg. „Já už vím jen to, že to hnědé je hlína.“

„Neleží ani šest stop pod povrchem, jak zní předpis,“ řekl Erlendur.

„Nanejvýš půldruhého metru. Zřejmě mrtvolu někdo zakopal ve spěchu. A tady tohle vypadá na zbytky kůže. Dlouho tu ležet nemůže. To není žádný Viking, kteří kdysi osídlili Island. Žádný Ingólfur.“

„Ingólfur?“ zeptal se Sigurdur Óli.

„Ingólfur Arnarson, první osadník,“ odpověděla mu Elínborg.

„Proč ten?“ zeptal se policejní lékař.

„Právě jsem řekl, že ten to není,“ odpověděl Erlendur.

„Já jsem tím chtěl říct, že by to mohla být klidně ona,“ řekl lékař.

„Proč si myslíš, že je to muž?“

„Pro mě za mě, třeba i žena,“ odpověděl Erlendur. „Mně je to jedno.“ Pokrčil rameny. „Můžeš mi říct něco k té kostře?“

„Moc z ní ještě nevidím,“ řekl lékař. „Nejlepší je neříkat nic, dokud ji nevyhrabou celou.“

„Jde o muže, nebo ženu? A co věk?“

„To se nedá říct.“

Vysoký muž s plnovousem v typicky islandském vlněném svetru, jemuž z velkých úst trčely jako mroži dva žluté špičáky a prosvítaly mu mezi prošedivělými vousy, k nim přistoupil a představil se jako archeolog. Když viděl, jak pracují zajišťovatelé stop, okamžitě vyžadoval, aby toho plundrování nechali. Měli na sobě bílé pláště a gumové rukavice a na očích ochranné brýle. Erlendur si je dovedl představit i jako zaměstnance atomové elektrárny. Pohlédli na něho a čekali, co na to řekne.

„Musíme se k ní dostat shora,“ řekl mrož, stále ještě šokovaný jejich postupem. „To ji chcete vyhrabat těmi primitivními lopatkami?“

Erlendur se mu představil.

„Tohle sice není žádný významný archeologický nález,“ vysvětlil mu mrož a podal mu ruku. „Jmenuji se Skarphédinn, těší mě. Ale bude lepší, když na to půjdeme archeologickou metodou, rozumíš?“

„Nemám ponětí, o čem mluvíš,“ řekl Erlendur.

„Ty kosti neleží v zemi dlouho. Určitě méně než šedesát nebo sedmdesát let, řekl bych. Možná ještě méně. Jsou na nich ještě zbytky šatů.“

„Šatů?“

„Ano, tady,“ řekl Skarphédinn a ukázal tlustým prstem na nezřetelné zabarvení v hlíně. „Pravděpodobně budou i na jiných místech.“

„Já myslel, že je to kůže,“ řekl Erlendur tak trochu zahanbeně.

„Bude nejlepší, když tuhle práci necháte na nás, abyste nepřišli o důkazní materiál. Vaši zajišťovatelé stop nám mohou pomáhat.

Musíme začít kopat shora, abychom se k té kostře dostali. V

žádném případě nesmíte pokračovat odtud. Pro nás je nejdůležitější, aby došlo k minimálním ztrátám důkazního materiálu, nebo přinejmenším vodítek, která nám mohou ledacos prozradit. Už jen fakt, že tady ty kosti leží, nám může mnohé prozradit. A všechno, co najdeme kolem, může také posloužit jako vodítko.“

„A co se tady podle tvého názoru stalo?“ zeptal se ho Erlendur.

„To nevím,“ řekl Skarphédinn důrazně. „Zatím je moc brzy na nějaké spekulace. Napřed to musíme vyhrabat a doufat, že narazíme na něco, co do věci vnese trochu světla.“

„Může to být někdo, kdo tu bez pomoci zahynul? Například umrzl, a pak se pomaličku propadal do země?“

„Nikdo za tak krátkou dobu neklesne tak hluboko,“ řekl Skarphédinn.

„Takže je to přece jen hrob.“

„Vypadá to tak,“ odpověděl Skarphédinn. „Ale teď řekni, co máme dělat? Máme to začít odhrabávat shora dolů?“

Erlendur přikývl na souhlas.

Skarphédinn zamířil dlouhým krokem k žebříku a vylezl z výkopu.

Erlendur mu byl v patách. Stáli přesně nad kostrou a archeolog mu vysvětloval, jak bude nejlepší začít s odstraňováním zeminy. Působil na něho dobrým dojmem a to, co říkal, Erlendurovi znělo rozumně.

Skarphédinn vytáhl mobil a zavolal na místo celý svůj tým. V

posledních deseti letech vedl nejvýznamnější vykopávky a věděl, co dělá. Erlendur mu plně věřil.

Zato vedoucí zajišťovatelů stop byl opačného názoru. Rozčílil se, když se dověděl, že sem přijdou archeologové. Ti nemají ponětí o tom, jak se provádí vyšetřování. Ušetřili by spoustu času, kdyby kostru vyhrabali tak, jak to dělali až do této chvíle. A přitom by se jistě naskytlo dost příležitostí, aby zjistili polohu a našli indicie násilného činu, pokud k nějakému došlo. Erlendur chvíli poslouchal jeho litanie, ale navzdory tomu zůstal u svého rozhodnutí, že Skarphédinn se svými lidmi začne kostru odhrabávat shora, i když to jistě bude trvat mnohem déle.

„Ty kosti tu ležely půl století, tak několik dní už nehraje žádnou roli,“ řekl a tím byla věc vyřízena.

Erlendur se rozhlížel po nové čtvrti, která tu vznikala. Zadíval se k rezavě hnědým nádržím na horkou vodu a směrem na Reynisvatn.

Pak jeho pohled zalétl dál, na nezastavěnou travnatou plochu. Jeho pozornost upoutaly čtyři keře, které čněly nad okolní vegetací asi o třicet metrů dál. Když se k nim blížil, zdálo se mu, že to jsou rybízové keře. Stály v řadě těsně u sebe. Pohladil rukou holé, sukovité větvičky a přemítal, kdo je mohl v téhle pustině zasadit.

3

Archeologové v bundách podšitých beránkem a kalhotách odolných vůči vodě se dostavili na místo s lopatičkami a lžícemi.

Oplotili dost velký prostor kolem místa nálezu kostry a přibližně v době večeře začali opatrně odstraňovat vegetační pokrývku. Bylo ještě světlo. Slunce zapadalo až po deváté. Čtyři muži a dvě ženy pracovali beze spěchu a zkoumali každou lopatičku hlíny. Nezjistili žádné stopy po přemísťování zeminy člověkem, který pravděpodobně zakopal tělo.

Elínborg zavolala geologa z fakulty geologických věd, který byl ihned ochoten polici pomoci. Zřejmě okamžitě nechal stát svou práci, protože přijel do půlhodiny po telefonickém rozhovoru. Byl to štíhlý černovlasý muž kolem čtyřicítky se sonorním hlasem. Doktorát si udělal v Paříži. Elínborg ho zavedla k výkopu. Policie postavila nad místem nálezu stan z celtoviny, aby odkrývání kostry nebylo vidět. Policisté dovedli geologa do stanu.

Svítila tam velká neonové zářivka a vrhala tajemné stíny nad místo, kde ze stěny ve výkopu vyčnívala kostra. Geolog postupoval velmi obezřetně. Prohlédl si hlínu kolem kostry, nabral ji do hrsti a rozemnul ji mezi prsty. Porovnával hlínu po stranách kostry s hlínou nad a pod ní, zkoumal sypkost hlíny kolem kostí. Sebevědomě vysvětloval, že ho už jednou volali na místo zločinu, aby určil chemické složení hlíny. Tehdy prý si vyzkoušel, co umí. Začal všem přednášet, že existují odborné knihy o kriminální biologii a geologi , jinými slovy knihy o zemské patologii, pokud Elínborg rozumí, co má na mysli.

Poslouchala ho do té doby, než jí došla trpělivost.

„Jak dlouho tu leží?“ zeptala se.

„Těžko říct,“ odpověděl svým sonorním hlasem a důležitě si odkašlal. „Nemusí to být dlouho.“

„Co znamená, že to nemusí být dlouho, z geologického hlediska?“

zeptala se Elínborg. „Tisíc let? Nebo deset?“

Geolog na ni pohlédl.

„Těžko říct,“ opakoval.

„Jak přesně se to dá odhadnout?“ zeptala se Elínborg. „Vyjádřeno vletech.“

„Těžko říct.“

„Jinými slovy, nejtěžší je se trefit.“

Geolog pohlédl na Elínborg a usmál se.

„Promiň, zamyslel jsem se. Co chceš vědět?“

„Jak dlouho?“

„Prosím?“

„Jak dlouho tu ta kostra leží?“ zopakovala mu Elínborg s povzdechem otázku.

„Odhadem tak mezi padesáti a šedesáti lety. Budu to muset ještě důkladněji prozkoumat, ale na první pohled bych to odhadl asi tak.

Sypkost hlíny… Každopádně je vyloučeno, že by tu před námi ležel jeden z prvních osídlenců Islandu, tedy že by se jednalo o pohanské pohřebiště.“

„To už víme,“ řekla Elínborg. „Jsou tu zbytky šatů…“

„Ta zelená linie zde,“ řekl geolog a ukázal na zelenkavou vrstvu hlíny úplně dole, „to je vrstva jílu z doby ledové. Tady ty proužky v pravidelných odstupech od sebe, to jsou čedičové vrstvy, čili stopy po sopečné činnosti. Ta nejvyšší pochází z patnáctého století. Je to nejsilnější vrstva vulkanických hornin v okolí Reykjavíku po osídlení země. Máme tu ještě další dvě čedičové vrstvy pocházející z činnosti Hekly a Katly, ale to už je několik tisíciletí nazpět. Tady vidíš, že k pevnému kamennému podloží to není hluboko. Jde o takzvaný reykjavícký bazalt, který pokrývá celý zdejší kraj a dále se vyskytuje v okolí Reykjavíku.

Pohlédl na Elínborg.

„V porovnání s celými dějinami zeměkoule trvalo vyhloubení tohoto hrobu milióntinu vteřiny.“

Kolem desáté skončili archeologové s prací a Skarphédinn oznámil Erlendurovi, že zítra přijdou zase. Nenašli nic, co by stálo za zmínku, protože teprve začali odstraňovat svrchní vrstvu vegetace.

Erlendur se ho zeptal, zda nemohou práce urychlit, ale Skarphédinn na něho soucitně pohlédl a zeptal se, jestli chce zničit důkazní materiál. Nakonec se shodli na tom, že konec konců s vyhrabáním kostry nemusí tak spěchat.

Světlo ve stanu zhaslo. Reportéři a novináři dávno odjeli. Nález kostry byl hlavním tématem večerních zpráv. Televize odvysílala záběry Erlendura a jeho lidí ve výkopu a jedna stanice odvysílala záběr, jak se jeden z reportérů pokusil dostat ho k mikrofonu, ale on odmítl cokoliv říct a otočil se k němu zády.

Teď se nad novou čtvrtí zase rozhostilo ticho. Údery kladiv utichly a lidé, kteří pracovali na rozestavěných domech, odešli. Ani křik dětí už nebylo slyšet. Ve čtvrti celou noc hlídkovali dva policisté. Elínborg a Sigurdur Óli jeli domů. Zajišťovatelé stop nakonec pomáhali archeologům, ale i ti už byli pryč. Erlendur ještě mluvil s Tótim a jeho matkou o kosti, kterou chlapec našel.

Hoch byl vší tou pozorností rozrušený. „To je mi tedy věc,“ naříkala jeho matka. Že musí zrovna její syn najít kostru muže, kterého zakopali někde v pustině. „To jsou nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy měl,“ řekl Tóti Erlendurovi. „Prostě super.“

I student medicíny už odešel se svým mladším bratrem domů.

Erlendur a Sigurdur Óli s ním chvíli mluvili o tom, jak tu kost objevil.

Popsal jim, jak pozoroval malé děvčátko, ale všiml si až po dlouhé chvíli, že to, co žužlá, je kost. Když si ji prohlédl zblízka, ukázalo se, že je to kus žebra.

„A jak to, že jsi hned věděl, že jde o lidskou kost?“ zeptal se Erlendur. „Mohla být třeba taky z ovce.“

„Ano, nebylo by mnohem pravděpodobnější, že je z ovce?“ dodal Sigurdur Óli. Byl vyloženě městský člověk a vůbec nerozuměl čtyřnohým tvorům.

„O tom jsem ani na vteřinu nepochyboval,“ řekl student. „Chodil jsem na pitvy, takže jsem si byl jistý.“

„Dokázal bys odhadnout, jak dlouho tady ty kosti leží?“ otázal se Erlendur. Věděl, že ještě dostane nálezy od geologa, kterého přizvala Elínborg, dále nálezy archeologů a policejního lékaře, ale nejvíc mu záleželo na názoru studenta medicíny.

„Prohlédl jsem si zblízka hlínu ve výkopu a soudě podle stadia rozkladu mrtvého bych řekl, že asi sedmdesát let. O moc déle to nebude. Ale já nejsem odborník.“

„Právě proto,“ řekl Erlendur. „Archeolog to odhadl stejně, ale ten také není odborník.“

Obrátil se k Sigurdurovi Ólimu.

„Musíme probrat seznamy pohřešovaných z té doby, z let devatenáct set třicet až čtyřicet. Možná i z dřívějších. Uvidíme, jestli něco najdeme.“

Erlendur stál na kraji výkopu v paprscích zapadajícího slunce.

Díval se směrem na sever, kde se na úpatí Esji krčily domky Mosfel sbaeru v malém mořském zálivu Kol afjördur. O něco dál směrem k horám bylo vidět domky Kjalarnes. Odtud shora viděl proudit auta směřující od města na výpadovku Úlfarsfel . Pak uslyšel auto, které vjelo na staveniště. Vystoupil z něj statný muž asi v jeho věku, čili kolem padesátky. Měl na sobě krátkou modrou bundu a basebal ovou čepici. Přibouchl dvířka auta a pohlédl na Erlendura a policejní auto, pak na holou zem a stan nad výkopem s kostrou.

„Vy jste z berňáku?“ zeptal se příkře a přistoupil k Erlendurovi.

„Z berňáku?“ opakoval Erlendur.

„Pořád jste člověku v patách. Zase jste přišli s úmyslem na mě něco vyšťárat?“

„To je tvůj pozemek?“ zeptal se ho Erlendur.

„Kdo vůbec jsi? Co je to za stan? Co se tady vůbec děje?“

Ten muž se jmenoval Jón a Erlendur mu vysvětlil, co se stalo.

Ukázalo se, že Jón je stavitel a zároveň majitel pozemku, ale že je těsně před krachem a má dost velkou averzi vůči jistým úřadům.

Práce na stavbě dost dlouho stály, ale on tvrdil, že jezdí na staveniště pravidelně, aby dohlédl na pořádek. Pobíhají tady ti rozjívení spratkové, kteří by mohli vyvést cokoliv. Zprávu o nálezu kostry ani neslyšel, ani nečetl a nevěřícně shlížel do výkopu, když mu Erlendur vysvětloval, jaká opatření musela policie a archeologové učinit.

„Ničeho jsem si nevšiml, ani dělníci. Jde o nějaké historické pohřebiště?“ vyptával se Jón.

„To ještě nevíme,“ odpověděl Erlendur a další informace už nebyl ochoten poskytnout. „Víš něco o pozemku, který se táhne odtud na východ?“ zeptal se ho a ukázal k rybízovým keřům.

„Je to dobré stavební místo, víc o něm nevím,“ řekl Jón. „Nikdy jsem si nemyslel, že se jednou Reykjavík roztáhne až sem.“

„Rozpoutal se tu tak velký stavební boom, že to hraničí se šílenstvím,“ řekl Erlendur. „Nevíš náhodou, jestli na Islandu roste divoký rybíz?“

„Rybíz? Nemám ponětí. To jsem ještě nikdy neslyšel.“

Ještě nějakou chvíli spolu mluvili, pak se Jón rozloučil a zase odjel. Erlendur ho pochopil tak, že možná o pozemek přijde kvůli své důvěřivosti, pokud se mu nepodaří ještě někde získat úvěr.

Potom už chtěl i on sám jet domů. Na západě vykouzlilo zapadající slunce rudou zář, která se táhla přes jezero až na pevninu.

Ochladilo se.

Popošel k místu, kde archeologové začali kopat, a díval se na tmavou hlínu. Špičkou boty se v ní chvíli šťoural na několika místech a přemýšlel, co tady ještě dělá. Ale takto prostě je, když člověka doma nikdo nečeká, říkal si a kopl do hlíny tak prudce, až rozletěla.

Žádná rodina, žádná žena, která by mu vylíčila, jaký měla den.

Žádné děti, které by mu vyprávěly, jaké to bylo ve škole. Jen starý, poruchový televizor, ušák, prošlapaný koberec, všude samé krabice od jídla přivezeného na objednávku a zdi plné polic s knihami, které četl, když byl doma. Mnohé byly o lidech, kteří najednou zmizeli, nebo zažili neuvěřitelné útrapy a katastrofy v islandských pustinách.

Najednou na něco narazil. Vypadalo to, jako by ze země trčel malý špičatý kámen. Několikrát do něj opatrně kopl špičkou boty, ale kámen se ani nehnul. Sehnul se a opatrně odhrabal rukama hlínu.

Skarphédinn by ho setřel, že v nepřítomnosti archeologů je zakázáno čehokoli se dotýkat. Erlendur se pokusil kamenem pohnout, ale nepodařilo se mu ho vytáhnout z hlíny.

Hrabal stále hlouběji a umazal si ruce od hlíny. Narazil na další špičatý kámen, a pak na třetí, čtvrtý a pátý. Erlendur si klekl a hrabal tak usilovně, až hlína létala na všechny strany. Zakopaný předmět už začínal mít konkrétnější obrysy a za chvíli Erlendur hleděl na něco, co nemohlo být nic jiného než kostra ruky. Pět prstů a kosti předloktí.

Prsty byly natažené a vypadalo to, jako by ten, co ležel zahrabaný v zemi, po něčem natahoval ruku nebo se bránil. Nebo jen prosil o milost? Erlendur se lekl. Ty kosti se k němu natahovaly, jako by ho prosily o milost, a jeho ve večerním chladném vzduchu zamrazilo.

Pohřben zaživa, pomyslel si. Zadíval se vzhůru k rybízovým keřům.

„Žil jsi ještě?“ zeptal se nahlas a slyšitelně.

V té chvíli mu zazvonil mobil. Ztracen v myšlenkách stál ve večerním slunci a chvíli mu trvalo, než zvonění zaregistroval, vylovil mobil z kapsy kabátu a stiskl tlačítko. Zprvu slyšel jen chrastění.

„Pomoz mi,“ řekl hlas, který okamžitě poznal. „Prosíím.“

Pak se spojení přerušilo.

4

Na displeji jeho mobilu nebylo žádné číslo, místo toho tam stálo „anonymní“. Byla to Eva Lind. Jeho dcera. Díval se na displej s bolestným výrazem, jako by si zadřel třísku do ruky, ale přístroj už nezazvonil. Eva Lind měla jeho číslo a on si vzpomínal, že když spolu mluvili naposledy, volala mu proto, aby mu sdělila, že už ho nechce nikdy vidět. Stál tam bezradně a nehybně a čekal, že mu zavolá znovu, ale nestalo se.

Pak rychlým krokem odešel.

Už dva měsíce se mu Eva Lind neozvala. Vlastně na tom nebylo nic zvláštního. Jeho dcera měla ráda svůj život takový, jaký byl, a nedovolila mu, aby se jí do něj pletl. Bylo jí necelých dvacet a byla drogově závislá. Při posledním setkání se spolu zase pohádali. Bylo to u něj v bytě a ona vyběhla ze dveří se slovy, že je jí z něho na zvracení.

Jeho syn Sindri Snaer se s ním téměř nestýkal. Byli s Evou Lind ještě malí, když Erlendur opustil ženu a nechal děti výhradně v její péči. Jeho žena mu nikdy neodpustila a nedovolila mu děti navštěvovat. A on se o svá otcovská práva nesoudil, ale během času toho stále víc litoval. Jak děti dospívaly, našly si k němu cestu samy.

Nad Reykjavíkem se už snášel jarní soumrak, když Erlendur vyjížděl ze Čtvrti milénia. Odbočil na hlavní silnici a mířil zpět do města. Znovu zkontroloval, zda má mobil zapnutý, a položil ho na vedlejší sedadlo. O soukromém životě své dcery toho věděl velmi málo a neměl ponětí, kde má začít hledat. Najednou si však vzpomněl na suterénní byt ve čtvrti Vogar, kde bydlela asi před rokem.

Nejdřív se ale zastavil u sebe doma, jestli tam náhodou není, protože měla klíč od jeho bytu. V okolí domu, ve němž bydlel, ji neviděl. Obešel celý blok, pak vyšel po schodech nahoru. Odemkl dveře od bytu, volal ji, ale byt byl prázdný. Přemýšlel, zda nemá zavolat své bývalé ženě, ale k tomu se nebyl schopen odhodlat.

Dvacet let spolu téměř nemluvili. Zvedl sluchátko, aby zavolal synovi. Věděl, že se sourozenci stýkají, i když jen sporadicky.

Zavolal na informace a tam mu sdělili číslo Sindriho mobilu. Ale ukázalo se, že Sindri pracuje někde na venkově a vůbec neví, kde Eva Lind je.

Erlendur se na chvilku zamyslel.

„Zatracená práce,“ povzdechl si.

Pak znova zavolal na informace a požádal o číslo své bývalé ženy.

„Erlendur,“ řekl, když se ohlásila. „Mám pocit, že je Eva Lind v nějakém průšvihu. Nevíš, kde bych ji našel?“

Na druhém konci spojení bylo ticho.

„Volala mi a prosila mě o pomoc, ale pak se spojení přerušilo a já nevím, kde je. Mám pocit, že tu něco nehraje.“

Neodpovídala.

„Hal dóro?“

„Voláš mi po dvaceti letech?“

I po tak dlouhé době slyšel v jejím hlase chladnou nenávist a bylo mu jasné, že udělal chybu, když jí zavolal.

„Eva Lind potřebuje pomoc, ale já jí ji nemohu poskytnout, protože nevím, kde je.“

„Pomoc?“

„Myslím, že se něco stalo.“

„Je to snad moje vina?“

„Vina? Ne. Není to tvoje…“

„Nemyslíš, že i já jsem potřebovala pomoc? Když jsem sama vychovávala dvě děti? A to tě nezajímalo.“

„Hal dó…“

„A teď tvé děti špatně dopadly. Obě. Začínáš konečně chápat, cos udělal? Cos jim udělal? Cos udělal mně a svým dětem?“

„Tys mi nedovolila…“

„Nechápeš, že jsem je musela zachraňovat snad stotisíckrát?

Nechápeš, že jsem se jim musela věnovat pořád? Kde jsi byl ty?“

„Hal dóro, já…“

„Ty mizero!“ zvolala.

Pak už uslyšel jen cvaknutí v telefonu. Erlendur se proklínal za to, že byl tak hloupý a zavolal jí. Už zase seděl v autě, projížděl čtvrtí Vogar a zastavil před dosti zchátralým domkem pro více rodin s byty v suterénu, přesněji řečeno sklepními byty. Stiskl tlačítko na otevírání dveří, ale když se neozval žádný zvuk, zaklepal. Netrpělivě čekal na nějaké zvuky nebo na to, že se otevřou dveře, ale nic takového se nestalo. Dveře nebyly zamčeny, tak opatrně vešel dovnitř. Ocitl se v malé předsíni a zaslechl tichý dětský pláč, který vycházel odněkud z bytu. Jak se blížil k obýváku, ucítil pach moči a zvratků.

Na podlaze seděla asi roční holčička a byla už úplně vysílená pláčem. Všude kolem se válely plechovky od piva a láhve od vodky, prázdné krabice od jídla na objednávku a mléčných výrobků, které pravděpodobně zkysly a jejich nakyslý pach se mísil s pachem dětských exkrementů. V pokoji nebyl žádný nábytek kromě gauče, na kterém ležela nahá žena obrácená zády k němu. Erlendurovi připadalo, že ho holčička nevnímá, když se blížil ke gauči. Vzal ženu za ruku a zkoušel její tep. Měla předloktí celé rozpíchané.

Vedle obýváku byla kuchyně a dál ještě malý pokojík, kde našel deku. Vzal ji a šel ženu přikrýt. Z pokojíku vedly dveře do malé koupelny. Zvedl dítě z podlahy, odnesl je do koupelny, důkladně je umyl teplou vodou a zabalil do osušky. Dítě přestalo plakat. Mezi nožkama mělo pleť celou opruzenou od moči. Dospěl k závěru, že dítě musí být hladové, ale nikde nenašel nic, co by mu mohl dát. V

kapse kabátu měl čokoládu, tak z ní kousek ulomil, dal jej holčičce a chlácholivě na ni mluvil. Na ručkách a na zádech jí našel popáleniny a šrámy. Obličej se mu zkřivil hněvem.

Našel dětskou postýlku, vylovil z ní plechovky od piva a krabice od hamburgerů a opatrně do ní holčičku položil. V nitru vřel zlostí, když se vracel do obýváku. Netušil, zda ta žena na gauči je matka dítěte, a ani ho to nezajímalo. Zvedl ji a táhl do koupelny, položil jí hlavu pod sprchu a pustil studenou vodu. Trhla sebou, zalapala po dechu a začala ječet. Mávala rukama a pokoušela se před studenou vodou chránit.

Erlendur nechal vodu dost dlouho téct, než ji konečně zastavil.

Hodil na ženu, deku, zabalil ji a odvedl do obýváku. Posadil ji na gauč. Byla sice probuzená, ale úplně mimo. Dívala se na Erlendura kalným pohledem. Potom se rozhlédla, jako by něco hledala, a najednou jako by si vzpomněla, co to bylo.

„Kde je Perla?“ zeptala se a třásla se pod dekou.

„Perla?“ otázal se zlostí bez sebe. „To je pes?“

„Kde je mé dítě?“ řekla žena. Bylo jí kolem třicítky, měla krátké vlasy a byla přehnaně nalíčená. Voda jí rozmazala šminky po celém obličeji. Měla nateklý horní ret, na čele velkou bouli a modřinu na pravém oku.

„Ty vůbec nemáš právo se na ni ptát,“ řekl jí Erlendur.

„Co?“

„Típalas o to dítě cigarety!“

„Có? Né! Kdo…? Kdo jsi?“

„Nebo to dělá tvůj chlap, co tě bije?“

„Bije? Co? Kdo vlastně jsi?“

„Postarám se, aby ti Perlu vzali,“ řekl Erlendur. „A najdu toho chlapa, který jí to udělal. A ty mi teď řekneš alespoň dvě věci.“

„Aby mi ji vzali?“

„Tady ještě před pár měsíci bydlela dívka. Víš, kde je? Jmenuje se Eva Lind. Je to hubená černovláska…“

„Perla je hrozná. Pořád jenom křičí. Celou dobu.“

„Jen mi tady nehraj těžce zkoušenou matku!“

„No, a on už to nevydržel.“

„Ptal jsem se na Evu Lind. Znáš ji?“

„Nesmíš mi ji vzít. Prosím.“

„Víš, kde je Eva Lind?“

„Eva se už dávno odstěhovala.“

„Víš kam?“

„Ne. Žila s Baddim.“

„S Baddim?“

„Dělá vyhazovače. Dám to do novin, jestli mně ji vezmeš. Slyšíš?

Rozmáznu to na veřejnosti.“

„Kde dělá vyhazovače?“

Řekla mu to. Erlendur vstal a nejdřív zavolal sanitku, potom pohotovostní službu na sociální péči o děti. Stručně jim popsal situaci.

„A teď to druhé,“ řekl, zatímco čekal na sanitku. „Kde je ten ničema, co tě bije?“

„Toho vynech,“ řekla.

„Aby mohl pokračovat? To chceš?“

„Ne.“

„Kde ho najdu?“

„To jenom proto…“

„No co? Jen proč?“

„Že mi ji chceš nechat vzít…“

„Chci.“

„Když mi ji necháš vzít, tak ho budeš muset zabít, jinak zabije on tebe,“ řekla a nenávistně se na Erlendura usmívala.

Baddi byl skutečný svalovec, ale v porovnání se svalnatým tělem měl přímo mikroskopickou hlavu. Dělal vyhazovače ve striptýzovém baru, který se jmenoval Conte Rosso a nacházel se v centru města.

Ale nestál u dveří, když tam Erlendur přijel, byl tam jiný, podobný svalovec, který mu řekl, kde Baddiho najde.

„Hlídá při představení,“ vysvětlil mu svalovec. Erlendur mu hned nerozuměl. Stál před ním a upřeně mu hleděl na hlavu.

„Soukromé představení,“ řekl svalovec. „Striptýz na objednávku.“

Obrátil oči v sloup na znamení, že je Erlendur beznadějný případ.

Erlendur se ocitl v místnosti osvětlené jen slabými červenými lampičkami. Byl to velký sál s barem, několika stoly a židlemi. Na nich seděli muži, kteří se dívali na mladou dívku, která se v rytmu pop-music kroutila kolem tyče. Když si všimla Erlendura, začala tančit před ním, jako by byl slibný zákazník, a sundala si úspornou podprsenku. Erlendur si ji prohlížel s hlubokým soucitem v očích, což ji dost rozhodilo. Vypadla z rytmu, podlomily se jí nohy, ale duchapřítomně to zase vyrovnala a vlníc se v bocích, odcouvala dozadu. Upustila přitom nedbale podprsenku, aby vypadala suverénně.

Zkoumavě se rozhlížel, aby zjistil, kde se vlastně tahle soukromá show koná. Přímo proti tanečnímu parketu ústila temná chodba, tak do ní vešel. Zdi byly vymalovány načerno a na konci chodby vedly schody do sklepa. Erlendur skoro nic neviděl, opatrně tápal dolů a ocitl se v další načerno vymalované chodbě. Ze stropu visela jediná červená žárovka. Na jejím konci stál další svalovec s rukama složenýma na mohutné hrudi a drze si Erlendura měřil. Z chodby vedly šestery dveře do pokojů, troje na každé straně. Z jednoho zaznívaly melancholické tóny houslí.

Svalovec vykročil proti Erlendurovi.

„Jmenuješ se Baddi?“ zeptal se ho Erlendur.

„A kde máš holku?“ zeptal se svalovec s mrňavou hlavou, která na mohutném krku připomínala bradavici.

„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe,“ opáčil Erlendur překvapeně.

„Mě? Já tady nejsem od toho, abych obstarával holky. Musíš si nějakou vybrat nahoře a pak si ji můžeš odvést sem dolů.“

„Aha, tak takhle to je,“ řekl Erlendur, jako by pochopil, oč jde.

„Jenže já hledám Evu Lind.“

„Evu? Ta už tu dávno není. Byl jsi s ní někdy?“

Erlendur si ho měřil.

„Že už tu dávno není? Jak to myslíš?“

„Párkrát tu byla. Jak to, že ji znáš?“

Vtom se otevřely dveře do chodby a z nich vyšel mladý muž a zapínal si zip u kalhot. V pokoji zahlédl Erlendur nahou dívku, která sbírala z podlahy šaty. Muž se kolem nich protáhl, zlehka poklepal Baddiho po rameni a vystupoval po schodech. Dívka v pokoji zahlédla Erlendura a přibouchla dveře.

„Chceš říct, že byla tady dole?“ ujišťoval se Erlendur, který tomu nemohl uvěřit. „Eva Lind byla tady dole?“

„To už je dávno. Ale v tomhle pokoji je jedna, která je jí moc podobná,“ řekl Baddi a říkal to jako zkušený obchodník s auty.

Ukázal na jedny dveře. „Je to studentka medicíny z Litvy. To je ta holka s houslemi. Slyšíš? Studuje na nějaké slavné konzervatoři v Polsku. Jezdí sem vydělávat prachy. Dělají to, aby mohly studovat.“

„Nevíš, kde bych našel Evu Lind?“

„Nesmíme nikomu říkat, kde holky bydlí,“ řekl Baddi a nasadil nevinný výraz.

„Já nechci vědět, kde ty dívky bydlí,“ řekl Erlendur unaveně. Byl zvyklý na to, že se nikdy nesmí přestat ovládat. Věděl, že se nesmí rozčílit, když chce získat nějaké informace, přestože by tomu chlapovi nejraději tu jeho bradavici ukroutil z krku. „Myslím, že se Eva Lind dostala do potíží. Žádala mě o pomoc,“ řekl a nutil se ke klidu.

„A kdo vůbec jseš, snad její fotr?“ zeptal se ho posměšně Baddi.

Erlendur na něho hleděl a přemýšlel, jak by bylo nejlepší tu jeho minilebku uchopit. Baddimu zamrzl úsměv, když mu došlo, že uhodil hřebíček na hlavičku. Náhodou, jako obyčejně. Ucouvl o krok.

„Ten polda?“ zeptal se a Erlendur pokývl hlavou.

„Tady to funguje legálně.“

„To mě nezajímá. Víš něco o Evě Lind?“

„Pohřešuje se?“

„To nevím,“ řekl Erlendur. „Jen nevím, kde je. Volala mi, protože potřebovala pomoc, ale já nevím odkud. Dověděl jsem se, že ji znáš.“

„Nějakou dobu jsme spolu žili. Řekla ti to?“

Erlendur zavrtěl hlavou.

„Žít s ní je pro silné nervy. Je úplně vyšinutá.“

„Řekneš mi, kde je?“

„Dlouho jsem ji neviděl. Nenávidí tě. Víš to?“

„Kde kupovala drogy, když jste byli spolu?“

„Myslíš, kdo je její dealer?“

„Jo, dealer.“

„Chceš ho zabásnout?“

„Nemám v úmyslu někoho zabásnout. Musím najít Evu Lind.

Pomůžeš mi, nebo ne?“

Baddi se zamyslel. Nebylo jeho povinností tomu chlápkovi pomoct.

Ať si jde k čertu. Ale cosi v poldově výrazu ho přesvědčilo, že bude lepší mít ho na své straně než proti sobě.

„Nic o Evě nevím,“ řekl. „Promluv si s Al im.“

„S Al im?“

„Ale neříkej mu, že jsem tě za ním poslal já.“

5

Erlendur zajel do nejstarší části města k přístavu. Přemýšlel o Evě Lind a o Reykjavíku. On sám nepocházel z velkého města, přestěhovali se sem, když byl malý, ale stále nepovažoval Reykjavík za své město, i když tu prožil nejdelší část svého života a byl svědkem toho, jak se neustále rozrůstalo. Podél pobřeží bylo všechno rozestavěné a jeden kopec za druhým mizel pod betonem.

Moderní město přecpané lidmi, kteří už nechtěli žít na venkově nebo v rybářských vesnicích na pobřeží, nebo prostě nemohli, protože už tam neměli práci. Přestěhovali se do města, aby zde začali nový život, ale ztratili své kořeny, byli najednou bez minulosti a jejich budoucnost byla nejistá. Nikdy se tu necítil dobře.

Připadal si tu jako cizinec.

Al imu bylo dvacet, byl vyzáblý a pihovatý. Chybělo mu několik předních zubů, působil jako slaboch a ošklivě kašlal. Našel ho tam, kde si Baddi myslel, že bude, v kavárně Austurstraeti. Seděl sám u stolu a před ním stála prázdná sklenice od piva. Vypadal, jako by spal, hlava mu visela na hrudník a ruce měl složené. Na sobě měl špinavou zelenou bundu s kožešinovou podšívkou a kapuci. Baddi ho popsal dobře. Erlendur si přisedl k jeho stolu.

„Jmenuješ se Al i?“ zeptal se, ale odpovědi se nedočkal. V lokále bylo přítmí a u stolů posedávalo jen pár lidí. Z reproduktorů zaznívala melancholická píseň, kterou zpíval jeden ze zpěváků country, ne právě nejlepší. Barman středního věku seděl za barem na stoličce a četl si kapesní román.

Erlendur zopakoval otázku a zatřásl Al iho ramenem. Ten se konečně probral a pohlédl na něho kalným pohledem.

„Ještě jedno pivo?“ zeptal se Erlendur a pokusil se o úsměv. Ale vyšel z toho spíš úšklebek.

„Kdo jsi?“ zeptal se Al i apaticky. Vůbec se nesnažil zamaskovat tupý výraz v obličeji.

„Hledám Evu Lind. Jsem její otec a jde o něco moc důležitého.

Volala mi a prosila mě o pomoc.“

„Ty jseš ten polda?“ zeptal se Al i.

„Ano, já jsem ten polda,“ řekl Erlendur.

Al i se narovnal na židli a vystrašeně se rozhlédl kolem sebe.

„A proč se na ni ptáš mě?“

„Vím, že Evu Lind znáš.“

„Jak to?“

„Víš, kde je?“

„Zaplatíš mně pivo?“

Erlendur se na něho díval a chvíli přemýšlel, zda je to správný způsob, ale pak toho nechal, protože na takové věci nebyl čas. Vstal a rychlým krokem šel k baru. Barman neochotně vzhlédl od knížky, nervózně ji odložil a zvedl se ze stoličky. Erlendur objednal velké pivo. Když hledal v peněžence drobné, koutkem oka si všiml, že Al i práskl do bot. Rychle se rozhlédl a viděl ještě, jak zaklaply dveře.

Nechal pivo na pultě, rozběhl se za Al im a zahlédl ho mizet směrem ke staré části města Grjótaborp.

Al i neběžel moc rychle a neměl velkou výdrž. Ohlédl se, uviděl Erlendura za sebou a naposledy se pokusil zrychlit tempo, jenže už byl moc zesláblý. Erlendur ho brzy dohonil a zatřepal s ním tak prudce, že Al i zaúpěl a zhroutil se na zem. Z kapes mu vypadly dvě lahvičky s tabletami a Erlendur je zvedl. Byla to asi extáze. Strhl Al imu bundu a uslyšel v ní cinkat další lahvičky.

„Oni… mě odrovnají… všichni,“ vyrážel ze sebe udýchaný Al i a zvedal se. Venku bylo jen málo lidí. Postarší manželé na opačné straně ulice celou scénu sledovali, ale obrátili se k odchodu, když viděli, jak Erlendur vytahuje z Al iho kapes jednu lahvičku po druhé.

„To je mi jedno,“ řekl Erlendur.

„Neber mi je. Nevíš, jací jsou…“

„Kdo oni?“

Al i se tiskl ke zdi domu a začal fňukat.

„Tohle je má poslední šance,“ řekl a z nosu mu vytékala nudle.

„To je mi úplně jedno, jaké šance máš. Kdy jsi naposledy viděl Evu Lind?“

Al i zaklonil hlavu, hlasitě popotáhl a znovu se na Erlendura upřeně zadíval, jako by najednou uviděl východisko.

„Tak dobře.“

„Co tak dobře?“

„Když ti něco prozradím, vrátíš mi ty prášky?“ zeptal se.

Erlendur se zamyslel.

„Jestli mi řekneš něco o Evě Lind, dostaneš je zpátky. Jestli budeš lhát, vrátím se a zaskáču si na tobě jako na trampolíně.“

„Dobře, dobře. Eva dneska byla u mě. Jestli ji uvidíš, můžeš jí vyřídit, že chci vidět své peníze. Ode mě už nic nedostala.

Těhotným ženským nic neprodávám.“

„Pochopitelně,“ řekl Erlendur. „Člověk jako ty má konec konců svoje zásady.“

„Přišla ke mně s tím břichem před sebou a rozbrečela se. Když jsem jí odmítl dát, co chtěla, začala na mě vřískat, ale pak vypadla.“

„Víš kam?“

„Nemám potuchy.“

„Kde bydlí?“

„Šlapka, která nemá prachy. Ani já je nemám, chápeš. A oni mě zabijou.“

„Víš, kde bydlí?“

„Bydlí? Nikde. Je pořád na útěku. Všude čmuchá a myslí si, že dostane drogu zadarmo.“ Al i pohrdavě odfrkl. „Jako by se takový věci mohly dávat zadarmo. Já to taky nedostanu zadarmo.“

Kvůli chybějícím předním zubům vyslovoval špatně sykavky a Erlendurovi najednou v té špinavé bundě připadal jako přerostlé dítě, které si hraje na dospělého.

Znovu se mu udělala svíčka u nosu.

„Vrátíš mi ty prášky?“

„Kde je?“

„Vrátíš mi ty prášky, když ti všecko řeknu?“

„Co všechno?“

„O Evě Lind.“

„Jen když nebudeš lhát. Kde je?“

„Přišla ještě s nějakou holkou.“

„Kdo to byl?“

„Já jenom vím, kde bydlí.“

Erlendur k němu o krok přistoupil.

„Dostaneš všecko zpátky,“ řekl Al imu. „Kdo byla ta holka?“

„Ragga. Bydlí nedaleko odtud. V nejvyšším patře toho činžáku proti přístavnímu molu.“ Al i nesměle natáhl ruku. „Vrátíš mi to?

Slíbils to. Dej mi ty prášky. Slíbils to.“

„Na to zapomeň, že to dostaneš zpátky, ty idiote,“ řekl Erlendur.

„Vyloučeno. Kdybych měl čas, vzal bych tě na Hverfisgatu a nechal tě zavřít. V tomto směru jsi na tom přece jen něco vydělal.“

„Ne! Člověče, oni mě zabijou! Vrať mi to, prosím! Vrať mi to!“

Erlendur ho neposlouchal, otočil se k odchodu a zanechal vzlykajícího Al iho u zdi. Ten si nadával do všeho možného a nakonec se s bezmocným vztekem vrhl hlavou proti zdi.

Erlendur ještě nějakou dobu slyšel jeho proklínání, k jeho údivu neplatilo jemu, ale samotnému Al imu.

„Co jsem to za blbýho idiota!“

Ohlédl se a viděl, jak si Al i dává facku.

Dveře mu přišel otevřít malý, asi čtyřletý chlapeček se špinavými vlasy, bosý, jen v kalhotách od pyžama. Vzhlédl k němu. Erlendur se k němu sklonil. Když ho chtěl pohladit po hlavě, klouček uhnul.

Erlendur se ho ptal na maminku, zda je doma, ale klouček na něho jen zvědavě hleděl a neodpovídal.

„Není tu náhodou Eva Lind?“ zeptal se Erlendur.

Měl pocit, že už hledá nekonečně dlouho. Už to bylo skoro dvě hodiny, co mu Eva Lind volala. Snažil se zaplašit představu, že jeho pomoc přijde pozdě. Pokoušel se představit si, do čeho mohla spadnout, ale za chvíli to vzdal a soustředil se na hledání. Věděl, s kým byla, když ji zvečera viděl Al i. Věděl, že už je jí na stopě.

Chlapeček mu neodpověděl. Otočil se a utíkal zpátky do bytu.

Erlendur se rozběhl za ním, ale nevěděl, kam chlapeček zmizel. V

bytě byla tma jako v pytli a on osahával zeď, aby našel vypínač.

Několik jich nefungovalo, ale když se protápal do menšího pokoje, rozsvítila se konečně slabá žárovka visící ze stropu. Na podlaze nebyla žádná krytina, jen holý beton. Po bytě ležely roztroušené špinavé matrace. Na jedné ležela dívka o něco mladší než Eva Lind, v rozedraných džínách a červeném tričku bez rukávů. Malá plechová krabice se dvěma injekčními stříkačkami ležela otevřená vedle ní.

Po zemi se válela tenká gumová hadička. Po obou stranách spali na stejně špinavých matracích muži.

Erlendur poklekl k dívce a opatrně do ní strčil, ale ona nejevila známky života. Zvedl jí hlavu a několikrát ji pleskl po tvářích.

Zachroptěla. Erlendur vstal, pokrčil jí nohy, vytáhl ji k sobě a pokoušel se ji rozchodit. Otevřela oči. Erlendur uviděl ve slabém světle židli a dívku na ni posadil. Podívala se na něho a hlava jí klesla zpátky na hruď. Opět ji zlehka profackoval a ona se zase probrala.

„Kde je Eva Lind?“ zeptal se Erlendur.

„Eva,“ zahuhňala dívka.

„Byly jste dneska spolu. Kde je?“

„Eva…“

Znovu jí klesla hlava na hruď. Erlendur uviděl ve dveřích chlapečka. Držel pod paží panenku a v druhé ručce prázdnou láhev, kterou podával Erlendurovi. Pak si strčil do pusy dudlík a bylo slyšet, jak saje vzduch. Erlendur se na něho podíval a smutně zakroutil hlavou. Pak vytáhl mobil a zavolal sanitku.

Jak Erlendur žádal, přijela sanitka s pohotovostním lékařem.

„Musím tě požádat, abys jí dal injekci,“ řekl Erlendur.

„Injekci?“ otázal se lékař.

„Myslím, že bere heroin. Máš tady naloxon, nebo narcanti?“

„Ano, já…“

„Musím s ní mluvit, a to hned. Moje dcera je v nebezpečí. A ona ví, kde je.“

Lékař pohlédl na dívku, znovu na Erlendura a přikývl.

Erlendur ji položil zpátky na matraci. Nějakou chvíli trvalo, než začala jevit známky života. Saniťáci byli u ní a měli mezi sebou nosítka. Chlapeček se schoval v některém z pokojů. Oba muži stále leželi jako mrtví.

Erlendur poklekl k dívce, která se pomalu probírala. Pohlédla na Erlendura, na lékaře a na saniťáky s nosítky.

„Víš něco o Evě Lind?“ zeptal se jí Erlendur.

„O Evě?“

„Byly jste dnes večer spolu. Myslím, že jí hrozí nebezpečí. Víš, kam šla?“

„Stalo se něco Evě?“ zeptala se po chvíli a rozhlédla se. „Kde je Kiddi?“

„V zadním pokoji je malý chlapeček,“ řekl Erlendur. „Čeká na tebe.

Řekni mi, kde najdu Evu Lind.“

„A kdo vůbec jsi?“

„Jsem její otec.“

„Ten polda?“

„Ano.“

„Ona tě nenávidí.“

„Já vím. Víš, kde je?“

„Dostala bolesti. Řekla jsem jí, aby šla do nemocnice. A ona souhlasila.“

„Bolesti?“

„Šíleně ji rozbolelo břicho.“

„Odkud tam chtěla jít? Odtud?“

„Byly jsme u hlavního autobusového nádraží v Hlemmuru.“

„V Hlemmuru?“

„Chtěla do nemocnice. Copak tam není?“

Erlendur se narovnal a požádal lékaře o číslo do státní nemocnice.

Když tam zavolal, řekli mu, že se tam žádná Eva Lind nehlásila.

Spojili ho na ženské oddělení a on se pokusil co nejvěrněji popsat svou dceru, ale porodní asistentka, která měla noční, si byla jistá, že tam nemají žádnou ženu, které by popis odpovídal.

Vyběhl z bytu, naskočil do auta a vyrazil směrem na Hlemmur.

Tam nebylo vidět živou duši, protože hlavní nádraží bylo od půlnoci zavřeno. Nechal tam stát auto a rozběhl se po Snorrabrautu. Když se ocitl u domů na severním okraji Severních blat, nahlížel do zahrad, jestli tam dceru nezahlédne. Začal ji volat jménem, když se blížil k rozlehlému nemocničnímu areálu, ale nikdo neodpovídal.

Nakonec doběhl asi na padesát metrů od bývalého porodního oddělení. Ležela v kaluži krve na trávě mezi stromy. Nemusel ji hledat dlouho. A přece přišel pozdě. Kalhoty měla celé od krve a pod ní na trávníku se rozlévala krvavá kaluž.

Erlendur poklekl k dceři a zadíval se směrem k porodnímu oddělení, kam sám jednoho deštivého dne před mnoha lety odvezl Hal dóru, aby viděl, jak Eva Lind přijde na svět. Chtěla na stejném místě umřít?

Erlendur ji pohladil po čele. Nebyl si jist, jestli s ní může pohnout.

Pokud si vzpomínal, byla v sedmém měsíci.

Pokusila se o útěk, ale mezitím to dávno vzdala.

Opustila ho dvakrát. To ještě bydleli v suterénu na Lindargata. Od toho, co ji zbil poprvé, uběhl celý rok, než nad sebou zase „ztratil kontrolu“, jak se tenkrát vyjádřil, když byl ještě ochoten o své brutalitě mluvit. Z jejího pohledu ale vůbec nešlo o to, že by se přestal ovládat. Věděla, že se vlastně nikdy neovládal, když se na ní vrhnul a zasypával ji nadávkami. Přes slepý vztek byl chladný a při smyslech a moc dobře věděl, co dělá.

S přibývajícím časem jí bylo jasné, že musí být stejná jako on, pokud proti němu chce mít šanci.

První útěk byl předem odsouzen k neúspěchu. Nic si neplánovala, nevěděla, jaké má možnosti, a jednoho únorového večera stála s oběma malými dětmi venku v zimě. Símona držela za ruku a Mikkelínu nesla na zádech. Nevěděla, kam jít. Věděla jen to, že musí z toho sklepa ven.

Mluvila s pastorem, který jí vysvětlil, že dobrá manželka se nikdy nenechá s manželem rozvést. Že manželství je posvátné pouto, ve kterém musí člověk všelicos vydržet, aby takové pouto neohrozil.

„Mysli na děti,“ řekl jí.

„Já myslím na děti,“ odpověděla a on se na ni přátelsky usmál.

Nezkusila se obrátit na policii. Jejich sousedé volali policii dvakrát, když ji napadl, a policie přijela do sklepního bytu, aby zabránila narušování domovního klidu, ale pak zase odjela. Stála před policisty s nateklým okem a rozraženým rtem a oni jim oběma dávali kázáni, aby své rozepře řešili poněkud tišeji. Podruhé, dva roky poté, se jí policisté zastali. Jeho vyvedli ven. Tehdy na ně křičela, že ji napadl a že jí vyhrožoval zabitím, a že to není poprvé. Policisté se jí ptali, jestli něco nepila. Nepochopila jejich otázku. Alkohol, řekli jí.

Odpověděla záporně. Žádného alkoholu se ani nedotkla. Oni pak mluvili přede dveřmi s ním a podali si ruce na rozloučenou.

Když byli pryč, přejel jí po tváři břitvou.

Později večer, když tvrdě usnul, sbalila Mikkelínu, dala si ji na záda a synka tiše postrkovala před sebou ke dveřím a pak nahoru po schodech ze sklepa. Sama vyrobila pro Mikkelínu malý vozík z podvozku dětského kočárku, který našla na smetišti, ale on ho ve vzteku zdemoloval, jako by tušil, že ho chce opustit, a chtěl jí v tom tímto způsobem zabránit.

Její útěk byl zcela neplánovaný. Skončila tenkrát u Armády spásy, kde ji nechali přespat i s dětmi. Neměla žádné příbuzné, ani v Reykjavíku, ani jinde. Když se její manžel ráno probudil, pochopil okamžitě, že jsou pryč. Bez váhání vyběhl z bytu a běžel je hledat.

Jen v košili a kalhotách běžel mrazivým ránem městem a náhodou se stal svědkem toho, jak všichni tři vyšli z budovy Armády spásy.

Ona ho uviděla, teprve až jí vytrhl chlapečka z rukou a vzal její dceru do náruče. Beze slova zamířil domů, nedívaje se doleva doprava a ani jednou se neohlédl. Děti byly příliš vystrašené na to, aby se bránily, ale když viděla, jak k ní Mikkelína prosebně vztahuje ruce, tiše se rozplakala.

Jak si to vlastně představovala?

Ploužila se za nimi domů.

Po jejím druhém pokusu o útěk změnil taktiku a pohrozil jí, že zabije její děti, a ona se už potom nikdy neodvážila utéct bez příprav. Snila o tom, že začne nový život v malé islandské rybářské vísce, kde si pro sebe a pro děti pronajme malý byt, na živobytí si vydělá čištěním ryb a postará se, aby jim nic nechybělo. Tentokrát si dala s přípravami načas. Rozhodla se, že odjede do Siglufjörduru, kde bylo po těžkých letech krize zase dost práce. Lidé se do Siglufjörduru hrnuli ze všech koutů země a ona tam s dětmi nebude nápadná. Zpočátku by se mohli ubytovat v ubytovně pro námořníky, než si najdou něco nastálo.

Cesta dálkovým autobuse pro ni a pro děti nebude levná a on hlídá každou korunu, kterou v přístavu vydělá. Po dlouhou dobu trpělivě střádala korunu ke koruně, až si myslela, že to bude stačit.

Pro děti nabalila nějaké věci na oblečení do malé cestovní tašky, pár osobních věcí a opravený vozíček, na kterém stále ještě mohla Mikkelínu vozit. Co nejrychleji šla na autobusové nádraží, stále se ustrašeně ohlížejíc, jako by čekala, že na ni bude číhat za každým rohem.

Přišel domů jako každý den v poledne a hned věděl, že ho zase opustila. V poledne muselo každý den stát na stole teplé jídlo, když přišel domů. Neodvážila se tu zaběhanou rutinu nikdy porušit. Všiml si, že vozíček je pryč. Skříň na šatstvo byla otevřená. Chyběla taška. Vzpomněl si na její první pokus o útěk a okamžitě vyrazil do Armády spásy. Když mu řekli, že tam není, dostal záchvat vzteku.

Nevěřil jim a řádil po celé budově, nahlížel do všech pokojů a šel i do sklepa. Když ji nikde nenašel, vpadl do kanceláře ředitele, kapitána armády spásy, a srazil ho k zemi. Vyhrožoval mu, že ho zabije, jestli mu neřekne, kde jsou.

Nakonec pochopil, že se jeho žena tentokrát na armádu spásy neobrátila. Pročesal celé město, ale nikde jí nenašel. Prošmejdil všechny obchody a podniky, a když ji za celý den nikde neobjevil, jeho hněv se vystupňoval. Převrátil celý byt vzhůru nohama ve snaze najít něco, co by mu pomohlo zjistit, kam šla. Zaběhl za jejími dvěma kamarádkami z dob, kdy ještě sloužila, vtrhl k nim do bytu, tam řádil a řval, že chce zpátky ji i děti, nakonec zase vyrazil ven, aniž by se za své chování omluvil.

Přijela do Siglufjörduru ve dvě ráno po celodenní jízdě autobusem.

Autobus zastavoval na třech místech, aby si lidé mohli protáhnout nohy a něco sníst. I ona s sebou vezla jídlo. Chléb a láhve s mlékem, ale i tak byli všichni hladoví, když přijeli do Haganesviku, kde na ně čekala loď, která je odvezla do Siglufjörduru. Pak najednou stála za studené noci na nábřeží. Našla ubytování v námořnické ubytovně pro sezónní pracovníky. Ředitel ubytovny jí dal malý pokojík s jednou postelí a půjčil jí matraci a dvě deky pro děti. Tam prožili první noc na svobodě. Děti usnuly, hned jak ulehly na matrací, ale ona dlouho ležela na posteli a hleděla do tmy.

Najednou se rozplakala a celá se roztřásla.

Našel je za několik dní. Napadlo ho, že mohla odjet dálkovým autobusem. Šel na autobusové nádraží a tam se přeptal. Dověděl se, že nějaká žena se dvěma dětmi odjela dálkovým autobusem směrem na sever do Siglufjörduru a že tam dojeli těsně po půlnoci.

Chodil od jedné námořní ubytovny ke druhé a našel ji spící v pokoji, když mu ředitel ubytovny řekl, kde jsou. Namluvil mu, že jeho žena s dětmi jela o něco napřed, ale že tu nezůstanou dlouho.

Vplížil se do pokoje. Malým oknem už sem pronikalo první denní světlo. Překročil děti na podlaze a postavil se k její posteli, sklonil se nad ní, až se téměř dotýkal jejího obličeje. Pak ji uhodil. Spala tak tvrdě, že ji uhodil znovu, tentokrát víc. Otevřela oči. Zašklebil se, když jí z nich vyčetl holou hrůzu. Chtěla volat o pomoc, ale on jí položil ruku na ústa.

„To sis vážně myslela, že ti to vyjde?“ zeptal se tichým, výhružným šeptem.

Mlčky na něho hleděla.

„Vážně sis myslela, že to bude tak snadné?“

Pomalu zavrtěla hlavou.

„Víš, co teď mám chuť udělat?“ procedil mezi zuby. „Nejradši bych vynesl toho tvého spratka tady na kopec, tam ho zabil a zahrabal někam, kde ho nikdo nenajde. A potom bych řekl, že ta debilka asi vlezla do jezera. A víš co? Já to taky udělám. Vyřídím to hned a na místě. A jestli jenom mukneš, zabiju i toho kluka a řeknu, že se rozběhl za ní.“

Tiše zaúpěla a pohlédla směrem k dětem. On se znovu zlomyslně ušklíbl. Sundal jí ruku z úst.

„Už to nikdy neudělám,“zasténala. „Nikdy. Už to nikdy neudělám.

Odpusť. Odpusť mi to. Nevím, co mě to napadlo. Odpusť mi. Vím, že jsem blázen. Jsem blázen. Nevybíjej si zlost na dětech. Raději zbij mě. Zbij mě. Jak nejvíc můžeš. Můžeme jít ven, jestli chceš.“

Její zoufalství se mu hnusilo.

„Tak tohle bys chtěla,“ řekl, „takže tohle ty chceš. Dobrá, dohodnuto.“

Dělal, že se chce natáhnout po Mikkelíně, která spala vedle Símona, ale ona byla jako smyslů zbavená hrůzou a chytila ho za ruku.

„Podívej se,“ řekla a sama se začala bít do obličeje. „Jen se podívej!“ Rvala si vlasy. „Dívej se!“ Narovnala se a vrhla se zpátky.

Narazila hlavou o kovový rám postele, a ať už to měla v úmyslu, či ne, ztratila vědomí a padla před ním na zem.

Autobus do Reykjavíku odjížděl hned nazítří ráno. Těch několik dní předtím solila na přístavním molu sledě a rovnala je do beden.

Mohla přitom dohlížet na děti, které si hrály nablízku. Šel s ní pro výplatu. Vysvětlil předákovi, že se vracejí zpět do Reykjavíku. Že dostali z Reykjavíku zprávu, kvůli níž změnili své plány, ale že si ještě musí zajít pro mzdu. Předák něco naškrábal na papír a poslal je do kanceláře. Podíval se na ni, když jí papír podával. Považoval její strach za nesmělost.

„Není vám něco?“ zeptal se jí.

„Nic jí není,“ odpověděl za ni manžel a odvedl jí z kanceláře.

Když byli zpátky ve sklepním bytě v Reykjavíku, ani se jí nedotkl.

Stála ve svém ubohém kabátě v pokoji s cestovní taškou v ruce, připravená na mnohem tvrdší rány než kdykoliv předtím, ale nic se nestalo. Vyvedla ho z míry tím, jaké rány si způsobila sama. Na ubytovně k ní nechtěl nikoho volat a pokoušel se ji probudit z bezvědomí. Tím jí poprvé za celé manželství prokázal něco jako starostlivost. Když přišla k sobě,řekl jí, že musí konečně pochopit, že už od něho nikdy nesmí odejít. Že raději zabije ji i děti. Je jeho žena a tak to bude navždy.

Navždy.

Od té doby se už nikdy o útěk nepokusila.

Léta plynula. Jeho plány vyjet na moře ztroskotaly po třetím pokusu. Měl totiž mořskou nemoc a nepatřil k lidem, kteří se z ní vyléčí. Navíc měl z moře strach, kterého se rovněž nedokázal zbavit. Strach, že se loď potopí. Strach, že přepadne přes palubu.

Strach z bouří. Na poslední plavbě se dostali do bouřky a on byl přesvědčen o tom, že se člun převrhne. Seděl v kajutě a vyl jako zámecký psík, protože si myslel, že uhodila jeho poslední hodinka.

Potom už nikdy na moře nevyplul.

Zdálo se, že jí nedokáže oplácet její přátelskost. V nejlepším případě se k ní choval lhostejně. První dva roky jejich manželství se zdálo, že lituje svého jednání pokaždé, když ji zbil nebo zasypal ponižujícími nadávkami, až se rozplakala. Ale během času si na to tak zvykl, že už nedával najevo žádné výčitky svědomí. To, co jí prováděl, mu přestalo připadat nepřirozené, začal to považovat za normální věc, která patří k manželství, za nutnost. Někdy ji napadalo, že jeho brutalita je spíš známkou toho, že je zbabělec a slaboch, a že si to možná i sám v hloubi duše uvědomuje. Čím víc ji mlátil, tím ubožejší byl on sám. Dával za to vinu jí. Řval na ni, že je to její vina, že s ní tak zachází. Že ho k tomu provokuje, protože není schopna mu v tom zabránit.

Neměli žádné přátele, a už vůbec ne společné přátele. Brzy po svatbě se s ní přestalo mnoho jejích známých stýkat. A v těch výjimečných případech, kdy se sešla s kamarádkami z dob, kdy ještě sloužila, nikdy nemluvila o tom, že ji manžel bije. A časem se s nimi přestala scházet úplně, protože se styděla. Styděla se za to, že ji manžel bije, aniž mu k tomu dala jakoukoliv záminku. Styděla se za oči zalité krví, za rozražené rty a modřiny po celém těle. Styděla se za život, jaký vede a jaký byl pro ostatní nepochopitelný, styděla se za své nepovedené manželství. Chtěla to přede všemi utajit.

Chtěla se skrýt ve vězení, do něhož ji zavřel. Chtěla se zamknout a zahodit klíč, aby ho nikdy nikdo nenašel. Musí si s tím poradit sama, vyrovnat se s tím, že ji týrá. Je to prostě její osud, nevyhnutelný, není před ním úniku.

Děti pro ni znamenaly všechno. Byly jejími nejlepšími kamarády a spojenci. Žila jen pro ně, hlavně pro Mikkelínu, ale i pro Símona, když povyrostl, a potom pro svého nejmenšího, kterého pokřtili Tómas. Ona sama dala svým synům jméno. On se o děti nikdy nestaral, s výjimkou případů, kdy mu na nich něco vadilo. Kolik toho sní. Že dělají neustále rámus. Děti trpěly tím, jak ubližoval matce, ale zároveň byly pro matku jedinou jiskřičkou naděje, když ji nejvíc potřebovala.

Vymlátil z ní poslední zbytek sebeúcty. Byla od přírody nesmělá a skromná, ochotná podřídit se, pomáhat a být příjemná. Když na ni někdo promluvil, rozpačitě se usmívala a musela se sakramentsky ovládat, aby nevypadala ustrašeně. Jemu to připadalo jako zbabělost a to mu dalo sílu utýrat a zdeptat ji tak, až z jejího já nezbylo vůbec nic. Celá její bytost se zredukovala jen na to, aby mu sloužila. Začala se zanedbávat a přestalo ji zajímat, jak vypadá.

Měla temné kruhy pod očima, povadlou pleť a popelavý obličej.

Ramena jí visela, hlavu nosila svěšenou, jako by se bála pohlédnout lidem do očí. Její hezké husté vlasy ztratily lesk i barvu a visely jí v praméncích z hlavy. Sama si je ostříhala kuchyňskými nůžkami, když jí připadalo, že jsou moc dlouhé.

Nebo když se jemu zdály být moc dlouhé.

„Ty hnusná couro.“

Ráno po nálezu kostry začali archeologové s jejím odkrýváním už za úsvitu. Policisté, kteří drželi noční hlídku, jim ukázali, kde hledal Erlendur, a Skarphédinn se strašně rozčílil, když uviděl, že Erlendur hrabal v hlíně. Zatracení amatéři, bručel každou chvíli až do poledne. V jeho očích to bylo něco jako posvátný akt, když odstraňovali jednu vrstvu země po druhé, aby odhalili veškerá tajemství v ní skrytá. Důležitý byl každý detail, každá hrst hlíny mohla vydat důležité svědectví, a fušeři je mohli zničit.

Zopakoval celou přednášku Elínborg a Sigurdurovi Ólimu, kteří si nebyli vědomi žádné viny, a mezitím uděloval pokyny svým lidem.

Kvůli velké preciznosti archeologických metod postupovala práce velice pomalu. Nad celým areálem byly nataženy plachty křížem krážem tak, že rozdělovaly celý prostor dle jistých archeologických zásad. Bylo mimořádně důležité, aby poloha kostry zůstala v průběhu prací nezměněna, a on přesně věděl, že ruka zůstane na svém místě, i když budou kolem nabírat hlínu lopatkami. Zkoumali každé zrnko hlíny.

„Proč trčí ta ruka ze země?“ zeptala se Elínborg a zastavila Skarphédinna, když kolem ní procházel.

„Těžko říct,“ řekl Skarphédinn. „V nejhorším případě mohl ten, koho sem zahrabali, být ještě naživu, když ho zakopávali, a třeba se pokoušel klást odpor. Pokoušel se dostat ven.“

„Pohřben zaživa?“ Elínborg se vyděsila. „A pokoušel se vyhrabat?“

„Ale nemuselo to tak být. Nedá se vyloučit, že se ruka do této polohy prostě dostala, když mrtvolu pohřbívali. Je příliš brzy na nějaké závěry. A teď nás prosím neruš.“

Sigurdur Óli a Elínborg se divili, že se tu ještě neobjevil Erlendur.

Byl sice velmi nevypočitatelný a mohlo ho napadnout cokoliv, ale oni věděli i to, že ho nic nefascinuje víc než pohřešovaní lidé z minulosti, mnohem víc než pohřešovaní ze současné doby.

Erlendura bavilo přehrabovat se ve starých zažloutlých papírech.

Krátce po poledni se mu Elínborg pokusila zavolat, jak domů, tak na mobil, ale marně.

Kolem druhé zazvonil mobil jí.

„Jsi u výkopových prací?“ zeptal se jí ochraptělý hlas a Elínborg chvíli trvalo, než ho poznala.

„A kde jsi ty?“

„Mám tu něco jiného. Jste u základové jámy?“

„Ano.“

„Vidíš na ty keře nedaleko? Myslím, že je to divoký rybíz. Jsou asi třicet metrů od staveniště, téměř přímo na jih.“

„Rybízové keře?“ Elínborg přimhouřila oči a dívala se po keřích.

„Ano,“ řekla po chvíli, „už je vidím.“

„Někdo je tam zasadil před dost dlouhou dobou.“

„Ano.“

„Pokus se zjistit proč. Jestli tam někdo nebydlel. Jestli tam dřív nestál dům. Zajdi na státní plánovací úřad a vytáhni si plány toho místa včetně leteckých snímků, pokud tam nějaké budou. Měla bys hledat od počátku dvacátého století tak do roku 1960, ale možná i dál.“

„Myslíš, že tady na tom kopci stály domy?“ zeptala se Elínborg a rozhlédla se. Nesnažila se ani skrýt svou skepsi.

„Podle mého názoru bychom tu možnost měli vzít v úvahu. Co dělá Sigurdur Óli?“

„Ten prochází hlášení o pohřešovaných z poválečného období.

Čekal s tím na tebe, protože si myslel, že by tě možná bavilo se v tom prohrabovat.“

„Před chvíli jsem mluvil se Skarphédinnem a ten mi řekl, že si vzpomíná, že na druhé straně kopce Grafarholt býval dřív tábor. Za války. Tam, kde je teď golfové hřiště.“

„Tábor?“

„Ano, buď britský, nebo americký. Vojenský tábor. Stály tam Nissenovy baráky z vlnitého plechu. Ale Skarphédinn si nemohl vzpomenout, jak se ten tábor jmenoval. Je možné, že Britové z tábora někoho pohřešovali. Nebo Amíci, kteří tam přišli po nich.“

„Angličané? Američané? Ve válce? Zpomal, jak se k něčemu takovému dostanu?“ zeptala se Elínborg udiveně. „Kdy sem přijeli ti Američané?“

„1941. Mohly to být sklady pro posádkové oddíly. To si myslí Skarphédinn. A pak je tu otázka, jestli se v nejbližším okolí nevyskytovaly letní domky. A jestli to nějak nesouvisí s nimi. Třeba kolují nějaké historky nebo dohady. Musíme si promluvit s lidmi, kteří tam dnes mají letní domky.“

„Připadá mi to moc velký rozruch kolem několika kostí,“ řekla Elínborg dost rozmrzele a kopla nohou do štěrku na staveništi. „A co vůbec děláš?“ zeptala se vyčítavě.

„Nic, z čeho bych měl radost,“ odpověděl Erlendur a přerušil spojení.

Vrátil se na jednotku intenzivní péče. Měl na sobě tenký zelený plášť na jedno použití a roušku. Eva Lind ležela na velké posteli v jednolůžkovém pokoji. Byla napojená na všemožné přístroje, o jejichž funkcích neměl Erlendur ani ponětí. Na obličeji měla kyslíkovou masku. Stál u nohou postele a hleděl na dceru. Ještě se neprohrála. V obličeji měla zvláštní výraz vnitřního klidu, jaký u ní ještě nikdy neviděl. Klidu, který neznal. Jak tam tak ležela, její rysy byly mnohem ostřejší, měla obočí víc do špičky, kůže se jí napínala přes lícní kosti a oči měla zapadlé.

Zavolal ambulanci hned poté, co se mu před porodnicí nepodařilo přivést ji k vědomí. Cítil, že má slabý tep, přikryl ji svým kabátem a snažil se jí pomoci, jak uměl, a zároveň s ní co nejméně hýbat. Než se nadál, přijela tatáž sanitka, kterou zavolal do Tryggvagaty, a seděl v ní dokonce i stejný lékař. Evu opatrně naložili na nosítka a strčili do sanitky, která dojela na nedalekou pohotovost v rekordně krátkém čase.

Odvezli ji přímo na operační sál. Erlendur nervózně chodil po čekárně chirurgického oddělení, vyhrazené příbuzným a přemýšlel, zda má zavolat Hal dóře. Nemohl se ale odhodlat zavolat jí znovu.

Pak ale přece jen řešení našel. Probudil Sindriho Snaera, řekl mu, co se sestře stalo, a požádal ho, ať to vyřídí matce, aby mohla přijet do nemocnice, bude-li chtít. Sindri neměl v úmyslu vrátit se v dohledné době do města a Eva Lind pro něj nebyla dost důležitým důvodem, aby to udělal. Ukončili hovor.

Erlendur si zapaloval jednu cigaretu za druhou, přestože v čekárně visela tabule s nápisem „Kouření zakázáno“. Chirurg s rouškou se konečně objevil a hned ho kvůli tomu pokáral. Když odešel, Erlendurovi znovu zazvonil mobil. Sindri mu předával vzkaz od Hal dóry. Prý bude jen dobře, když se Erlendur bude muset jednou zachovat jako otec.

Chirurg, který vedl operaci, si s ním přišel promluvit až k ránu. Řekl mu, že Evin stav není dobrý. Nepodařilo se jim zachránit dítě a zatím si nebyli jisti, zda to Eva přežije.

„Je ve velmi kritickém stavu,“ sdělil mu lékař, vysoký štíhlý muž kolem čtyřicítky.

„Ano,“ řekl Erlendur.

„Byla dlouhodobě podvyživená, a navíc brala drogy. Neměla žádné dobré vyhlídky na to, že přivede na svět zdravé dítě, proto je možná…“

„Rozumím,“ řekl Erlendur.

„Nezmínila se nikdy, že by šla na potrat? V takových případech…“

„Ona to dítě chtěla,“ řekl Erlendur. „Věřila, že jí pomůže, a já jsem ji v tom utvrzoval. Pokusila se přestat. Ještě v ní zůstal kousíček jejího já, které s tím chce skoncovat, jenže se dostane jen vzácně ke slovu. Většinou je to zcela jiná Eva, která udává tón. Eva, ke které se nedokážu přiblížit, prázdná a bez soucitu. Eva, která se chce zničit. Která chce do pekla.“

Erlendurovi bylo najednou jasné, že hovoří s úplně neznámým člověkem, a zmlkl.

„Umím si představit, jak je to pro rodiče těžké, dokázat si s něčím takovým poradit,“ řekl lékař.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Erlendur.

„Praskla jí plodová voda. Nastalo prudké vnitřní krvácení, když jí praskla blána. Kromě toho měla příznaky otravy, které musíme ještě prozkoumat. Ztratila mnoho krve a zatím se nám ji nepodařilo probudit z bezvědomí. To ale ještě nic neznamená. Nejhorší je, že je neuvěřitelně zesláblá.“

Mlčeli.

„Vyrozuměl jsi rodinu?“ zeptal se lékař. „Aby mohl někdo s tebou…“

„Nemá žádnou rodinu,“ řekl Erlendur. „Jsme rozvedení. Myslím její matka a já. Vzkázal jsem jí to po Evině bratrovi. Ten pracuje někde na venkově. Nevím, jestli sem její matka přijede. Vypadá to, jako by toho už měla dost. Měla s nimi těžký život.“

„Rozumím.“

„O tom pochybuji,“ řekl Erlendur. „Když tomu pořádně nerozumím ani já.“

Vyndal z kapsy kabátu několik průhledných psaníček a lahviček s léky a ukázal je lékaři.

„Je možné, že něco z toho spolykala,“ řekl.

Lékař si vše prohlédl.

„Extáze?“

„Připadá mi to tak.“

„Tak to by pochopitelně bylo vysvětlení. Našli jsme jí v krvi všechno možné.“

Erlendur přešlapoval z nohy na nohu. Lékař i on se na chvíli odmlčeli.

„Víš, kdo byl otcem jejího dítěte?“ zeptal se lékař po chvíli.

„Ne.“

„Myslíš, že ona to ví?“

Erlendur na něho pohlédl a bezradně pokrčil rameny. Nastalo další mlčení.

„Umře?“ zeptal se po chvíli Erlendur.

„To nevím,“ zněla odpověď. „Doufáme, že ne.“

Erlendur měl na jazyku další otázku, ale netroufal si ji vyslovit.

Hádal se sám se sebou, protože to znělo hrozně, ale nemohl se rozhodnout. Nebyl si jist, zda na tom má trvat. Ale nakonec se rozhodl pro.

„Mohl bych je vidět?“

„Je?“ Máš na mysli…?“

„Mohl bych vidět její dítě?“

Lékař se na něho podíval pohledem, v němž nebyl žádný údiv, jen porozumění. Kývl na souhlas a naznačil Erlendurovi, aby šel s ním.

Šli chodbou, pak vstoupili do malé prázdné místnosti. Lékař stiskl vypínač a místnost zalilo nazelenalé světlo zářivek. Zamířil ke studenému ocelovému stolu a zvedl bílé prostěradlo, pod nímž leželo mrtvé dítě.

Erlendur se na ně díval a pohladil je prstem po tváři. Byla to holčička.

„Probere se moje dcera z komatu? Můžeš mi to říct?“

„Já to nevím,“ zopakoval lékař. „V této chvíli se to nedá odhadnout.

Především musí sama chtít. Nejvíc záleží na ní samotné.“

„Chudinka malá,“ zašeptal Erlendur.

„Říká se, že čas všechny rány zhojí,“ řekl lékař, když měl dojem, že se Erlendur rozpláče. „To platí pro tělo stejně jako pro duši.“

„Čas žádné rány nezhojí,“ řekl Erlendur a přikryl dítě.

7

Zůstal sedět u dcery celý den, až skoro do šesti. Hal dóra nepřijela. Sindri Snaer rovněž dodržel slovo a ve městě se neobjevil.

Jiné příbuzné neměli. Evin stav se nezměnil. Erlendur od včerejšího večera nespal ani nejedl a byl u konce sil. Přes den byl v telefonickém spojení s Elínborg a domluvil se se Sigurdurem Ólim, že se večer sejdou v kanceláři. Než odešel, pohladil dceru po tváři a políbil ji na čelo.

Nezmínil se ani slovem o tom, co se stalo, když si sedl se Sigurdurem Ólim a Elínborg, aby s nimi probral, co se přes den dělo.

Ti dva sice na komisařství zaslechli nějaké řeči o tom, co se stalo jeho dceři, ale netroufali se ho na to přímo zeptat.

„Pořád se dobývají k té kostře,“ řekla Elínborg. „Postupují strašně pomalu. Mám z toho dojem, jako by pracovali s párátky. Ta ruka, kterou jsi našel, teď trčí ze země, dopracovali se po zápěstí.

Policejní lékař si ji prohlédl, ale nebyl schopen říct víc než to, že jde o někoho, kdo měl velmi malé ruce. Ten nám taky moc nepomůže dostat se dál. Archeologové ve vrstvách země ještě nenašli nic, z čeho by se dalo usoudit, co se tam stalo nebo kdo to tam leží.

Předpokládají, že by se mohli zítra odpoledne nebo večer dohrabat ke kostře, ale to ještě zdaleka neznamená, že od nich dostaneme nějaké konkrétní odpovědi na to, o koho jde. Ty budeme muset asi hledat jinde.“

„Já jsem zjišťoval, kolik lidí v Reykjavíku a okolí bylo v daném období pohřešovaných,“ řekl Sigurdur Óli. „Od třicátých a čtyřicátých let bylo něco mezi čtyřiceti a padesáti pohřešovaných, kteří se nikdy nenašli, a toto mohl být klidně jeden z nich. Vyhledal jsem všechny údaje a roztřídil je podle pohlaví. Teď už čekám jenom na to, co zjistí policejní lékař.“

„Myslíš, že to byl někdo, kdo zmizel tady, v okolí Grafarholtu?“

zeptal se Erlendur.

„Podle adres, uvedených v hlášeních o pohřešovaných, ne,“

odpověděl Sigurdur Óli, „ale ještě jsem je neprošel všechna. Některé z adres vůbec nedokážu identifikovat. Až vyhrabou tu kostru a budu mít od policejního lékaře údaje o věku, výšce a pohlaví, bude jistě možné seznam podstatně zredukovat. Vycházím z toho, že jde o někoho z Reykjavíku. Doufám, že jsem postupoval správně.“

„Kde je policejní lékař?“ zeptal se Erlendur. „Ten jediný, kterého máme.“

„Na dovolené,“ řekla Elínborg. „Ve Španělsku.“

„Zjistilas, jestli u těch rybízových keřů nestál dům?“ zeptal se Erlendur Elínborg.

„Jaký dům?“ zajímal se Sigurdur Óli.

„Ne, ještě jsem se k tomu nedostala,“ řekla Elínborg. Pohlédla na Sigurdura Óliho. „Erlendur si myslí, že na severní straně kopce možná stál dům, a kromě toho se domnívá, že na jižní straně kopce měli Britové nebo Američané vojenský tábor. Chce, abychom si promluvili s majiteli letních chalup v těch místech a také s jejich babičkami, a potom se mám ještě zúčastnit spiritistické seance a pokusit se navázat spojení s Churchil em.“

„A to je jen začátek!“ řekl Erlendur. „Jakou teori máš ty, co myslíš, že je to za kosti?“

„Já bych řekl, že to byla vražda,“ řekl Sigurdur Óli. „A že k ní došlo asi před půl stoletím, nebo ještě dřív. Oběť byla zahrabána a nikdo nic neví.“

„Vrah ji sem, tedy tu osobu,“ opravila se Elínborg, „zřejmě zakopal do země proto, aby zamaskoval svůj čin. Podle mého názoru je to jasné.“

„Proč by se nenašel někdo, kdo o tom něco ví?“ zeptal se Erlendur. „Vždycky někdo něco ví.“

„S jistotou už víme, že některá žebra byla zlomená,“ řekla Elínborg. „To by mohlo ukazovat na nějakého násilníka.“

„Vážně?“ opáčil Sigurdur Óli.

„Ovšem!“ řekla Elínborg sebejistě.

„Nemohlo k tomu dojít tím, že kostra už leží tak dlouho v zemi?“

namítl Sigurdur Óli. „Pod tíhou hlíny. Nebo změnami teploty.

Střídáním mrazu a tání. Mluvil jsem s geologem, kterého jsi zavolala, a ten to považuje za možné.“

„K nějakému násilí tu muselo dojít, když tu leží zakopaný člověk.

To je snad jasné, ne?“ Elínborg se zadívala na Erlendura a zjistila, že je duchem nepřítomen. „Erlendure?“ oslovila ho. „Myslíš si to taky?“

„Pokud to byla vražda,“ řekl Erlendur a vrátil se duchem do reality.

„Pokud to byla vražda?“ opakoval Sigurdur Óli.

„To prozatím nevíme,“ řekl Erlendur. „Třeba je to starý rodinný hrob. Třeba ti lidé neměli peníze na pořádný pohřeb. Třeba to byl nějaký tulák, který náhle umřel, a tak ho tu zahrabali a všichni o tom vědí. Nemusí jít o žádné tajemství. Třeba sem tu mrtvolu dovlekli před sto lety. Nebo před padesáti. Nemáme žádné konkrétní informace, ze kterých bychom mohli vycházet. Takže bychom mohli konečně přestat vymýšlet hypotézy, které nejsou k ničemu.“

„Nepředepisuje snad zákon, že každý člověk musí být pohřben do posvěcené země?“ řekl Sigurdur Óli.

„Myslím, že se můžeš nechat zakopat, kam chceš,“ řekl Erlendur, „pokud tě někdo bude chtít mít na své louce.“

„A co ta ruka, co trčí ze země?“ zeptala se Elínborg. „Není to jednoznačná indicie, že tu došlo k potyčce?“

„Je,“ řekl Erlendur, „jsem stejného názoru. Myslím si, že tu došlo k něčemu, co celá ta léta zůstalo tajemstvím. Byl tam zahrabán někdo, kdo neměl být nikdy nalezen. Ale teď se město Reykjavík rozrostlo až k němu a my musíme zjistit, co se tady stalo.“

„Jestli byl ten člověk,“ řekl Sigurdur Óli, „říkejme mu prostě člověk, zavražděn před tolika lety, není skoro jisté, že i jeho vrah mezitím zemřel stářím? A pokud je ještě naživu, pak je tak starý, že už stojí jednou nohou v hrobě, a mně připadá pěkně uhozené po něm pátrat, abychom ho postavili před soud. Je pravděpodobné, že všichni, kdo s tím mrtvým měli něco společného, jsou mrtví, takže nenajdeme svědky toho, co se tenkrát stalo. Čili…“

„Kam tím míříš?“

„Podle mého názoru stojí za úvahu, zda máme plýtvat silami na vyšetřování něčeho takového. Má to vůbec smysl?“

„Takže podle tvého názoru bychom měli ten případ jednoduše nechat plavat?“ otázal se Erlendur.

Sigurdur Óli pokrčil rameny na znamení, že jemu osobně je to úplně jedno.

„Vražda je vražda,“ řekl Erlendur. „Nezávisle na tom, kolik let od ní uběhlo. A pokud tu jde o vraždu, musíme zjistit, co se stalo, kdo byl zavražděn a proč a kdo vraždil. Já jsem toho názoru, že bychom to měli vyšetřovat úplně stejně jako každý jiný případ. Snažit se získat co nejvíc informací. Mluvit s lidmi. A pomalu, ale jistě to vyřešit.“

Erlendur se zvedl ze židle.

„Něco vyjde na světlo,“ řekl. „Promluvte s majiteli letních domků, a bude-li to možné, i s jejich prarodiči.“ Podíval se na Elínborg.

„Pokusme se zjistit, jestli u těch rybízových keřů stál nějaký dům. A pokud ano, jakou s tím má souvislost. Pokusme se probudit v sobě o ten případ zájem.“

Duchem nepřítomně se s nimi rozloučil a vyšel na chodbu.

Elínborg a Sigurdur Óli se na sebe podívali a Sigurdur Óli pohnul hlavou směrem do chodby. Elínborg vstala a šla za Erlendurem.

„Erlendure,“ oslovila ho, když ho došla.

„Ano, chceš něco?“

„Jak je Evě Lind?“

Erlendur na ni beze slova pohlédl.

„Dověděli jsme se to tady, na komisařství. Jak jsi ji našel. Bylo to hrozné. Kdybychom pro tebe mohli my dva něco udělat, tak nám to prosím tě řekni.“

„Tady se nedá dělat vůbec nic,“ odpověděl Erlendur unaveně.

„Leží na jednotce intenzivní péče a nikdo nemůže nic dělat.“

Odmlčel se.

„Její svět jsem znal už předtím, než jsem ji jel hledat. Něco z toho jsem znal, protože už jsem ji na takových místech hledal předtím, v těch ulicích a domech. Přesto mě stále stejně překvapuje, jak tam žije, co si provádí, jak se zabíjí. Viděl jsem lidi, se kterými se stýká, lidi, kteří se řítí do záhuby, lidi, pro něž pracuje za podmínek, které bych raději neuváděl.“

Odmlčel se.

„Ale to ještě není to nejhorší,“ pokračoval po chvíli. „Myslím ty špeluňky, brlohy kriminálníků a dealerů. Její matka má pravdu.“

Podíval se na Elínborg.

„Nejhorší jsem já, protože jsem selhal.“

Když Erlendur přišel k sobě do bytu, padl vyčerpaný do křesla.

Volal do nemocnice a dověděl se, že Evin stav se nezměnil. Prý mu dají okamžitě vědět, kdyby nastala změna. Poděkoval a zavěsil. Pak jen tak seděl a hleděl před sebe. Přemýšlel o Evě Lind, jak leží na jednotce intenzivní péče, o své bývalé ženě a její nenávisti, která ji provází celým životem, o svém synovi, se kterým naváže kontakt, jen když se stane něco zlého.

Jak tak přemýšlel, propadl se do ticha, které ovládalo jeho život.

Cítil svou osamělost. Uvědomoval si, jak se jednotvárné dny spojují v dlouhý a těžký řetěz, který ho svazuje a rdousí.

Když na něho přišlo spaní, jeho myšlenky zavítaly do minulosti, do dětství, jak po dlouhých a šedivých zimních měsících pokaždé přišlo světlo, jak byl jeho život nevinný, prostý a bezstarostný. Nestávalo se to často, ale občas se mu podařilo vrátit se ve vzpomínkách do minulosti a pak měl na chvíli, jen na maličkou chvíli pocit, že je mu dobře.

Ale jen tehdy, když dokázal zapomenout na ztráty.

Z hlubokého spánku ho probudil telefon, který vytrvale zvonil.

Nejdřív mobil v kapse kabátu, potom pevná linka na starém psacím stole, který představoval jeden z mála kusů nábytku v jeho bytě.

„Měl jsi pravdu,“ řekla Elínborg, když konečně zvedl sluchátko.

„Promiň, vzbudila jsem tě?“ zeptala se potom. „Je teprve deset,“

dodala omluvně.

„Oč jde? V čem jsem měl pravdu?“ zeptal se Erlendur rozespale.

„Na tom pozemku stával dům. U těch keřů.“

„Keřů?“

„Ano, u těch rybízových keřů. Tam venku, na Grafarholtu. Byl postaven ve čtyřicátých letech a kolem roku 1980 ho zbourali . Byla jsem na stavebním úřadě a požádala je, aby mi dali okamžitě vědět, kdyby něco zjistili, a oni mi před chvílí volali. Prý se tím zabývali celý večer.“

„Co to bylo za dům?“ otázal se Erlendur ještě stále rozespalý.

„Rodinný dům, konírna, psí bouda, chalupa, chlév, stodola nebo Nissenův barák?“

„Rodinný dům,“ řekla Elínborg. „Letní domek, nebo něco podobného.“

„Cože?“

„Ano, letní domek.“

„Ze které doby?“

„Postavili ho před rokem 1940.“

„A kdo byl majitelem?“

„Jmenoval se Benjamín. Benjamín Knudsen. Nějaký obchodník.“

„Jmenoval?“

„Ano, už zemřel. Před mnoha lety.“

8

Mnoho majitelů domů na rovině severně od Grafarholtu pracovalo na zahradách a zabývalo se typickými jarními pracemi, když Sigurdur Óli projížděl kolem a hledal nějaký vjezd, kde by mohl zastavit. Elínborg jela s ním. Někteří lidé zastřihovali živé ploty, prořezávali keře a stromy, jiní natírali verandy nebo líčili zdi, a jiní spravovali ploty. Dva osedlali koně a chystali se vyjet do přírody.

Slunce stálo v zenitu, bylo bezvětří a teplo. Sigurdur Óli a Elínborg už mluvili s několika majiteli domů, ale nic se od nich nedověděli.

Teď se blížili k domům stojícím v bezprostřední blízkosti kopce Grafarholtu. Při tak pěkném počasí nespěchali, naopak využívali příležitosti, že mohli pryč z města, pomalu přejíždět od domu k domu a povídat si s majiteli letních domků, kteří byli za tak časného rána překvapeni policejní návštěvou. Někteří už slyšeli o nálezu kostí, pro jiné to byla novinka.

„Přežije to, co myslíš?“ zeptal se Sigurdur Óli, když nastupovali zpátky do auta, aby popojeli k dalšímu domku. Mluvili o Evě Lind, když vyjížděli z města, a v pravidelných intervalech se k ní znovu vraceli.

„To nevím,“ řeka Elínborg. „To asi neví nikdo. Chudák holka,“

povzdechla si. „A on,“ dodala. „Chudák Erlendur.“

„Ta holka je feťačka,“ pronesl Sigurdur Óli kategoricky. „Nechá si udělat dítě, nadopuje se až po vrch, až to dítě nakonec zabije. Já nemám s takovými lidmi soucit. Prostě nemůžu. Nechápu je a nikdy je nepochopím.“

„O to se tě nikdo neprosí,“ řekla Elínborg.

„Prosím tě! O takových lidech se pořád říká, jací jsou chudáci. Ti, které jsem poznal já…“ Odmlčel se. „Já je prostě nedokážu litovat,“

opakoval. „Jsou to slaboši, nic jiného. Ubožáci a beznadějní slaboši.“

Elínborg zasténala.

„Jak je možné, že se někdo narodí tak absolutně dokonalý?

Vždycky tip top oblečený, oholený a sladěný, s americkým diplomem v kapse, bez okousaných nehtů, a jeho jedinou starostí je mít dost peněz, aby si to všechno mohl dovolit. Ty se přes to nikdy nedostaneš? Nedokážeš k sobě být upřímný?“

„Ne,“ odpověděl Sigurdur Óli.

„Jaký máš vlastně důvod neprojevit vůči těm lidem kapku tolerance?“

„Jsou to zkrachovalé existence a slaboši a ty to moc dobře víš.

Ona je sice dcerou našeho starého, ale kvůli tomu není o nic lepší.

Je stejná jako ostatní feťačky, co leží po ulicích a cpou se drogami a odvykací střediska berou jako přestupní stanici, než se vrhnou zpátky do bahna. Protože to je to jediné, co je zajímá. Válet se ve špíně a něčím se nadopovat.“

„Jak je to mezi tebou a Bergpórou?“ zeptala se Elínborg, nedělajíc si už žádnou naději, že by mohla jeho názory ovlivnit.

„Celkem dobré, díky za dotaz,“ řekl Sigurdur Óli nepřesvědčivě a zastavil před dalším domem. Bergpóra mu dělala ze života peklo.

Byla posedlá sexem. Chtěla se milovat večer, ráno, přes den, ve všemožných polohách, na jakémkoliv místě, dokonce i v miniaturní prádelně. Někdy v leže, jindy ve stoje. Zpočátku se mu to líbilo, ale časem ho to začalo unavovat a začal přemýšlet o tom, co tím vlastně sleduje. Ne že by byl její sexuální život někdy předtím nudný, to v žádném případě. Ale její sexuální potřeby nebyly nikdy předtím tak extrémní. O dětech zatím nikdy vážně nemluvili, ačkoliv už měli načase. Byli spolu dost dlouho. Věděl, že bere antikoncepční tablety, ale nemohl se zbavit myšlenky, že má možná Bergpóra v úmyslu připoutat ho k sobě dítětem. Ale vždyť si ho k sobě vůbec nemusí poutat, má ji rád a neumí si představit, že by žil s jinou ženou. Jenže ženy jsou zkrátka nevypočitatelné, říkal si.

Člověk nikdy neví, na čem s nimi je.

„Divné je, že na matrice nemohou najít lidi, kteří v tom domě bydleli, pokud tam vůbec nějací bydleli,“ řekla Elínborg, když vystupovala z auta.

„Háček bude asi v době, kdy k tomu došlo. Ve válečných letech a po válce se hrnulo do Reykjavíku nepředstavitelné množství lidí.

Nechali se zaregistrovat na všemožných místech, než našli něco trvalého. Krom toho mám podezření, že se některé seznamy obyvatel ztratily. Chovali se dost divně. Ten muž, se kterým jsem mluvil, mi řekl, že to tak rychle nedokáže zjistit.“

„Třeba tam vůbec nikdo nikdy nebydlel.“

„Ti lidé tu nemuseli bydlet dlouho. Možná se zaregistrovali jinde a nikdy nezměnili adresu. Třeba tady na tom kopci žili jen pár let, nebo dokonce jen měsíců, když byl v Reykjavíku velký nedostatek bytů, a pak se přestěhovali do nějaké chudé čtvrti ve městě. Patřili k té spodině, co bydlela v bývalých vojenských barácích. Co na tu teori říkáš?“

„Že přesně odpovídá jednomu muži z Burberry.“

Majitel letního domku je uvítal ve dveřích. By] to velmi starý hubený muž a měl už těžkopádné pohyby. Řídké vlasy, na sobě světle modrou košili, pod níž prosvítalo tričko, a šedé kordové kalhoty. Na nohou měl nové tenisky. Pozval je dál, a když Elínborg uviděla, kolik tam má veteše, napadlo ji, zda tu nebydlí po celý rok.

Zeptala se ho na to.

„Když se to tak vezme, tak ano,“ odpověděl a usedl do ušáku, zatímco jim pokynul, aby se posadili na židle k jídelnímu stolu uprostřed pokoje. „Začal jsem stavět před čtyřiceti lety, a pokud si dobře vzpomínám, před pěti lety jsme se sem s Ladou přestěhovali.

Nebo je to možná šest let. Už si to tak přesně nedokážu spočítat.

Nechtělo se mi už bydlet v Reykjavíku. Je to ošklivé město a…“

„Stál tenkrát na tom kopci nějaký dům, třeba takový letní, jako ten váš? Ale možná ho nikdo neužíval?“ zeptal se Sigurdur Óli, který nechtěl poslouchat nějaké žehrání na Reykjavík. „Myslím tenkrát, před čtyřiceti lety, když jsi tu začal stavět?“

„Letní dům, nebo možná taky ne, co…?“

„Musel na té straně Grafarholtu stát sám,“ řekla Elínborg.

„Pravděpodobně ho postavili někdy před válkou.“ Zadívala se k oknu. „Musels ho vidět z toho okna.“

„Vzpomínám si na nějaký dům. Nebyl nalíčený, zůstal nedokončený. Ale to už je hodně dlouho. Byl to určitě solidní dům, či spíš mohl být solidní. Byl velký, mnohem větší než můj, ale už když jsem tady začal, byl dost zchátralý. Hotová zřícenina. Chyběly mu dveře, okenní tabulky byly vytlučené. Často jsem kolem něho chodil, když jsem chodil k Reynisvatnu na ryby. Ale to už je dávno.“

„Takže v tom domě nikdo nebydlel?“ zeptal se Sigurdur Óli.

„Ne, tam nikdo nebydlel. Ani nemohl, když byl dům tak zchátralý.“

„A nevzpomínáš si na nikoho ani z dřívější doby?“ zeptala se Elínborg. „Na někoho, kdo by s tím domem měl něco společného?“

„Proč vás ten dům vlastně zajímá?“

„Našli jsme na tom kopci lidské kosti,“ řekl Sigurdur Óli. „Neviděls to ve zprávách?“

„Lidské kosti? Ne. Myslíte kosti lidí z toho domu?“

„To nevíme. Zatím o histori toho domu ani o lidech, kteří v něm případně žili, nic nevíme,“ řekla Elínborg. „Víme jen to, kdo byl jeho majitelem, ale ten už je dávno po smrti a zatím jsme nezjistili, jestli tu byli nahlášeni nějací nájemníci. Nevzpomínáš si, jestli na druhé straně kopce nestály vojenské baráky? Na jižní straně. Sklady nebo něco takového?“

„Ty Nissenovy baráky byly všude,“ řekl starý pán. „Bydleli v nich Britové a Američané. Nevzpomínám si, jestli byly nějaké i tady, to jsem tady ještě nebyl. Bylo to mnohem dřív, než jsem tady začal stavět. Zeptejte se Roberta.“

„Roberta?“ zeptala se Elínborg.

„On byl jeden z prvních, kdo si tu začal stavět letní dům. Jestli ještě žije. Vím, že byl v domově pro přestárlé. Robert Sigurdsson.

Pokud ještě žije, tak ho jistě najdete.“

U vchodu nebyl zvonek, proto Erlendur zabouchal na masivní dubové dveře a doufal, že to uvnitř uslyší. Majitelem domu byl Benjamín Knudsen, podle vizitky majitel obchodu a velkoobchodník z Reykjavíku, který zemřel koncem sedmdesátých let. Dům zdědili jeho bratr a sestra, nastěhovali se tam po jeho smrti a bydleli v něm až do konce života. Oba byli svobodní, ale sestra měla nemanželskou dceru. Byla z ní dnes lékařka a podle informací, které Erlendur získal, byla svobodná. Bydlela v přízemí a pronajímala nejvyšší patro. Erlendur s ní mluvil telefonicky a dohodli si schůzku na poledne.

Stav Evy Lind se stále neměnil. Šel se za ní podívat, než odešel do práce, chvíli seděl u její postele a pozoroval všechny přístroje, podle nichž poznal, že ještě žije. Hadičky od infuzí, kyslíkového přístroje, umělé výživy a fyziologického roztoku s léky. Bez těch přístrojů by nemohla dýchat, čerpadlo při zvedání a klesání vydávalo savé zvuky. Křivka na monitoru byla pravidelná. Než odešel z jednotky intenzivní péče, mluvil s lékařem, který mu vysvětlil, že ve zdravotním stavu Evy Lind nenastaly žádné změny. Erlendur se ho zeptal, zda může nějak pomoci, a lékař mu řekl, aby s dcerou co nejvíc mluvil, přestože je v kómatu. Aby slyšela jeho hlas. V

takových případech to prý pomáhá i příbuzným, aby se vyrovnali se situací. A že Eva Lind jeho přítomnost vnímá, proto by měl při návštěvách stát před ní.

Dubové dveře se konečně otevřely a v nich stála štíhlá žena kolem šedesátky, podala mu ruku a představila se. Elsa. Byla jemně nalíčená a měla na tmavo přibarvené vlasy, ostříhané na krátko a sčesané dozadu. Na sobě měla džínsy a bílou halenku, ale žádné šperky, ani prsteny, náramek či řetízky. Zavedla ho do pokoje a vybídla ho, aby se posadil. Působila sebejistým a rozhodným dojmem.

„A co myslíte, že je to za kosti?“ zeptala se, když jí vysvětlil, proč přišel.

„To prozatím nevíme, ale jedna naše hypotéza vychází z toho, že by mohly patřit lidem z letního domu, který stál nablízku. Byl to dům tvého strýce Benjamína. Zdržoval se v něm často?“

„Já myslím, že v tom domě nikdy nebyl,“ řekla tiše. „Je to velice tragická historie. Maminka o tom často mluvila, jak byl atraktivní a inteligentní a jak se dostal k bohatství, ale potom přišel o snoubenku. Jednoho dne prostě zmizela. Čekala dítě.“

Erlendur si vzpomněl na dceru.

„Upadl do deprese. Přestal se starat o obchody a o majetek, a tak šlo všechno ke dnu, až najednou neměl nic, ani ten dům. Z tohoto pohledu umřel v nejlepším věku.“

„Jak ta jeho snoubenka zmizela?“

„Mluvilo se o tom, že se utopila v jezeře,“ řekla Elsa.

„Mívala deprese?“

„To nevím, ale když se o ní mluvilo, nikdy jsem nic podobného nezaslechla.“

„A nikdy nebyla nalezena?“

„Ne. Ona…“

Elsa zmlkla uprostřed věty, jako by jí najednou došlo, kam tím Erlendur míří. Nejdřív na něho nevěřícně pohlédla. Pak se v jejím pohledu vystřídal úžas, rozpaky a nakonec ještě i hněv.

„To nemůže být pravda.“

„Co?“ zeptal se Erlendur, který sledoval, jak zatajila dech a jak k němu najednou zaujala nepřátelský postoj.

„Ty si myslíš, že je to ona. Ze jsou to její kosti!“

„Já si nemyslím vůbec nic. Slyším o té ženě poprvé. Nemáme tušení, kdo je tam pohřbený. Je příliš brzy na to, vyslovovat nějaké teorie o tom, kdo to může být.“

„A proč se tedy o ni tak zajímáš? Co víš, o čem nevím já?“

„Nic,“ řekl Erlendur udiveně. „Není to tak, že to napadlo tebe, když jsem ti řekl o těch kostech, které jsme tam našli? Stál tam dům tvého strýčka. Jeho snoubenka zmizela. My jsme našli kosti. Je přece logické, že si z toho člověk vyvodí nějaké závěry.“

„Zbláznil ses! Chceš tím naznačit, že…“

„Já nechci naznačit vůbec nic.“

„…že ji zabil? Že Benjamín zabil svou snoubenku a zahrabal ji do země a že si to tajemství nechal celý život pro sebe až do své smrti a kvůli tomu byl tak psychicky na dně?“

Elsa vstala a začala nervózně přecházet po pokoji.

„Tak moment, já jsem nic takového neřekl,“ namítl s povzdechem Erlendur a přemýšlel, zda neměl být opatrnější. „Neřekl jsem vůbec nic.“

„Myslíš si, že je to ona? Ty kosti, které jste našli? Je to ona?“

„To jistě ne,“ odpověděl Erlendur, aniž by měl jakýkoliv důkaz k takovému tvrzení. Ale za každou cenu chtěl, aby se uklidnila. Šel na ni moc zpříma. Dovedl ji k závěru, pro který zatím chyběly jakékoliv důkazy, a litoval toho.

„Víš o tom letním domě něco?“ zeptal se, aby změnil téma. „Jestli tam například před padesáti až šedesáti lety někdo nebydlel? V

době války nebo těsně po ní? Na matrice to nejde zjistit tak rychle, jak bychom potřebovali.“

„Bože, proč musím poslouchat takové věci,“ povzdechla si Elsa.

„Cože? Na co ses ptal?“

„Je možné, že tvůj strýc ten dům pronajal,“ řekl rychle Erlendur.

„V době války a v poválečných letech byl v Reykjavíku velký nedostatek bytů a nájemné astronomicky vzrostlo. Napadlo mě, že ten dům mohl někomu pronajmout za nízké nájemné. Nebo dokonce prodat. Nevíš o tom něco?“

„Ano, jednou jsem zaslechla, že ten dům pronajal, ale nemám ponětí komu, pokud to chceš vědět. Odpusť, že jsem se nechala tak vyvést z rovnováhy. Ale je to všechno tak… Co je to vlastně za kosti? Je to celá kostra? Muže, ženy nebo dítěte?“

Trochu se uklidnila, šla si sednout zpátky do křesla a upřela na něho tázavý pohled.

„Vypadá to, že jde o kompletní kostru, ale zatím jsme se nedostali až k ní,“ řekl Erlendur. „Nezanechal po sobě náhodou Benjamín nějaké doklady o svých obchodech a o svém majetku? Něco, co jste ještě nevyhodili?“

„Sklep je plný krámů z doby, kdy žil. Je tam spousta papírů a krabic. Ještě jsem se neodhodlala to probrat a případně vyhodit. Je tam i jeho psací stůl a kancelářské skříně. Ale počítám, že si v nejbližší době udělám čas, abych si to v klidu prohlédla.“

V jejím hlase zazněla lítost a Erlendura napadlo, že možná proklíná osud za to, že ji přinutil přestěhovat se do tohoto velikého domu a tím nahlédnout do minulosti, kterou zdědila spolu s ním.

Rozhlédl se a napadlo ho, že celý její život je poznamenán břemenem minulosti.

„Nemohli bychom třeba…?“

„Ale prosím. Můžeš si to klidně prohlédnout,“ řekla a roztržitě se usmála.

„Jedno mi doopravdy vrtá hlavou,“ řekl Erlendur a zvedl se k odchodu. „Nevíš, proč Benjamín ten dům pronajal? Potřeboval peníze? Na první pohled to nevypadá, že by se dostal do tak velkých finančních problémů, když měl tenhle dům a obchod.

Říkalas, že se mu to časem rozpadlo pod rukama, ale v době války musel vydělávat víc než dost na to, aby byl do konce života finančně zajištěn.“

„Ne, nemyslím, že by potřeboval peníze.“

„Tak proč?“

„Mlhavě si vzpomínám, že jsem slyšela, že ho o to někdo požádal.

Tenkrát, když lidé začali hromadně utíkat z venkova do Reykjavíku.

Myslím, že tam tenkrát ubytoval nějaké lidi, kteří byli v nouzi.“

„A je možné, že od nich nechtěl žádné nájemné?“

„O tom bohužel nic nevím. Nemůžu se vyrovnat s tím, ze si myslíš, že Benjamín…“

Zmlkla uprostřed věty, jako by nedokázala vyjádřit slovy to, co se jí honilo hlavou.

„Já si nemyslím vůbec nic,“ zopakoval a pokusil se usmát. „Je příliš brzy na nějaké dohady.“

„Já tomu prostě nemůžu uvěřit.“

„Řekni mi ještě jedno.“

„Ano?“

„Žijí ještě nějací její příbuzní?“

„Čí příbuzní?“

„Benjamínovy snoubenky. Zůstal naživu někdo, s kým bych si mohl promluvit?“

„Proč? Proč chceš tu věc znovu otevírat? On by nikdy nebyl schopen zkřivit jí vlas na hlavě.“

„Já ti věřím. Ale jsou tu ty kosti, které někomu patří, a to se nedá oddiskutovat. Musím vzít v úvahu všechny možnosti.“

„Měla sestru, která, pokud vím, ještě žije. Jmenuje se Bára.“

„Kdy přesně ta žena zmizela?“

„V roce 1940,“ řekla Elsa. „Slyšela jsem, že se to stalo jednoho krásného jarního dne.“

9

Robert Sigurdsson sice ještě žije, ale jeho život už visí jen na hedvábné nitce, říkal si Sigurdur Óli. Seděli s Elínborg v Robertově pokoji proti starému pánovi a Sigurdur Óli si v duchu říkal, když hleděl do starcova bezbarvého, vrásčitého obličeje, že takového stáří se rozhodně nechce dožít. Připadalo mu to příšerné. Stařec už neměl žádné zuby, rty měl bezkrevné, tváře vpadlé a na hlavě mu zbyly jen malé ostrůvky vlasů, které mu stály všemi směry. Byl napojen na kyslíkový přístroj postavený na pojízdném stojanu vedle něho. Pokaždé, když chtěl něco říct, musel roztřesenou rukou sejmout z obličeje masku, ale dokázal říct nanejvýš dvě tři slova a musel si masku znovu nasadit.

Robert prodal svůj letní dům už před mnoha lety, a ten potom koupil ještě někdo další. Nakonec byl dům stržen a na pozemku byl postaven nový. Elínborg se Sigurdurem Ólim zaklepali na dveře nových majitelů po poledni a připravili je tak o polední spánek. Ti jim pak vyprávěli celý příběh, i když poněkud nesouvisle.

Když se vraceli do města, na komisařství se dověděli, ve kterém domově leží starý pán. Ukázalo se, že je na geriatrickém oddělení nemocnice ve Fossvoguru a že mu nedávno bylo devadesát.

Rozhovoru s Robertem se ujala Elínborg a vysvětlila mu, oč jde.

Seděl shrbený na invalidním křesle před nimi a nasával kyslík z přístroje. Celý život kouřil. Zdálo se ale, že přes svou fyzickou zchátralost je na tom duševně mimořádně dobře. Souhlasně pokyvoval hlavou, že jí porozuměl a že je mu jasné, oč kriminalistům jde. Zdravotní sestra, která je k němu zavedla, stála za invalidním křeslem starého pána. Řekla Elínborg a Sigurdurovi Ólimu, aby u něho nezůstávali dlouho a příliš ho nevyčerpali. Robert si sundal roztřesenou rukou masku.

„Vzpomínám si…,“ řekl slabým a ochraptělým hlasem, znovu si nasadil masku a nadechl se. Pak ji znovu sundal.

„…na ten dům, ale…“

Maska nahoru.

Sigurdur Óli pohlédl na Elínborg a na hodinky a vůbec se nesnažil skrýt svou netrpělivost.

„Nechceš…,“ začala, ale starý pán si opět sundal masku.

„…vzpomínám si jen na…“ vysoukal ze sebe Robert a už zase lapal po dechu.

Nasadil si masku.

„Zajdi si do kavárny na nějaké jídlo,“ řekla Elínborg Sigurdurovi, který se znovu podíval na hodinky a pak na ni a na starého pána.

S povzdechem vstal a odešel z pokoje.

Stařec si sundal masku.

„…to, že tam bydlela nějaká rodina…“

Maska nahoru. Elínborg chvíli čekala, jestli bude pokračovat, ale Robert mlčel. Přemýšlela, jak formulovat své otázky tak, aby mohl odpovídat jen „ano“ či „ne“. Stačilo by mu jen pohybovat hlavou, nemusel by mluvit.

„Měl jsi tam v době války dům?“

Robert přikývl.

„A bydlela ta rodina v té době v tom druhém domě?“

Robert přikývl.

„Nevzpomínáš si na nějaká jména těch, kteří v něm bydleli?“

Robert zavrtěl hlavou.

„Manželé se dvěma, nebo třemi dětmi, nebo více?“

Robert opět souhlasně přikývl a zvedl tři mrtvolně bílé prsty.

„Takže manželé se třemi dětmi. Seznámil ses s těmi lidmi? Stýkali jste se jako sousedé, nebo jste se vůbec neznali?“ Elínborg už zase zapomněla na to, že mu chtěla pokládat otázky, na které stačilo přikývnout nebo zavrtět hlavou, a Robert si sundal masku.

„Neznal.“ A maska už byla zase zpátky. Sestra za pojízdným křeslem začala být nervózní a zadívala se na Elínborg tak, aby jí dala na srozuměnou, že má přestat. Vypadalo to, že každou chvíli zasáhne. Robert sundal masku.

„…umřeli.“

„Kdo? Ti lidé? Kdo umřel?“ Elínborg se k němu naklonila a čekala, až zase sundá masku. Ještě jednou zvedl roztřesenou ruku a masku sundal.

„Byli na tom špatně…“

Elínborg viděla, jak velké potíže mu mluvení dělá, a soucítila s ním. Upřeně na něj hleděla a čekala, že bude pokračovat.

Maska dolů.

„Chudáček…“

Robertovi vypadla maska z ruky, oči se mu zavřely a hlava mu klesla na prsa.

„Tak to už by stačilo,“ řekla sestra rozzlobeně. „Teď jsi ho dorazila.“

Vzala mu z ruky masku a jemně mu ji nasadila. Robert seděl se zavřenýma očima, jako by usnul. Třeba už doopravdy umírá, říkala si Elínborg. Vstala a dívala se, jak sestra veze Roberta k posteli, zvedá ho jako pírko a ukládá na lůžko.

„Chceš toho chudáka starého těmi svými nesmysly zabít?“ zeptala se jí sestra, která vypadala jako dragoun v sukních. Bylo jí kolem padesátky a vlasy měla přísně stažené do uzlu. Oblečená byla do bílého pláště, bílých kalhot a na nohou měla bílé dřeváky. Přísně pohlížela na Elínborg. „Neměla jsem ti to dovolit,“ zabručela si pro sebe a zdálo se, že si to vyčítá. „Myslím, že dnešní den nepřežije,“

řekla nahlas vyčítavým hlasem. Ta výtka už platila Elínborg.

„Promiň,“ omluvila se Elínborg, aniž věděla za co. „Myslíme si, že by nám mohl pomoct objasnit, komu patří ta kostra, co jsme našli.

Doufám, že se jeho stav nezhoršil.“

Robert, který ležel jako mrtvý, najednou otevřel oči, rozhlédl se, jako by pochopil, kde je, a přes protesty sestry si sundal masku.

„Chodila často,“ řekl dýchavičně. „… později. Zelená žena… keře.“

„Keře?“ opakovala Elínborg. Ale rychle jí to zapálilo. „Myslíš ten rybíz?“

Sestra nasadila Robertovi masku, ale Elínborg se zdálo, že přikývl.

„Kdo to podle tebe byl? Vzpomínáš si na ty rybízové keře? Chodil jsi tam? K těm keřům?“

Robert pomalu zavrtěl hlavou.

„Nech ho už na pokoji a koukej vypadnout,“ spustila sestra na Elínborg, která vstala a sklonila se k Robertovi, ale ne zas tak blízko, aby tu dračici ještě víc vyprovokovala.

„Mohl bys mi o tom něco říct?“ pokračovala ve vyptávání. „Víš, kdo tam bydlel? Kdo často chodil k těm rybízovým keřům?“

Robert opět zavřel oči.

„Později?“ nedala pokoj Elínborg. „Cos myslel tím později?“

Robert otevřel oči a zvedl své staré, kostnaté ruce na znamení, že chce papír a něco na psaní. Sestra zakroutila hlavou a řekla mu, že už musí odpočívat, protože to pro něj bylo vysilující. Vzal ji za ruku a prosebně na ni pohlédl.

„Nepřichází v úvahu,“ prohlásila sestra. „Byla bys tak laskavá a nechala ho konečně na pokoji?“ obrátila se na Elínborg. „Proč nenecháme rozhodnutí na něm? Jestli dneska večer umře…“

„My?“ řekla sestra. „Co myslíš tím my? Nevím nic o tom, že bys tu sloužila přes třicet let a pečovala o pacienty.“ Pohrdavě odfrkla.

„Koukej vypadnout, než někoho zavolám, aby tě vyhodil.“

Elínborg pohlédla k Robertovi, který už zase zavřel oči a vypadal, že spí. Pak pohlédla na sestru a zamířila ke dveřím. Sestra šla za ní a přirazila jí dveře před nosem, když Elínborg vykročila do chodby a ještě jednou se ohlédla. Přemýšlela, jestli nemá zajít pro Sigurdura Óliho a požádat ho, aby té dračici vysvětlil, jak je důležité, aby jim Robert řekl, co ví. Ale nechala to být. Sigurdur Óli by tu ženskou pravděpodobně rozčílil ještě víc.

Elínborg prošla chodbou a nahlédla do kavárny. Sigurdur Óli jedl banán a tvářil se otráveně. Otočila se a nespouštěla oči ze dveří do Robertova pokoje. Na konci chodby byl malý výklenek s televizí.

Zamířila tam a schovala se za velkou rostlinou v květináči, která vypadala jako strom a sahala téměř ke stropu. Tam číhala jako lvice v křoví a sledovala dveře.

Nemusela čekat dlouho, než sestra vyšla z Robertova pokoje, rychlým krokem prošla chodbou a kavárnou a zamířila na jiné oddělení. Nevšimla si Sigurdura Óliho a on jí také ne.

Elínborg se odvážila vyjít ze svého úkrytu a opatrně se vplížila zpět k Robertovi do pokoje. Ležel stejně jako předtím a vypadalo to, že pod kyslíkovou maskou spí. Závěsy byly zatažené a na nočním stolku u postele svítila slabá lampička. Nerozhodně k němu přešla a pokradmu se rozhlédla, než si dodala odvahy a jemně starcem zatřásla.

Robert nereagoval. Zkusila to ještě jednou, ale on tvrdě spal.

Elínborg přemýšlela, jak hluboký může mít spánek a jestli už náhodou neusnul navždy. Přemítala, jestli to má ještě jednou zkusit, nebo raději zmizet a vyřešit to jinak. Moc jí toho neřekl. Vlastně jen to, že k těm keřům někdo chodil. Žena v zeleném. Chystala se obrátit k odchodu, když Robert najednou otevřel oči a zadíval se na ni. Elínborg nevěděla, zda ji poznal, ale když pokývl hlavou, zdálo se jí dokonce, že se pod tou kyslíkovou maskou usmívá. Jako předtím jí naznačil, že chce papír a něco na psaní. Prohledala kabelku, vytáhla svůj blok a propisovačku a dala mu je do rukou. Robert se pustil do psaní roztřesených písmen, na což potřeboval hodně času.

Elínborg se každou chvíli nervózně zadívala na dveře, protože počítala s tím, že se každou chvíli otevřou a v nich se objeví dračice.

Tentokrát už by to pěkně schytala. Ráda by Robertovi řekla, aby si pospíšil, ale netroufala si vystavit ho ještě většímu tlaku.

Když byl hotov se psaním, klesly mu bezkrevné ruce i s blokem a tužkou bezvládně na přikrývku. Zavřel oči. Ve chvíli, kdy mu Elínborg obojí vzala, začal jeden z přístrojů, na které byl napojen, hlasitě houkat. Ten zvuk Elínborg projel až do morku kostí a lekla se tak, že uskočila. Vrhla pohled na Roberta a v první chvíli se nemohla rozhodnout, jak se má zachovat. Ale pak vyběhla z pokoje, proběhla chodbou za Sigurdurem Ólim, který ještě nedojedl banán. Někde začal zvonit poplašný zvonek.

„Podařilo se ti z toho starého něco dostat?“ zeptal se jí Sigurdur Óli, když si k němu celá udýchaná přisedla. „Co je, stalo se něco?“

dodal, když si toho všiml.

„Ne, všechno v pořádku,“ odpověděla.

Skupina lékařů a sester proběhla kavárnou směrem k Robertovu pokoji. Za chvíli se objevil muž v bílém plášti a tlačil před sebou přístroj na masáž srdce, jak to Elínborg odhadla. I on prošel kavárnou do chodby. Sigurdur celý zástup pozoroval, dokud všichni zmizeli za rohem.

„Do čeho ses to zapletla, hergot?“ obrátil se k Elínborg.

„Já?“ podivila se. „Do ničeho. Já! Jak to myslíš?“

„Tak co znamená ten rozruch?“

„To se mě netýká.“

„Tak co se děje? Proč najednou ten shon? A ty jsi úplně bez dechu.“

„Nemám ponětí.“

„Dostalas z něho něco? Nenatahuje tam teď bačkory?“

„Člověče, nemohl by ses alespoň pokusit projevit k těm lidem trochu úcty!“ řekla Elínborg a rozhlédla se.

„Co jsi z něho dostala?“

„Nejdřív si to musím přečíst,“ řekla Elínborg. „Neměli bychom odtud pomalu vypadnout?“

Zvedli se a vyšli z kavárny i z nemocnice. Sedli si do auta a Sigurdur se rozjel.

„Něco mi napsal na papír,“ řekla Elínborg. „Chudáček.“

„Na papír?“

Vytáhla z kabelky blok a nalistovala stránku, na kterou Robert psal. Stálo tam jedno slovo napsané roztřesenou rukou umírajícího muže a téměř nečitelné. Chvíli jí trvalo, než je rozluštila. Ale rozluštila je, i když nevěděla, co znamená. Dívala se na poslední slovo, které Robert ve svém životě napsal: KŘIVÁ

Dnes večer to byly brambory. Tvrdil, že nejsou dovařené. Alespoň tak to pochopila. Ale stejně tak mohly být rozvařené, polosyrové, neoloupané, špatně oloupané, pokrájené buď moc nadrobno, nebo zase na moc velké kusy, omáčky buď málo, nebo moc, opečené buď moc, nebo málo, kaše buď moc hustá, nebo řídká, moc muškátu, nebo málo muškátu…

Nikdy nevěděla, čím ji překvapí.

Byla to jeho nejsilnější zbraň. Jeho útoky přišly pokaždé nečekaně, bez varování a vždycky kvůli něčemu, nač nebyla vůbec připravená. Mohl vybuchnout, když bylo všechno v nejlepším pořádku, ale i tehdy, když vycítila, že je podrážděný. Byl mistrem v tom, jak ji udržovat v nejistotě, aby se nikdy nemohla cítit bezpečná.

V jeho přítomnosti byla vždycky ve stavu panické hrůzy a snažila se všecko dělat tak, aby byl spokojený. Postavit jídlo na stůl v tu správnou chvíli. Ráno mu nachystat věci. Postarat se, aby hoši spali a Mikkelína byla daleko od něho. Prostě ho ve všem a dokonale obsloužit, i když věděla, že jí to nepomůže.

Už dávno se vzdala naděje, že by se na tom mohlo něco změnit nebo že by se mohl změnit on. Její dům se jí stal vězením.

Vzal talíř, když dojedl, beze slova jako obyčejně, a šel ho dát do výlevky. Pak zamířil ke stolu a jí připadalo, že se chystá vyjít z kuchyně, jenže se zastavil u ní. Neodvážila se na něho podívat.

Dívala se na syny, kteří s ní seděli u stolu a jedli. Každý sval v těle měla napjatý k prasknutí. Třeba odejde z domu a nedotkne se jí.

Hoši se na ni podívali a pomalu položili vidličky na talíře.

V kuchyni bylo hrobové ticho.

Najednou ji chytil za hlavu a s takovou silou jí uhodil do talíře, až praskl, pak ji vytáhl za vlasy a prudce jí smýkl dozadu, až se převrhla židle a ona spadla na zem. Jediným pohybem smetl ze stolu nádobí, které odlétlo až na zeď. Pokusila se vstát, ačkoliv už ze zkušenosti věděla, že je lepší zůstat nehybně ležet. Ale zůstalo v ní něco, co jí říkalo, že by se proti jeho brutalitě měla bránit.

„Lež, ty zatracená krávo,“ zařval na ni, a když byla na kolenou, sehnul se k ní a řval;

„Tak ty chceš vstát?“ Znovu ji uchopil za vlasy, vytáhl ji nahoru, mrštil jí obličejem o zeď a kopl ji do stehna tak, až ztratila cit v noze.

Vykřikla bolestí a znovu upadla. Z nosu jí tekla krev a v uších jí hučelo tak, že ho téměř neslyšela.

„Teď si zkus vstát, ty špindíro!“ řval.

Tentokrát zůstala nehybně ležet, stočila se do klubíčka a chránila si hlavu rukama. Zvedl nohu a kopl ji nelítostně do boku, co nejvíc mohl. Zalapala po dechu, když ucítila bolest v prsou. Sklonil se, znovu ji zvedl za vlasy a plivl jí do obličeje. Pak jí zase mrštil hlavou o zem.

„Ty proklatá špindíro,“ zasyčel. Pak se narovnal a rozhlédl se po zpustošené kuchyni. „Podívej se, jak zacházíš s věcma, ty zatracená couro,“ rozkřičel se znovu. „Okamžitě to ukliď, nebo tě zabiju.“

Pomalu učinil pár kroků dozadu a chtěl na ni znovu plivnout, ale vyschlo mu v ústech.

„Ty ubožačko,“ řekl. „Nejsi k ničemu. Nemůžeš jednou něco udělat pořádně, ty hloupá, nanicovatá couro? Kdy to konečně pochopíš?“

Bylo mu jedno, že na ní každý pozná, že jí zbil. Nebyl tu nikdo, koho by to zajímalo nebo kdo by zasáhl. Stávalo se jen zřídka, že k nim někdo zabloudil. Nedaleko sice stálo pár letních domků, ale cesta k nim nevedla kolem domu, kde bydleli, i když hlavní cesta nebyla daleko. V celém okolí nebyl nikdo, kdo by se chtěl s jejich rodinou stýkat.

Dům, ve kterém bydleli, byl prostorný letní dům, který jim pronajal jeden obchodník z Reykjavíku. Byl nedostavěný, když o něj obchodník ztratil zájem, pronajal mu ho za velmi nízké nájemné s podmínkou, že stavbu dokončí. Zpočátku se snažil a byl už téměř hotov, ale potom zjistil, že majiteli je jedno, jestli dům dostaví, nebo ne, a dům začal chátrat. Byl to dřevěný dům sestávající z pokoje sousedícího s kuchyní se sporákem na uhlí, dalších dvou pokojů s kamny na uhlí a malé předsíně. Nedaleko byla studna, odkudsi nosili vodu, každý den dvě vědra, postavená v kuchyni na stole.

Nastěhovali se sem asi před rokem. Od chvíle, kdy zemi obsadili Angličané, proudily davy lidí do Reykjavíku hledat práci. Nemohli udržet sklepní byt, protože pro ně začal být drahý. Nájmy prudce vzrostly od té doby, co bylo u Angličanů dost práce. Když se i s rodinou nastěhoval do letního domu, začal si hledat práci, kam by mohl dojíždět. Dostal místo u dopravce, který rozvážel uhlí po Reykjavíku a okolí. Každé ráno sešel k hlavní cestě, tudy projíždělo auto s uhlím, které ho tam naložilo a večer ho zase na stejném místě vysadilo. Někdy ji napadalo, jestli se s nimi neodstěhoval tak daleko od Reykjavíku proto, aby nikdo neslyšel její křik, když ji bije.

Nedlouho poté, co se sem nastěhovali, si obstarala rybízové keře.

Okolí domu jí připadalo holé, a tak je zasadila na jižní straně před domem. Měly ohraničovat zahradu, kterou chtěla založit kolem domu, jako živý plot. Chtěla také zasadit pár stromů, ale on jí řekl, že pořád jen marní čas neužitečnými věcmi, a striktně jí zahradu zakázal.

Teď ležela nehybně na podlaze a čekala, až se trochu uklidní, nebo třeba odjede do města za kamarády. Jezdil často do Reykjavíku a někdy tam zůstal přes noc, aniž by jí cokoliv vysvětlil Obličej jí hořel bolestí a v hrudi ji ostře píchalo jako před dvěma roky, když jí zlomil několik žeber. Věděla, že nešlo o brambory. Ani o skvrnu, kterou našel na čistě vyprané košili. Ani o šaty, které si sama ušila a které se mu zdály příliš provokativní a roztrhal je na kusy. Nešlo ani o to, že děti v noci občas plakaly, za což dával vinu jí. Jsi mizerná matka! Utiš je, nebo je zabiju! Věděla, že by toho byl schopen. Věděla, že je schopen zajít až tak daleko.

Oba chlapci utekli z kuchyně, když viděli, že napadl jejich matku, ale Mikkelína zůstala jako vždycky. Nemohla se bez pomoci skoro vůbec pohybovat. Ležela na pryčně v kuchyni, kde si přes den hrála nebo pospávala, protože tam ji mohla matka nejsnadněji uhlídat.

Normálně se nehnula z místa, když začal řádit a nadávat její matce, přetáhla si zdravou rukou deku přes hlavu, jako by to tak mohla snadněji vydržet.

Neviděla, co se dělo. Nechtěla to vidět. Slyšela ho řvát, slyšela matčiny bolestné výkřiky a pokaždé sebou trhla, když slyšela, jak jí mrštil o zeď nebo o podlahu. Skrčila se pod dekou a přeříkávala si v duchu dětskou říkanku:

Paleček ten maličký,

natrhal si švestičky,

padl pak do vodičky,

Paleček jsme vylovili

do postýlky uložili,

po bradu ho přikryli,

a ta malá šelmička

hned zavřela očička.

Když ji přestal bít, nastalo v kuchyni zase ticho. Ale trvalo ještě chvíli, než se Mikkelína odvážila odkrýt. Opatrně vykoukla zpod deky, a když ho nikde neviděla, podívala se ke dveřím a viděla, že jsou otevřené. Musí být pryč. Posadila se a uviděla matku ležet na podlaze. Odhodila deku, slezla z pryčny a sunula se po podlaze pod stolem k matce, která ležela zkroucená a nehýbala se.

Mikkelína se k ní přitiskla. Byla tak vyhublá a slabá, že ji bolelo lézt po podlaze. Normálně ji nosili bratři nebo matka. On nikdy. On často vyhrožoval, že toho kreténa zabije. Že tu slabomyslnou holku na té hnusné pryčně uškrtí. Toho kripla! Matka se stále nehýbala.

Cítila, jak se Mikkelína tiskne k jejím zádům a hladí ji po hlavě.

Bolest v hrudi nepolevila a z nosu se jí řinula krev. Nevěděla, jestli na chvíli neztratila vědomí. Měla pocit, že on je ještě doma, ale když se Mikkelína odvážila slézt z pryčny, tak asi odešel. Mikkelína neměla z ničeho na světě větší hrůzu než ze svého nevlastního otce. Pokusila se opatrně natáhnout a hlasitě zasténala bolestí, držela si bok, kam ji kopnul. Musel jí zase zlomit žebra. Pomalu se převalila na záda a podívala se na Mikkelínu. Dívka měla obličej smáčený slzami a v jejím výrazu byl čirý děs. Mikkelína se hrozně lekla, když uviděla matčinu tvář umazanou od krve, a znovu se rozplakala.

„Neplač, Mikkelíno,“ zasténala její matka. „Všechno bude zase dobré.“

Pomalu a s velkým sebezapřením se zvedla, ale musela se držet stolu.

„Však to zase nějak přežijeme.“ Držela si bok a bolest jí projela jako nůž. „Kde jsou chlapci?“ zeptala se a podívala se na Mikkelínu sedící na podlaze. Ta ukázala na dveře a vydala zvuk, který svědčil o tom, jak je rozrušená a vystrašená. Její matka byla přesvědčená, že je to normální dítě. Zato on jí neřekl jinak než slaboduchá, a to byl ještě nejmírnější výraz. Když byly Mikkelíně tři, dostala zánět mozkových blan a jen o vlásek unikla smrti. Několik dní ležela v landakotské nemocnici a zmítala se mezi životem a smrtí.

Ošetřovaly ji jeptišky a nedovolily její matce, aby u ní byla, navzdory jejím prosbám a nářkům. Mikkelína přežila, ale když překonala krizové stadium nemoci, ochrnula na pravou stranu těla, neměla sílu ani v ruce, ani v noze, a pravá polovina obličeje zůstala také jaksi pokřivená, oko zůstalo přivřené a koutek úst jí visel dolů, takže jí z něj neustále tekly sliny.

Chlapci věděli, že jsou ještě příliš malí na to, aby matku ubránili.

Tomu mladšímu bylo sedm, staršímu dvanáct. Znali už otcovy záchvaty vzteku, kdy matku bil a zahrnoval ji hnusnými nadávkami, kdy se dokázal ve svém hněvu vybičovat k naprosté nepříčetnosti, až nad sebou zcela ztratil kontrolu a zasypával ji nadávkami a ranami. V takových chvílích se co nejrychleji vypařili. Símon, ten starší, vzal svého bratra za ruku a táhl ho za sebou. Poháněl ho jako vylekanou ovci, která se třásla strachem z toho, že by si otec mohl vylít vztek na nich.

Jednou odvede i Mikkelínu.

A jednou dokáže svou matku ubránit.

Bratři byli vystrašení k smrti a utekli z domu k rybízovým keřům.

Byl podzim, listí bylo tmavě zelené a malé rybízové kuličky byly plné šťávy a praskaly jim v rukou, když je česali do misek, které jim dala matka.

Vrhli se na zem ke keřům a slyšeli až sem odporné nadávky a kletby svého otce, řinčení rozbitého porcelánu a vystrašené výkřiky své matky. Zatímco mladší si zacpával uši, Símon se díval k oknu kuchyně, ze kterého pronikalo ven žluté světlo, a nutil se poslouchat matčiny výkřiky.

Přestal si už zacpávat uši. Musel poslouchat a všechno si dobře zapamatovat, jestli má jednou udělat to, co musí.

10

Elsa vůbec nepřeháněla v tom, co říkala o sklepě v Benjamínově domě. Byl plný harampádí a Erlendur byl v první chvíli v pokušení vzdát to. Přemýšlel, jestli nemá přivolat na pomoc Elínborg a Sigurdura Óliho, ale pak se rozhodl, že s tím počká. Sklep měl asi 90 metrů čtverečních a byl rozdělen na několik kójí, přecpaných krabicemi a bednami, z nichž některé byly popsané, ale u většiny se obsah nedal vytušit. Byly to krabice z tvrdé lepenky, ve kterých se dodávalo víno a cigarety státním monopolům, nebo dřevěné bedny všemožných velikostí, nacpané krámy všeho druhu. Kromě beden a krabic byly ve sklepě staré skříně, kufry, cestovní tašky a další věci, které se tam nahromadily za dlouhá léta, jako třeba zaprášené kolo, sekačka na trávu a starý zahradní gril.

„Můžeš se v tom vrtat, jak chceš,“ řekla Elsa, když scházeli po schodech dolů. „Kdybys potřeboval s něčím pomoct, tak mě zavolej.“ Teď už jí začalo být toho prošedivělého kriminalisty, který působil duchem nepřítomně, líto. Vypadal dost zanedbaně v té obnošené pletené vestě pod sakem s prodřenými chrániči na loktech u rukávů. Čišel z něho jistý smutek, který vycítila, když s ním mluvila a když se mu zadívala do očí.

Erlendur se na ni mdle usmál a poděkoval za ochotu. Za dvě hodiny se propracoval k prvním papírům Benjamína Knudsena týkajícím se jeho obchodů. Byla to strašná práce, prohrabovat se v nich, protože neměly žádný řád. Všechno leželo bez ladu a skladu, staré doklady pomíchané s novějšími. A on to musel všechno prohlédnout a někam odložit a potom se pustit do další hromady. Ale po nějaké době začínal dostávat pocit, že proniká ke stále starším dokladům. Dostal chuť na kávu a přemýšlel, zda o ni má požádat Elsu, nebo si raději udělat přestávku a zajít do kavárny.

Myšlenky mu neustále kroužily kolem Evy Lind. Měl u sebe mobil a musel každou chvíli počítat s tím, že mu zavolají z nemocnice, a připravit se na nejhorší. Mě! výčitky svědomí, že není u ní. Možná by si měl vzít pár dní volna a mluvit k ní, jak mu doporučil lékař. Být u ní, místo aby ji nechal ležet v komatu úplně samotnou na jednotce intenzivní péče. Bez rodiny, bez útěchy, zkrátka samotnou a bez opory. Jenže on se znal a věděl, že není schopen nečinně sedět u její postele a čekat. Práce pro něho znamenala do jisté míry rozptýlení, které mu umožnilo myslet na něco jiného než na ni. Tak se uchránil před tím, aby si nemusel představovat, co nejhoršího se může stát. To, co mu v této chvíli připadalo absolutně nemyslitelné.

Snažil se soustředit na práci ve sklepě. Otevíral zásuvky u psacího stolu a našel v nich faktury z velkoobchodů vystavené na Knudsenův obchod. Byly všechny psané rukou, a tak mu dalo dost práce je rozluštit. Šlo o dodávky různých druhů zboží. V zásuvkách u psacího stolu bylo hodně takových faktur a Erlendurův první dojem byl, že Benjamín Knudsen obchodoval s koloniemi, protože na fakturách se často objevovaly takové položky jako káva a cukr a pod nimi byly cifry.

Ale žádné doklady o letním domku daleko za městem, v místě, kde nyní rostla Čtvrť milénia, nenašel.

Po nějaké době už nedokázal potlačit chuť na cigaretu. Zadíval se na dveře do zahrady, která byla velmi pečlivě udržovaná. Byly v ní již patrné první známky jara. Erlendur je ale vůbec nevnímal. Jen tam stál, lačně vtahoval do plic kouř z cigarety a stejně hekticky ho zase vyfukoval ven. V kapse mu zazvonil mobil. Byla to Elínborg.

„Jak je Evě Lind?“ byla její první otázka.

„Stále je v komatu,“ odpověděl stručně. „Je u vás něco nového?“

zeptal se on.

„Mluvila jsem s tím starým pánem, s tím Robertem, který měl na tom kopci taky letní dům. Nejsem si stoprocentně jistá, co mi chtěl říct, ale vzpomněl si na někoho, kdo se objevoval u těch keřů.“

„U těch, o kterých jsem ti říkal?“

„Ano, u těch rybízových, co rostou nedaleko místa nálezu kostí.“

„A kdo k nim chodil?“

„Myslím, že pak umřel.“

Erlendurovi se zdálo, že v pozadí zaslechl poťouchlý smích Sigurdura Óliho.

„Ten, kdo chodil k tomu rybízu?“

„Ne, Robert,“ řekla Elínborg. „Řekl, že tam dotyčná chodila dost často, a později. To také byla jediná informace, kterou jsem z něho dostala. Potom se ještě pokusil říct ‚zelená žena‘, no a tím to skončilo.“

„Zelená žena?“

„Ano, zelená.“

„Často a později a zelená,“ opakoval Erlendur. „Později než co?

Co tím myslel?“

„Jak už jsem ti řekla, bylo to značně nesouvislé. Myslím, že mluvil o nějaké… myslím, že byla…“ Elínborg nevěděla, jak to říct.

„Co?“ otázal se Erlendur.

„Křivá.“

„Křivá?“

„To byl jediný popis, který mi poskytl. Potom už nebyl schopen mluvit a napsal mi to slovo na papír: KŘIVÁ. Pak usnul, chudáček, a pak se muselo něco stát, protože k němu běžela skupina doktorů a…“

Elínborg se zachvěl hlas. Erlendur se zamyslel nad tím, co mu řekla.

„Podle toho, cos mi řekla, bych usuzoval, že v pozdější době k těm keřům často chodila nějaká žena.“

„Možná až po válce,“ řekla Elínborg.

„Vzpomněl si na obyvatele toho domu?“

„Byla to nějaká rodina,“ řekla Elínborg. „Manželé se třemi dětmi.

Víc jsem se nedověděla.“

„Tak oni tam doopravdy bydleli lidé?“

„Vypadá to tak.“

„A ona byla křivá. Co může znamenat, že je někdo křivý? Jak starý je ten Robert?“

„Je mu… nebo bylo mu, to nevím… přes devadesát.“

„Těžko říct, co tím slovem myslel,“ řekl Erlendur spíš sám k sobě.

„Křivá žena u rybízových keřů. Bydlí v Robertově domě někdo dnes, tedy pokud ještě stojí?“

Elínborg mu vysvětlila, že ona a Sigurdur Óli mluvili se současnými majiteli, ale že se o té ženě nezmínili. Erlendur se přimlouval za to, aby si s nimi promluvili ještě jednou a konkrétně se jich zeptali, jestli u těch keřů někoho viděli a zda šlo o ženu. Kromě toho by se měli pokusit najít Robertovy příbuzné, pokud nějací ještě žijí, a zjistit, jestli o té rodině někdo z nich něco neví.

Řekl Elínborg, že on sám musí pokračovat v pátrání ve sklepě a pak jít za dcerou do nemocnice.

Když hovor ukončil, pustil se opět do zkoumání toho, co po sobě zanechal obchodník Benjamín Knudsen. Rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, že bude možná potřebovat několik dní, aby to všechno prošel. Prorazil si cestu k Benjamínovu psacímu stolu, ale v něm našel jen doklady související s jeho prodejnou. Erlendur si na ni nevzpomínal, ale podle faktur musela stát na Hverfisgata.

O dvě hodiny později – mezitím si šel vypít kávu s Elsou a vykouřil další dvě cigarety v zahradě – narazil na šedý lodní kufr stojící na zemi. Byl zamčený, ale klíček byl zastrčený v zámku. Nahoře ležely další dokumenty a obálky s dopisy, svázané gumičkou, ale žádné další faktury. Mezi dopisy byly i fotografie, některé z nich v rámečcích. Erlendur si je prohlížel. Neměl ponětí, kdo jsou lidé na nich, ale domníval se, že na některých je sám Benjamín. Na jedné z nich byl vysoký pohledný muž statné postavy stojící před obchodem.

Důvod pořízení fotografie se dal snadno uhodnout. Nad vchodem do prodejny byl velký štít. Knudsenův obchod.

Erlendur si prohlédl další fotografie a na některých viděl stejného muže, někdy samotného, jindy s mladou ženou. Oba se usmívali do objektivu. Všechny snímky byly pořízeny venku a na všech svítilo slunce.

Odložil je stranou a vzal do rukou svázané dopisy. Ukázalo se, že jde o milostné dopisy, které psal Benjamín své nastávající.

Jmenovala se Sólveig. Některé dopisy byly krátké a obsahovaly vyznání lásky, jiné byly obšírnější a popisovaly každodenní události.

Všechny ale dokazovaly, s jakou láskou je autor psal. Zdálo se, že jsou chronologicky seřazeny, a Erlendur je proti své vůli četl. Měl z toho nepříjemný pocit vetřelce, který vnikl do posvátné intimní sféry, a styděl se za to. Připadal si jako voyeur, který tajně pozoruje jiné lidi za oknem.

Lásko moje,

Tolik svého miláčka postrádám. Celý den jsem na tebe myslel a počítal minuty, než se opět vrátíš do města. Bez tebe je život jako studená zima, bezbarvý, prázdný, mrtvý. Neumím si představit, že budeš pryč celé dva týdny. Upřímně řečeno nevím, jak to vydržím.

Tvůj milující Benjamín K.

Erlendur dopis vrátil do obálky. Potom vytáhl zespodu další, který byl mnohem delší a osvětloval transakce budoucího velkoobchodníka, který si hodlal otevřít prodejnu na Hverfisgata. Měl velké plány do budoucna. Četl o velkoprodejnách v amerických městech, které nabízejí široké spektrum zboží od potravin až po oblečení a ve kterých si lidé sami vybírají zboží z regálů, ukládají do nákupních vozíků a ty pak tlačí před sebou k pokladně.

Navečer jel do nemocnice, aby se na chvíli posadil k Evě Lind.

Předtím ještě zavolal Skarphédinnovi, který sice tvrdil, že práce pokračují uspokojivě, ale nevyjádřil se k tomu, kdy se konečně propracují ke kostře. V hlíně doposud nenašli nic, co by mohlo objasnit, co to bylo za člověka, jehož zahrabali v budoucí Čtvrti milénia.

Než odjel do nemocnice, zavolal ještě ošetřujícímu lékaři a dověděl se, že stav Evy Lind zůstává nezměněn. Když přišel na jednotku intenzivní péče, uviděl u dceřiny postele ženu v hnědém plášti, a teprve až byl uprostřed pokoje, poznal, kdo to je. Doslova zkameněl, zastavil se a pozpátku se vracel ke dveřím. Tam zůstal stát a tiše ženu pozoroval.

Byla k němu obrácena zády, ale i tak věděl, kdo je. Byla to jeho bývalá žena. Seděla předkloněná a v křiklavě růžovém úboru na ranní jogging pod hnědým kabátem vypadala dost korpulentně. U

nosu si držela kapesník a tichým hlasem hovořila k Evě Lind.

Neslyšel, co jí říká. Všiml si, že má obarvené vlasy a že od posledního barvení už muselo uběhnout dost času, neboť u kořínků byly prošedivělé. Bezděky začal počítat, kolik jí je. Bylo to snadné, protože byla o tři roky starší než on.

Už dvě desetiletí ji neviděl tak zblízka jako teď. Od rozvodu, od té doby, co opustil ji a své dvě děti. Ona se už nikdy nevdala a on se neoženil. Ale několikrát se pokoušela žít s muži. Jak se dověděl, vybírala si muže se zcela odlišnou povahou, než měl on. Eva Lind mu o nich později vyprávěla, když byla starší a navázala s ním kontakt. Zpočátku k němu byla velmi nedůvěřivá, ale navzdory tomu se mezi nimi časem vytvořil do jisté míry důvěrný vztah a Erlendur se snažil dělat pro ni vše, co bylo v jeho silách. Totéž platilo i o synovi, se kterým však zdaleka neměli k sobě tak blízko. Se synem se téměř nevídal. A se ženou, která teď sedí u lůžka jejich dcery, si za poslední dvě desetiletí nevyměnili ani slovo.

Díval se na ni a couval. Přemýšlel, zda k ní nemá jít, ale nemohl se k tomu odhodlat. Očekával výčitky a scénu, a tady v nemocnici to bylo absolutně nevhodné. Takové scény mimochodem považoval za nevhodné kdekoliv, především ve vlastním životě, a tak jim předcházel, pokud se jim mohl vyhnout. Nikdy neudělali s bývalou ženou za svým vztahem tlustou čáru, a právě to mu Eva Lind vyčítala nejvíc. Způsob, jak od nich odešel.

Otočil se a pomalu kráčel po chodbě. Vzpomněl si při tom na dopisy od Benjamína, které četl ve sklepě jeho domu. Hlavou mu táhla stále jedna nezodpovězená otázka. Přišel domů, těžce padl do křesla a dovolil spánku, aby mu ji pomalu vymazal z mysli.

Byla ona někdy jeho láskou?

11

Bylo nařízeno, že případ „nálezu kostí“, jak jej nazvala média, mají vyšetřovat pouze Erlendur, Sigurdur Óli a Elínborg. Kriminální policie jim nemohla v té době nikoho dalšího přidělit, protože nešlo o prioritní případ. V té době totiž na plné obrátky běželo vyšetřování komplikovaného a dlouhotrvajícího drogového případu. Vyžádal si enormní množství času, pracovního nasazení a téměř všechny lidi, které měla kriminálka k dispozici. Z toho důvodu jim Hrólfur, jejich nadřízený, nemohl žádného dalšího vyšetřovatele přidělit, jak se sám vyjádřil. A navíc ještě nebylo jisté, že jde o zločin, a tudíž případ pro kriminalisty.

Další den ráno zajel Erlendur do nemocnice ještě předtím, než odjel do práce. Téměř dvě hodiny seděl u lůžka své dcery. Její stav se nezměnil. A její matka u ní tentokrát nebyla. Většinu času u ní seděl mlčky, pozoroval její hubený obličej s vystouplými kostmi a jeho myšlenky se vracely do minulosti. Snažil se rozpomenout na doby, kdy byla Eva malá. Nebyly jí ještě ani tři, když se s Hal dórou nechal rozvést, a vzpomínal si, že Eva trvala na tom, že chce spát na manželské posteli mezí nimi. Nechtěla spávat v postýlce, i když byla ve stejném pokoji s nimi. Měli malý byt. Ložnice, obývák, kuchyně. Eva každou noc vylezla z postýlky, vyskočila na manželskou postel a uhnízdila se mezi rodiči.

A vzpomínal i na to, jak najednou stála přede dveřmi jeho bytu.

Vytáhlá puberťačka, která zjistila, kdo je její otec. Hal dóra si po rozvodu vymohla, že se nesměl se svými dětmi stýkat. Pokaždé když se pokusil s nimi setkat, zasypala ho nadávkami, až mu po nějaké době začalo připadat, že má pravdu v tom, co mu vyčítá.

Když uviděl před svými dveřmi Evu Lind, poznal ji, ač ji celá ta dlouhá léta neviděl. Nezapřela dědičné rysy.

„Mohl by ses mě zeptat, jestli nechci jít dál,“ řekla mu, když na ni dlouho mlčky hleděl. Měla na sobě černou koženou bundu a odřené džíny. Na rtech měla černou rtěnku a nehty nalakované načerno.

Kouřila a vyfukovala kouř nosem.

Tehdy ještě vypadala docela mladě, téměř nevinně.

Chvíli váhal, protože byl v šoku z toho, jak se tam objevila, ale pak ji pozval do bytu.

„Máma se strašně rozčílila, když jsem jí řekla, že jdu za tebou,“

řekla mu, když kolem něho prošla zahalená cigaretovým kouřem a padla do jeho ušáku. „Podle ní jsi nejhorší na světě. Neustále nám to se Sindrim opakovala. Váš otec je ubohý, politováníhodný zbabělec. A dál: A vy jste stejní jako on, nejhorší slaboši na světě.“

Eva Lind se tomu zasmála. Hledala popelník, aby zamáčkla cigaretu, ale on ji od ní vzal a udělal to sám.

„Proč…“ začal, ale nedokončil větu.

„Prostě jsem tě chtěla vidět,“ řekla. „Chtěla jsem vidět, jak vypadáš, sakra.“

„A jak vypadám?“ zeptal se.

Pohlédla na něho.

„Jako ten nejhorší zbabělec,“ řekla.

Dlouho se na ni díval a připadalo mu, že se usmívá.

Když přišel na komisařství, Elínborg a Sigurdur Óli šli za ním do kanceláře, aby mu řekli, že žádné nové informace od lidí v letním domě po Robertovi nezískali. Prý žádnou křivou postavu na tom kopci neviděli, jak se vyjádřili. Robertova žena zemřela už asi před deseti lety. Měli dvě děti. Jeden syn zemřel ve stejnou dobu jako matka, ve věku šedesáti let, ale dcera, které je dnes kolem sedmdesáti, Elínborg očekávala.

„A co ten Robert? Dá se z něho dostat ještě něco?“ zeptal se Erlendur.

„Robert včera večer zemřel,“ řekla mu Elínborg a podle hlasu bylo znát, že má výčitky svědomí. „Ve zralém věku. Ne, vážně. Myslím, že už měl čas. Vždyť už byl odkázán jen na ošetřovatelky. Nic dalšího mi už nestihl říct. Panebože, nikdy bych nechtěla umřít v takovém ústavu.“

„Ale než umřel,“ řekl Sigurdur Óli, „stačil ještě zanechat malou zprávičku v kapesní kalkulačce: Ona mě zabila.“

„Bože, jak vtipné,“ řekla Elínborg. „Ty dokážeš člověka rozesmát.“

„Dneska se ho zbavíš,“ řekl jí Erlendur a ukázal hlavou na Sigurdura Óliho. „Pošlu ho do Benjamínova sklepa a nechám ho hledat důkazní materiál. Benjamín byl majitelem toho letního domu.“

„Co si myslíš, že tam najdeme?“ zeptal se Sigurdur Óli a úsměv mu zamrzl na rtech.

„Musel si vést záznamy o tom, komu ten dům pronajal. To je přece jasné. Potřebujeme znát jména lidí, kteří tam bydleli. Jak je vidět, tak matrika není stavu to zjistit. Až budeme znát jejich jména, můžeme projít seznamy pohřešovaných a ověřit si, jestli někdo z nich ještě nežije. Jakmile archeologové vyhrabou kostru, budeme potřebovat analýzu, která nám prozradí stáří a pohlaví.“

„Robert mluvil o třech dětech,“ řekla Elínborg. „Ty by měly ještě žít.“

„To je vše, co víme,“ řekl Erlendur, „i když toho není mnoho. V

letním domě na Grafarholtu bydlela rodina, manželé se třemi dětmi.

Bylo to pravděpodobně za války. Jsou to jediní lidé, o nichž víme, že v tom domě žili. Na první pohled to nevypadá, že by tam ti lidé byli hlášení k pobytu. Dokud nebudeme vědět víc, musíme vycházet z toho, že ta kostra patří jednomu z té rodiny, nebo někomu, kdo se s rodinou stýkal, třeba ta žena, na kterou si Robert vzpomněl a která se později na to místo vracela.“

„Často a později. A byla křivá,“ dodala Elínborg. „Nemůže to slovo křivá znamenat, že kulhala?“

„Nenapsal by prostě kulhavá místo křivá?“ namítl Sigurdur Óli.

„Co se stalo s tím domem?“ zeptala se Elínborg.

„Nezůstalo po něm vůbec nic.“

„To třeba najdeme v Benjamínově sklepě. Nebo u jeho neteře,“

řekl Erlendur Sigurdurovi Ólimu. „Úplně jsem se jí na to zapomněl zeptat.“

„Stačí nám znát jen jména těch lidí. Pak je porovnáme se seznamy pohřešovaných z té doby a máme to. Není to snad jasné?“ prohlásil Sigurdur Óli.

„To není tak jednoduché,“ řekl Erlendur.

„Jak to myslíš?“

„Mluvíš o seznamu pohřešovaných nahlášených policii.“

„O jakých jiných pohřešovaných bych měl mluvit?“

„O takových, kteří nebyli nikdy nahlášeni. Není totiž vůbec jisté, že policie dostane hlášení o každém člověku, který beze stopy zmizí.

Někdo se třeba odstěhuje na venkov a už se nikdy neobjeví. Nebo někdo uteče do zahraničí a časem se na něho zapomene. A vzpomeň si na ty, kteří padli za oběť islandské drsné přírodě. Měli bychom také zjistit, jestli existuje seznam lidí, kteří zahynuli v okolí Reykjavíku následkem extrémních klimatických podmínek.“

„Myslím, že bychom se mohli shodnout na tom, že o takový případ tu nejde.“ Sigurdur Óli to řekl tak, jako by nebylo o čem diskutovat.

Erlendurovi začínal jít na nervy. „Je vyloučeno, že ten muž, nebo kdo tam leží, zahynul následkem umrznutí. Někdo ho tam zakopal.

Byl to úmyslný čin.“

„Přesně to jsem měl na mysli,“ řekl Erlendur, který se v příbězích o lidech, co zahynuli ve sněhových bouřích, vyznal z nich tří nejlépe.

„Člověk se vydá pěšky na cestu a chce přejít vřesoviště v kopcích.

Je to uprostřed zimy a předpověď počasí je špatná. Lidé se mu to snaží rozmluvit. Ale on neposlouchá jejich dobře míněné rady, protože si je jist, že to zvládne. To je totiž nejdivnější na všech podobných příhodách, že žádná z obětí neposlouchala dobře míněné rady. Člověku to připadá, že se střemhlav vrhli do záhuby. O

takových lidech se říká, že jsou zasvěcenci smrti. Staří Římané jim říkali morituri. Pokoušejí osud. Ale to je jedno. Náš člověk si myslel, že se mu to podaří. A pak ho potkala bouře a přírodní síly řádily mnohem strašlivěji, než si dokázal představit. Ztratil orientaci.

Zabloudil. Nakonec ho pohřbil sníh a on zmrzl. A sešel tak daleko z cesty, po níž chtěl jít, že se jeho tělo nikdy nenašlo. Byl prohlášen za mrtvého.“

Elínborg se Sigurdurem Ólim na sebe pohlédli. Nevěděli, kam tím Erlendur míří.

„Tak běžně zní nahlášení o pohřešované osobě na Islandu a má to svůj důvod. My to víme, protože na tomto ostrově žijeme, a víme, jak bleskurychle nás může zasáhnout přírodní katastrofa. Víme, že se tyto příhody v pravidelných intervalech opakují, a nikdo se neptá proč. Takový už je život na Islandu, říkají lidé a potřásají hlavou. A dříve, když ještě neexistovaly žádné dopravní prostředky a lidé byli zvyklí chodit pěšky, se to stávalo mnohem častěji. Bylo o tom napsáno dost knih a já nejsem jediný, kdo se o takové události zajímá. Až v posledních šedesáti sedmdesáti letech cestujeme jinak než dřív. Tenkrát lidé jednoduše zmizeli ze světa, a ačkoliv bylo těžké se s tím smířit, v jistém smyslu se všichni shodovali na tom, čím se takové události dají vysvětlit. Jen ve vzácných případech byl důvod zmizení člověka vyšetřovat.“

„Kam tím vším míříš?“ zeptal se Sigurdur Óli.

„Co to má být za přednášku?“ přidala se Elínborg.

„Dejme tomu, že někteří z těch mužů nebo žen nikdy do žádných hor nevyšli?“

„Jak to myslíš?“ divila se Elínborg.

„Co když ti, co zůstali doma, prostě jenom tvrdili, že se ten či onen člověk vydal na cestu, nebo vyjel na moře zkontrolovat sítě, a od té doby ho nikdo neviděl ani o něm neslyšel? Vyhlásili po něm pátrání, ale nikdy ho nenašli, a tak ho nakonec prohlásili za mrtvého.“

„Takže ti, co zůstali doma, se domluvili a toho člověka zabili?“

zeptal se Sigurdur Óli, který teori rozvinul dál.

„A proč ne?“ řekl Erlendur.

„Buď toho člověka probodli nebo ho umlátili, nebo zastřelili a zahrabali na zahradě,“ dodala Elínborg.

„Jenže Reykjavík se najednou tak rozrostl, že nová výstavba narušila klid jeho hrobu,“ řekl Erlendur.

Sigurdur Óli s Elínborg si vyměnili pohled a znovu se zadívali na Erlendura.

„Benjamínova snoubenka záhadně zmizela,“ řekl Erlendur, „a to přibližně ve stejnou dobu, kdy se začal stavět ten dům. Říkalo se, že se šla utopit do jezera, a Benjamín se z té rány nikdy nevzpamatoval. Měl dalekosáhlé plány jak změnit způsob obchodování a prodeje, ale když mu zmizela snoubenka, zhroutil se.

A kvetoucí obchod se mu časem rozpadl pod rukama.“

„Podle té tvé nové teorie tedy ta snoubenka nezmizela,“ řekl Sigurdur Óli.

„Ale ano, zmizela.“

„Ale on ji zabil.“

„Až na to, že se mi tomu těžko věří,“ odpověděl Erlendur. „Četl jsem dopisy, které jí psal, a měl jsem z nich dojem, že by nebyl schopen zkřivit jí jediný vlas na hlavě.“

„Určitě to udělal ze žárlivosti,“ řekla Elínborg, která se vyžívala v četbě srdceryvných zamilovaných románů. „Zabil ji ze žárlivosti. A přesto ji mohl hluboce milovat. Potom ji pohřbil tam venku, a pak už tam nikdy nešel. Konec, tečka.“

„Já mám zase jinou teori ,“ prohlásil Erlendur. „Když mladý muž na vrcholu svých tvůrčích sil najednou úplně ztratí chuť žít, je to velmi silná reakce, i když jde o velkou lásku. Dokonce i v tom případě, kdyby jeho snoubenka skutečně spáchala sebevraždu. Získal jsem dojem, jako by už Benjamín poté, co zmizela, neprožil jediný šťastný den. Nemůže v tom být ještě něco jiného?“

„Neschoval si náhodou pramínek jejích vlasů?“ přemýšlela Elínborg nahlas a Erlendur si zprvu myslel, že se stále ještě pohybuje ve světě kýčovitých románů. „Třeba ho schoval za její fotografi v rámečku, nebo do medailonku,“ dodala. „Když ji tak miloval.“

„Pramínek vlasů?“ zeptal se Sigurdur Óli a zůstal s otevřenou pusou.

„Některým to prostě zapaluje s jistým zpožděním,“ pronesl Erlendur, který pochopil, kam Elínborg míří.

„Jaký pramínek vlasů?“ zeptal se Sigurdur Óli.

„Pak bychom mohli alespoň s jistotou říci, že to není ona, a i kdyby to bylo jen to, byl by to pokrok.“

„Kdo ona?“ vyptával se Sigurdur Óli a díval se střídavě z Elínborg na Erlendura. Ale pusu už zavřel. „A tak, vy myslíte analýzu DNA?“

„A pak je tu ta žena u rybízových keřů,“ řekla Elínborg. „Nebylo by špatné, kdybychom ji našli.“

„Zelená žena,“ zamumlal si Erlendur spíše sám pro sebe.

„Erlendure,“ oslovil ho Sigurdur Óli.

„Ano?“

„Zelená asi nemohla být.“

„Sigurdure Óli!“

„Ano?“

„Máš mě za blbce?“

V tu chvíli zazvonil telefon na Erlendurově psacím stole. Volal archeolog Skarphédinn.

„Práce se pohnuly kupředu. Asi za dva dny bychom se mohli dostat k té kostře.“

„Za dva dny!“ zvolal Erlendur.

„Asi tak. Zatím jsme nenašli nic, co by se dalo označit za zbraň.

Možná si myslíš, že jsme zbytečně důkladní, ale já stále věřím, že je nejlepší pracovat pečlivě a pozorně. Nechceš se tu zastavit a znovu si prohlédnout místo nálezu?“

„Ano, chtěl jsem za tebou stejně jet,“ odpověděl Erlendur.

„Mohl bys nám přivézt nějaké pečivo,“ řekl Skarphédinn a Erlendurovi se vybavily jeho žluté zuby, špičaté jako pila.

„Pečivo?“ zvolal.

„Ano, nebo něco, co se hodí ke kávě.“

Erlendur praštil sluchátkem a řekl Elínborg, aby šla s ním.

Sigurdura Óliho poslal do Benjamínova sklepa, aby tam našel něco o jeho letním domě, který si nechal postavit, a o který se přestal zajímat poté, co se mu život stal jedním velkým utrpením.

Po cestě na Grafarholt Erlendur znovu přemítal o zmizelých lidech a o těch, kteří zabloudili v bouři. Vzpomínal na případ zmizení Jóna Austmanna. Ten za takové bouře umrzl. Bylo to v roce 1780 v Blandarské průrvě. Jeho koně našli s proříznutým krkem a z Jóna se našla pouze ruka.

Byla navlečená v modré pletené rukavici.

Símona pronásledoval ve snech jen jeden netvor, a tím byl jeho vlastní otec.

Bylo tomu tak, kam mu paměť sahala. Ničeho na světě se nebál tak jako toho netvora, a pokaždé, když mlátil jeho matku, Símon si nepřál nic toužebněji než jí pomoci. Viděl před sebou nevyhnutelný boj jako v pohádkové knížce. Neohrožený rytíř se vrhne na draka dštícího oheň, ale ve svých snech Símon nikdy nevyšel z boje jako vítěz.

Netvor v jeho snech se jmenoval Grímur. Nebyl to jeho otec, a už vůbec ne tatínek, prostě jen Grímur.

Símon nespal, když je Grímur vyčmuchal v námořní ubytovně, a slyšel, jak matce šeptal, že zavleče Mikkelínu do hor a tam ji zardousí. Viděl zděšenou tvář své matky i to, jak se netvor zase přestal ovládat a vší silou jí mrštil o kovový rám postele, až ztratila vědomí. To Grímura zarazilo. Snažil se ji probudit tím, že ji zlehka pleskal po tvářích. Símon cítil jeho nakyslý pach, který kolem sebe šířil, a přitiskl tvář do matrace. V panické hrůze prosil Ježíše, aby ho vzal k sobě na nebe.

Víc z toho, co Grímur šeptal matce, neslyšel. Slyšel jen její nářek.

Přidušený, takový, jaký vydává raněné zvíře. Mísil se s Grímurovými nadávkami. Pootevřel na škvírku oči a viděl Mikkelínu s nepopsatelnou hrůzou v široce otevřených očích.

Símon se časem přestal modlit ke svému Bohu a přestal se obracet na Ježíše, ochránce dětí, i když mu matka říkala, že v něho nikdy nesmí ztratit víru. Símon věděl své a jednoduše o tom dál s matkou nemluvil, protože jí vyčetl z tváře, že se jí nelíbí, co říká. On dobře věděl, že jeho matce nikdo nepomůže zbavit se Grímura, a už vůbec ne Bůh. Matka ho učila, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí stvořitel nebe i země a že stvořil Grímura, stejně jako stvořil vše ostatní. Bůh ale dovolil, aby Grímur žil v lidské podobě, a dopustil, aby napadal jeho matku, vláčel ji po podlaze v kuchyni za vlasy a plival na ni. A občas Grímur napadl i Mikkelínu, která u něho byla proklatý slaboduchý spratek, bil ji a vysmíval se ji. A někdy se pustil i do Símona, kopal ho nebo ho bil po obličeji tak silně, až se mu uvolnily horní zuby a plival krev.

Ježíši, příteli všech dětí.

Mikkelína nebyla slaboduchá, jak Grímur říkal. Símon věděl, že je chytřejší než oni všichni dohromady. Ale nikdy nepromluvila. Byl si jistý, že umí mluvit, ale že nechce. Domníval se, že se raději rozhodla mlčet, a věřil, že to dělá proto, že se bojí Grímura stejně jako on, možná mnohem víc, protože o ní Grímur často mluví a říká, že patří na smetiště i s tou svou károu a že se na ni nemůže dívat, jak do sebe láduje jídlo, na které on musí tvrdě dřít, že je přítěží pro celou rodinu. A říkal taky, že je kvůli ní celá rodina i on sám všem lidem pro smích, protože ona je kretén.

Grímur musel předpokládat, že Mikkelína všechno slyší, když tak mluvil. A když matka učinila slabý pokus zmírnit dopad jeho krutých slov, jen se nenávistně zasmál. Ale Mikkelína si jeho řeči nebrala k srdci, ani když si ji přitáhl k sobě a zasypával ji hrubými nadávkami.

Ona jen nechtěla, aby tím trpěla matka. Símon jí to poznal na očích.

Mezi nimi dvěma byl odjakživa blízký vztah, mnohem bližší než mezi Mikkelínou a malým Tómasem, který byl uzavřený a svérázný.

Jejich matka věděla, že Mikkelína není slaboduchá. Učila se s ní, ale jen tehdy, když Grímur nebyl nablízku. Cvičila jí s nohama. I s ochrnutou rukou a natírala jí mastí pravou stranu těla. Tu mast vyráběla sama z bylin, které rostly na kopci. Byla dokonce přesvědčená o tom, že Mikkelína jednou bude chodit. Podpírala ji pod pažemi a vodila ji po domě, dodávala jí odvahu a povzbuzovala ji.

Nikdy s Mikkelínou nemluvila jinak než jako se zdravým dítětem a od Símona a Tómase vyžadovala totéž. Brali Mikkelínu ke všemu, co spolu podnikali – když Grímur nebyl doma. Matka a Mikkelína si rozuměly. A bratři si rozuměli také. Rozuměli každému pohybu, každému výrazu ve tváři toho druhého. Mezi nimi nebylo zapotřebí slov. Mikkelína znala slova, ale nepoužívala je. Matka ji naučila číst.

Jediné, co měla raději než čtení nebo předčítání, bylo nechat se vynést ven na slunce.

Jednoho letního dne, když ve světě vypukla válka a Angličané přitáhli na kopec, poprvé promluvila. Símon právě odnášel Mikkelínu, která byla celý den venku, zpátky do domu, protože se začalo stmívat a ochladilo se. Byla toho dne výjimečně živá a veselá, a když ji chtěl položit zpátky na pryčnu v kuchyni, vystrčila jazyk a vydala zvuk, při kterém matce vypadl talíř do výlevky a rozbil se. Na kratičký okamžik zapomněla na paniku, která by se jí normálně zmocnila, když se jí něco takového stalo. Obrátila se k Mikkelíně a nevěřícně na ni hleděla.

„EMM-MMAA-MMMAAA,“ opakovala Mikkelína.

„Mikkelíno!“ zvolala matka.

„EMM-MMAA-MMMAAA,“ volala Mikkelína a samým vzrušením pohazovala hlavou ze strany na stranu.

Její matka tomu nemohla uvěřit a pomalu k ní přešla. Upřeně se na dceru zahleděla a Símonovi připadalo, že jí v očích vidí slzy.

„Emm-mmaa-mmmaaa,“ řekla znovu Mikkelína a matka ji vzala Símonovi z náruče, pomalu a opatrněji uložila na její lůžko v kuchyni a hladila ji po hlavě. Símon nikdy předtím neviděl matku plakat.

Nikdy neplakala, ať jí Grímur dělal cokoliv. Křičela bolestí a volala o pomoc, prosila ho, aby přestal, nebo si nechala jeho krutosti mlčky líbit, ale Símon ji ještě nikdy neviděl plakat. Myslel si, že jí musí být výjimečně zle, ale ona mu řekla, aby si o ní nedělal starost. Že je to nejkrásnější zážitek v celém jejím životě. Pochopil, že nepláče kvůli Mikkelíninu osudu, ale radostí nad pokroky, které Mikkelína dělá, a že ji to učinilo šťastnější, než si kdy dovolila být.

Od té chvíle uběhly dva roky a Mikkelína si neustále rozšiřovala slovní zásobu. Už uměla vyslovit celé věty. Byla při tom rudá úsilím, jazyk se jí kroutil a hlavou cukala tak prudce, že měli strach, aby se jí ze slaboučkého těla neutrhla. Grímur o tom, že Mikkelína mluví, nevěděl. Mikkelína ze sebe v jeho přítomnosti nevydala ani hlásku a matka to před ním tajila, protože chtěla za každou cenu zabránit tomu, aby k sobě Mikkelína přilákala jeho pozornost. Ani když šlo o takové velké vítězství nad její nemocí. Chovali se, jako by se nic nestalo. Jako by bylo vše při starém. Símon jednou zaslechl, jak se před Grímurem opatrně zmínila o tom, jestli by neměli zkusit vodit Mikkelínu na nějakou terapi . Že by se pak mohla víc pohybovat a postupně nabývat síly. Že má pocit, že by se Mikkelína dokázala něčemu naučit. Že by ji naučila číst a psát zdravou rukou.

„Je a zůstane kretén,“ prohlásil Grímur. „Nevěř tomu, že by mohla být někdy něco víc než slaboduchá. A nech těch nesmyslů.“

Potom už se matka nikdy nepokusila s ním o tom mluvit, protože se musela podřídit všemu, co Grímur řekl. Mikkelíně se nedostalo jiné terapie než cvičení, které s ní prováděla matka a bratři, když ji vynesli do zahrady a hráli si s ní.

Símon se nechtěl s otcem stýkat víc, než bylo nutné, a vyhýbal se mu, jak mohl. Ale někdy se s ním přece jen ocitl o samotě. Čím byl Símon starší, tím víc ho Grímur zneužíval. Nutil ho, aby ho doprovázel do Reykjavíku, a nechal ho pak odnášet domů zásoby, což předtím dělal sám. Cesta do města jim trvala dvě hodiny. Šli k mostu přes El idaá a dál po břehu jezera až do centra města. Někdy šli přes dlouhý svah do Háaleiti, pak přes vřesoviště v Sogamýri.

Símon se neustále držel čtyři až pět dětských kroků za Grímurem.

Ten s ním nikdy nemluvil, jen mu ve městě naložil zásoby a hnal ho zpátky domů. Zpáteční cesta pak Símonovi trvala tři, někdy i čtyři hodiny, podle toho, jak těžký náklad nesl. Grímur někdy zůstal ve městě a několik dní se neukázal.

Byly to dny, kdy se v domě rozhostilo cosi jako radost.

Při cestách do Reykjavíku Símon o Grímurovi zjistil něco, nad čím dlouho přemýšlel, ale stejně to nepochopil. Doma byl Grímur nemluvný, mrzutý a násilnický a nesnášel, když na něho někdo z nich promluvil. Když promluvil on sám, tak jen proto, aby klel a nadával, a používal ta nejhrubší slova. O svých dětech se nikdy nevyjadřoval jinak než pohrdavě a o jejich matce ještě hůř. Nechal se ve všem obsluhovat a běda, když se někdo z nich dopustil sebemenší chybičky. Ve styku s jinými lidmi Símonovi připadalo, jako by netvor odložil svou hrůzu nahánějící masku a stal se téměř člověkem. Při prvních cestách do města byl Símon připraven na to, že se Grímur bude chovat tak jako doma, že bude lidi zasypávat nadávkami a rozdávat rány. Ale nic takového se nestalo. Naopak.

Připadalo mu, jako by Grímur dělal vše proto, aby se ostatním zalíbil. Dokonce se uměl i smát a podával lidem ruku. Někdy, když Grímur po cestě potkal nějaké známé, smál se veselým, nakažlivým smíchem a ne tím divným, suchým a ochraptělým štěkotem, který mu občas unikl, když nadával matce. Když se ho lidé zeptali na Símona, položil mu ruku na hlavu a řekl, že ten kluk je jeho syn, no ano, už je tak velký. Símon se pokaždé bezděky přikrčil, jako by čekal ránu, a Grímur na to téma zažertoval.

Símonovi trvalo dlouho, než se dokázal se dvěma tvářemi toho člověka srovnat. Nebylo snadné to pochopit, když jeho druhou tvář nikdy předtím nepoznal. Nemohl pochopit, proč Grímur ukazuje doma jen svou strašnou tvář a jak je možné, že ji dokáže úplně odložit, když vyjde z domu. Nechápal, jak může Grímur venku všem podlézat a lísat se a se všemi navazovat hovor, zatímco doma všechny tyranizuje a osobuje si právo rozhodovat o jejich životě a smrti. Když o tom Símon řekl matce, kroutila rezignovaně hlavou a stále mu opakovala, aby si dával na Grímura pozor. Aby ho zbytečně nedráždil. U něho totiž nehrálo žádnou roli, jestli v něm rozdmýchal jiskru hněvu Símon, Tómas nebo Mikkelína, nebo to bylo možná něco z Grímurovy minulosti, co se mu stále vracelo na mysl, ale ať to bylo cokoliv, jeho útoky vždy směřovaly proti matce.

Mezi jednotlivými útoky mohly uplynout měsíce, někdy celý rok, ale většinou následovaly rychle za sebou a nebyla naděje, že by někdy skončily. Pokud šlo o jeho brutalitu, její intenzita byla různá.

Někdy matku z ničeho nic uhodil jednou, někdy byl úplně nepříčetný hněvem, mrštil jí o zem a systematicky ji kopal.

A nešlo jen o tělesné násilí, které se neustále vznášelo nad jejich rodinou a nad jejich domovem. I jeho ordinérní ponižování dokázalo zasáhnout jako šlehnutí bičem. Nenávistné a ponižující poznámky o Mikkelíně, o tom zmetkovi. Posměšné komentáře na adresu Tómase, který se v noci stále pomočoval. Nebo na Símona, toho zatraceného lenocha, kterého musí neustále pohánět. A co si všechno musela vyslechnout jejich matka, když se děti pokusily neposlouchat ho.

Grímurovi bylo naprosto lhostejné, že děti musí přihlížet, jak bije jejich matku a ponižuje ji slovy ostrými jako dýka.

Někdy se úplně přestal o rodinu starat a choval se, jako by neexistovala. Občas se ale stávalo, že si s chlapci zahrál karty, a někdy dokonce nechal Tómase vyhrát. Jednou za dlouhou dobu šli všichni společně do Reykjavíku a on koupil chlapcům sladkosti. A někdy dokonce dovolil, aby vzali i Mikkelínu. To pak Grímur zorganizoval dopravu jedním z aut, která vozila uhlí, aby ji nemuseli celou cestu nést. Při takových výletech, mezi kterými pokaždé uplynula předlouhá doba, Símonovi dokonce připadalo, že je jeho otec téměř normální člověk. A že se chová skoro jako otec.

V těch vzácných chvílích, kdy Símon otce poznal jinak než jako bezcitného despotu, mu připadal uzavřený a nevyzpytatelný.

Dokázal sedět u kuchyňského stolu, pít kávu a pozorovat Tómase při hraní na podlaze, dlaní hladil desku stolu a požádal Símona, který se chtěl vyplížit ven, aby mu dolil kávu. A když mu Símon naléval, řekl:

„Popadne mě pokaždé strašný vztek, když na to myslím.“

Símon zůstal stát s konvicí v ruce.

„Prostě mě popadne vztek,“ řekl a hladil desku stolu.

Símon ustupoval pozpátku ke sporáku a postavil konvici na plotnu.

„Popadne mě hrozný vztek, když vidím Tómase hrát si na podlaze,“ pokračoval. „Nebyl jsem o moc starší než on.“

Símon nikdy nepřemýšlel o tom, že jeho otec byl někdy mladší, nebo jiný než teď. A teď se z něho najednou stal malý kluk jako Tómas a Símon uviděl otce úplně jinýma očima.

„Vy jste s Tómasem kamarádi, ne?“

Símon přikývl.

„Nebo ne?“ zopakoval a Símon odpověděl kladně.

Jeho otec tam seděl a znovu hladil desku stolu.

„I my jsme byli kamarádi.“

Pak zmlkl.

„Pak přišla ta žena,“ řekl po dost dlouhé odmlce. „Poslali mě tam.

Byl jsem asi v Tómasově věku. Byl jsem tam mnoho let.“

Opět mlčení.

„A její muž.“

Přestal hladit stůl a zaťal ruku v pěst.

„Byli to opravdoví zvrhlíci, hnusní zvrhlíci.“

Símon couvl.

„Já sám tomu nerozumím,“ řekl otec. „A nikdy se s tím nevyrovnám.“

Dopil kávu, zvedl Tómase z podlahy, vzal ho s sebou do ložnice a zavřel za sebou dveře.

Čím víc Símon dospíval, začal si všímat, že se matka mění.

S přibývající zralostí v něm rostl pocit zodpovědnosti. U matky nešlo o prudké změny nálad jako u Grímura, který se dokázal obratem ruky změnit z netvora v lidskou bytost. Naopak, její změna probíhala pozvolně a neuvědoměle. Byla to dlouhodobá záležitost. S citlivostí, jaká nebyla dána každému člověku, Símon vycítil, co její změna znamená. Měl čím dál silnější pocit, že je pro matku nebezpečná, možná dokonce nebezpečnější než Grímur a že nevyhnutelně dojde k tomu, že Símon bude muset převzít zodpovědnost a zasáhnout dřív, než bude pozdě. Mikkelína byla příliš slabá, aby to udělala, a Tómas zase malý. Jen on byl schopen stát při ní.

Símon usilovně přemýšlel, než pochopil, co matčina změna věstí.

Pocítil ji výrazněji přibližně v době, kdy Mikkelína vyslovila své první slovo. Matka měla nevýslovnou radost z jejího úspěchu a nějakou dobu to vypadalo, že se zbavila své ochromující zádumčivosti.

Usmívala se a objímala Mikkelínu i chlapce a v dalších týdnech a měsících učila Mikkelínu mluvit a radovala z každého sebemenšího pokroku.

Ale netrvalo dlouho a smutek se vrátil a s ním i beznaděj –

mnohem horší než dřív. Když uklidila malý domek tak, že nikde nezbylo zrnko prachu, seděla někdy hodiny v ložnici na kraji postele a zírala před sebe. S očima přivřenýma, v tichém zoufalství, vypadala nevýslovně smutná a osamělá. Jednou, když ji Grímur uhodil pěstí a pak vztekle vyběhl z domu, překvapil ji Símon s velkým řeznickým nožem v ruce. Řízla se do zápěstí druhé ruky.

Když si uvědomila jeho přítomnost, rozpačitě se usmála a šla vrátit nůž do zásuvky v kuchyni.

„Cos chtěla s tím nožem udělat?“ zeptal se jí Símon.

„Chtěla jsem jen vyzkoušet, jak je ostrý. Víš, že chce, aby byly nože dobře nabroušené.“

„Ve městě je jiný,“řekl Símon. „Tam není zlý.“

„Já vím.“

„Tam je přátelský a usmívá se.“

„Ano.“

„Proč není takový doma? K nám?“

„To nevím.“

„Proč je doma tak zlý?“

„To nevím. Necítí se dobře.“

„Chtěl bych, aby byl jiný. Chtěl bych, aby byl mrtvý.“

Matka na něho upřela pohled.

„To neříkej. Nemluv jako on. Nesmíš tak uvažovat. Nejsi jako on a nikdy nebudeš. Ani ty, ani Tómas. Nikdy! Slyšíš! Zakazuji ti o tom přemýšlet. To nesmíš.“

Símon upřel na matku vážný pohled.

„Řekni mi o Mikkelínině otci,“ požádal ji. Símon občas slyšel, jak o něm vyprávěla Mikkelíně, a představoval si, jak by vypadal její svět, kdyby její otec nezahynul. Představoval si, že by byl synem toho muže a že by v jeho životě nebyl otec netvor, ale přítel a kamarád, který se s láskou stará o své děti.

„Zemřel,“ řekla matka a v jejím hlase zazněla výtka. „Ale dost o tom.“

„Ale byl jiný,“ nedal se Símon odbýt. „A ty bys byla taky jiná.“

„Kdyby nepřišel o život? Kdyby Mikkelína neonemocněla?

Kdybych nepoznala tvého otce? Co má za smysl o tom přemýšlet?“

„Proč je tak zlý?“

Tu otázku jí položil už mnohokrát. Někdy odpověděla, a jindy prostě mlčela, jako by celá léta na tu otázku sama hledala odpověď, ale nikdy ji nenašla. Zírala opět před sebe, jako by tu Símon nebyl.

Zdálo se, že je v myšlenkách jinde, mluvila smutně, unaveně a duchem nepřítomně, jako sama se sebou, jako by nic z toho, co říká, nemělo význam.

„Já to nevím. Vím jen to, že to není kvůli nám. S námi to nijak nesouvisí. Je to někde hluboko v něm. Zpočátku jsem hledala vinu u sebe. Pátrala jsem po něčem, co dělám špatně a co ho tak rozlítí, a snažila jsem se to změnit. Ale nikdy jsem nezjistila, co to je. Ať jsem se snažila sebevíc, nebyl v tom žádný rozdíl. Už dávno jsem se za to přestala obviňovat a nechci, abyste si ty, Tómas nebo Mikkelína mysleli, že se tak chová kvůli vám. I když vás proklíná a zasypává nadávkami, není to vaše vina.“

Pohlédla na Símona.

„Má na světě jedinou, docela maličkou moc – moc nad námi. A k té se upíná. A bude se k ní upínat vždycky.“

Símon pohlédl na zásuvku, v níž ležely velké nože.

„A my nemůžeme vůbec nic dělat?“

„Ne.“

„Cos chtěla dělat s tím nožem?“

„To už jsem ti řekla. Chtěla jsem jen vyzkoušet, jak je ostrý.

Protože on vyžaduje, aby byly nože nabroušené.“

Símon matce tu lež odpustil, protože věděl, že se ho jen snaží chránit, jako vždycky, a udělat maximum pro to, aby byl jeho život co nejméně ovlivněn nesnesitelnými poměry v rodině.

Když toho večera přišel Grímur domů, od hlavy k patě od uhelného prachu, byl neobvykle dobře naladěn a začal matce vyprávět, co slyšel v Reykjavíku. Sedl si na stoličku, požádal o kávu a řekl, že se mluvilo o ní. Řekl, že neví proč, ale jeho parťáci, kteří s ním rozváželi uhlí, prý mluvili o ní a říkali, že stoprocentně vědí, že byla zplozena ve starém plynojemu, jako jedno z dětí konce světa.

Obrátila se ke Grímurovi zády, nalila mu kávu a neřekla jediné slovo. Símon seděl u stolu. Tómas a Mikkelína byli venku.

„V plynojemu!“

Pak se Grímur zasmál tím svým odporným, suchým smíchem, který se podobal štěkání. Někdy vykašlával černé hleny. Kolem očí, úst a uší byl černý od uhelného prachu.

„Při orgiích před koncem světa v tom pitomém plynojemu!“ zařval.

„To není pravda,“ řekla tiše a Símon se lekl, protože ještě nikdy za celý jeho krátký život neodporovala tomu, co Grímur řekl. Díval se na matku a byl ztuhlý strachem.

„Celou noc jebali a chlastali, protože věřili, že se blíží konec světa, a při té příležitosti tě zplodili, ty zrůdo.“

„To je lež,“ řekla důrazněji než předtím, aniž vzhlédla od nádobí ve výlevce. Byla ke Grímurovi obrácena zády, hlavu měla skloněnou a povytažená ramena, jako by si mezi nimi chtěla schovat hlavu.

Grímur se přestal chechtat.

„Chceš říct, že jsem lhář?“

„Ne,“ řekla, „ale není to pravda. Je to nějaké nedorozumění.“

Grímur vstal.

„Jo tak nedorozumění,“ opičil se po matce.

„Vím, kdy plynojem postavili. Narodila jsem se mnohem dřív.“

„A ještě něco mi řekli. Řekli mi, že tvoje matka byla kurva a tvůj otec žebrák, a že tě hodili do popelnice, když ses narodila.“

Zásuvka s noži byla otevřená a ona do ní hleděla. Símon viděl, že má pohled upřený na ten velký nůž, a poprvé vytušil, že je schopná ho použít.

12

Skarphédinn nechal nad místem nálezu napnout velkou bílou plachtu. Když Erlendur vkročil ze slunce do stínu pod ní, žasl nad tím, jak neuvěřitelně pomalu práce pokračují. Na ploše o rozloze asi patnácti metrů čtverečních, pod níž se nacházela kostra, byla odstraněna horní vrstva. Ruka čněla z hlíny úplně stejně jako předtím. Dva muži s malými smetáčky a lopatkami v rukou klečeli na kolenou a šťourali se v hlíně, kterou lopatkami převraceli.

„Není to už přehnaně důkladné?“ zeptal se Erlendur, když ho Skarphédinn přišel pozdravit. „Vy s tím nebudete hotoví nikdy.“

„Při takových vykopávkách nemůžeš být nikdy dost opatrný,“

odpověděl Skarphédinn v přesvědčení, že vykopávky pod jeho vedením pokračují uspokojivě. „Jestli pro něco takového může někdo mít alespoň trochu pochopení, tak bys to měl být ty,“ dodal.

„Není to náhodou něco jako praktická výuka?“

„Praktická výuka?“

„Pro nastávající archeology. Nechodí k tobě náhodou na semináře na univerzitě?“

„Tak to by stačilo, Erlendure. My tady postupujeme s největší opatrností. Tak se to dělá a jinak to nejde.“

„Ono to možná ani tak nespěchá,“ pronesl Erlendur.

„A přináší to výsledky,“ řekl Skarphédinn a olízl si jazykem své špičaté zuby, které vypadaly jako zuby pilky.

„Jestli jsem to dobře pochopil, je soudní lékař ve Španělsku na dovolené,“ pronesl Erlendur. „Vrátí se až za několik dní. Nedá se říct, že by to zrovna urychlilo naše vyšetřování. Takže máme asi dost času.“

„Ale koho tu mohli pohřbít?“ vložila se do toho Elínborg, která mezitím přišla ke stanu.

„Ještě stále nedokážeme říci, zda to byl muž, nebo žena, mladý, nebo starý člověk,“ řekl jí Skarphédinn. „To možná ani není naším úkolem. O čem ale téměř nepochybuji, je to, že jde o vraždu.“

„Nemohla to být mladá těhotná žena?“ zeptal se Erlendur.

„To se brzy ukáže,“ řekl Skarphédinn.

„Brzy? To byste nesměli postupovat tímto tempem,“ konstatoval Erlendur.

„Trpělivost je ctnost, Erlendure,“ pronesl Skarphédinn. „Ctnost!“

Erlendur byl v pokušení odpovědět mu, že tu si může nacpat za klobouk, ale zabránila mu v tom Elínborg, která se opět vmísila do hovoru.

„Ta vražda se nemusela odehrát na tomto místě,“ řekla bezprostředně. Včera byla smířená skoro se vším, co řekl Sigurdur Óli, když vytkl Erlendurovi, že příliš lpí na domněnce, kterou si utvořil hned po nálezu kostí, totiž že ten, kdo tu byl zakopán, tady i bydlel, a to v jednom z letních domků. Podle názoru Sigurdura Óliho bylo idiotské soustředit se na jeden dům, který tu jednou stál, a na lidi, kteří v něm možná bydleli, nebo taky nebydleli. Erlendur už odjel do nemocnice, když Sigurdur Óli tuhle vyčítavou litani spustil. Elínborg chtěla vědět, co si o tom myslí Erlendur.

„Mohli ho zabít řekněme v Reykjavíku, a teprve potom ho dopravit sem,“ řekla. „Není přece vůbec jisté, že se ta vražda odehrála tady, na tom kopci. Sigurdur Óli a já jsme o tom včera diskutovali.“

Erlendur zalovil rukama v kapsách kabátu, až našel krabičku cigaret a zapalovač. Skarphédinn po něm káravě loupl očima.

„Tady pod stanem se kouřit nebude,“ řekl nerudně.

„V tom případě jdeme,“ řekl Erlendur k Elínborg, „abychom tenhle výlupek ctnosti nepohoršovali.“

Vyšli zpod stanu a Erlendur si zapálil cigaretu.

„Máš samozřejmě pravdu,“ řekl. „Není vůbec jisté, zda se ta vražda, pokud to byla vražda, protože to taky nevíme, stala tady.

Řekl bych,“ pokračoval, když prudce vyfoukl kouř, „že máme tři rovnocenné teorie. Za prvé, mohla to být snoubenka Benjamína Knudsena, která přišla do jiného stavu, a pak najednou zmizela a všichni si mysleli, že se šla utopit. Z nějakých důvodů, možná ze žárlivosti, jak jsi řekla, svou snoubenku zabil on a zakopal ji tady nahoře u svého letního domu, a nikdy se z toho nevzpamatoval. Za druhé, mohl to být někdo, koho zabili v Reykjavíku, nebo taky v Keflavíku, nebo dokonce v Akranes, ale v žádném případě ne daleko od hlavního města. Potom ho odvezli sem a zahrabali. A nikdo o tom nic neví. Za třetí, je tu i pravděpodobnost, že tady na kopci žili lidé, kteří se dopustili vraždy a mrtvolu zahrabali před domovními dveřmi, protože neměli sílu odvléct ji dál. Třeba to byl náhodný host, možná jeden z britských vojáků, kteří sem za války přišli a postavili na druhé straně kopce vojenské baráky. Neb
o taky jeden z Amíků, kteří všechno převzali po Britech. Ale mohlo jít i o člena rodiny.“

Erlendur pustil nedopalek na zem a zašlápl ho.

„Já osobně jsem pro poslední teori , ale nedokážu vysvětlit proč.

Hypotéza s Benjamínovou snoubenkou by byla nej ednodušší, pokud se prokáže, že ty kosti jsou její. Třetí teorie nás možná přivede do velkých potíží, protože v tom případě by šlo o někoho pohřešovaného, a i kdyby byl v seznamu pohřešovaných, máme tu velkou a hustě obydlenou plochu a ta vražda se odehrála před mnoha a mnoha lety. Ale všechny hypotézy jsou naprosto otevřené.“

„Pokud se ukáže, že tu někdo pohřbil těhotnou ženu, pak leží odpověď na dlani, ne?“ zeptala se Elínborg.

„To by bylo, jak už jsem řekl, nej ednodušší řešení. Ale byla skutečně těhotná?“ zeptal se Erlendur.

„Co tím myslíš?“

„Víme o tom těhotenství něco přesnějšího?“

„Myslíš, že Benjamín jen vypustil do světa fámu? A že ve skutečnosti vůbec nebyla těhotná?“

„To nevím. Mohla být těhotná, ale ne s ním.“

„Myslíš, že ho podváděla?“

„O tom by se dalo spekulovat do nekonečna, a to tak dlouho, než nám něco řeknou archeologové.“

„Co se asi stalo tomu, kdo je tu pohřbený?“ povzdechla si Elínborg a představila si kostru v hlíně.

„Třeba si to zasloužil,“ řekl Erlendur.

„Prosím?“

„Ten člověk. Alespoň v to doufám. Doufám, že to nebude nějaký naprosto nevinný člověk, kterému se stalo něco tak hrozného.“

Musel myslet na Evu Lind. Zasloužila si ležet mezi životem a smrtí na jednotce intenzivní péče? Nebo je to jeho vina? Může za to činit zodpovědného někoho jiného než ji? Nezavinila si to sama, že klesla tak hluboko? Není to její vina, že se nedokázala zbavit těch prokletých drog? Nebo k tomu nějak přispěl i on? Ona o tom byla přesvědčená, podle jejího názoru se k ní nezachoval fér.

„Neměl jsi nás opustit,“ křičela na něho jednou. „A teď si tu sedíš proti mně jako rytíř na vysokém koni a shlížíš na mě s bohorovným pohrdáním. Přitom ty sám nejsi ani o kousek lepší než já. Jsi úplně stejný ztroskotanec jako já.“

„Já jsem na tebe nikdy pohrdavě neshlížel,“ bránil se, ale nepodařilo se mu proniknout k jejímu sluchu.

„Když se ti podívám do očí, připadám si jako psí hovno na chodníku,“ křičela. „Jako bys byl inteligentnější a lepší než já. Jako bys byl něco lepšího než matka a Sindri a já! Jednoduše si utečeš a necháš nás tam, ty jemnocitná nulo! A vyškrtneš nás ze života.

Připadáš si asi všemocný jako Bůh.“

„Snažil jsem se…“

„Jdi do háje, vůbec ses nesnažil. O co ses měl asi tak snažit, co?

O nic! Vůbec o nic, krucinál. Pláchl jsi jako poslední podrazák.“

„Nikdy jsem na tebe pohrdavě neshlížel,“ opakoval. „To není pravda. Nechápu, jak můžeš něco takového říct.“

„To víš, že můžu. To je tvůj styl. A proto jsi utekl. Protože jsme byli tak blbí, žes nás nemohl snést. Zeptej se matky! Ona to ví. Říkala, že je to tvoje vina. Jenom tvoje. I to, co se ze mě stalo. A copak mi řekne náš všemohoucí Bůh teď?“

„Všechno, co říká tvoje matka, není pravda. Zlobí se a je zatrpklá, a…“

„Zlobí se a je zatrpklá! Kdybys tak věděl, jak moc je zatrpklá a jaký má vztek. Nenávidí tě jako mor. A nejen tebe, ale i své děti. Ona totiž ani za mák nemůže za to, že není neposkvrněná panenka Marie osobně. Za to můžeme my, já a Sindri. Chápeš už, ty vševědoucí ubožáku? Už ti to došlo, ty jeden zatracený…“

„Erlendure?“

„Co je?“

„Není ti něco?“

„Ne. Ne, nic mi není.“

„Pojedu se podívat k Robertově dceři.“ Elínborg stála před ním a zamávala mu rukou před očima, jako by ho chtěla vytrhnout z transu. „Zajedeš na britské velvyslanectví?“

„Co?“ Erlendur se vrátil do skutečnosti. „Ano, souhlasím,“ řekl duchem nepřítomně. „Udělejme to tak. A Elínborg?“

„Ano.“

Budeme potřebovat, aby sem ještě jednou přijel policejní lékař, až tu kostru vyhrabou. Skarphédinn nám nic neřekne. Čím dál víc mi připadá jako nějaká groteskní postavička z pohádek bratří Grimmů.“

13

Před návštěvou anglického velvyslanectví zajel Erlendur do čtvrti Vogar a zaparkoval nedaleko sklepa, kde Eva Lind jednou bydlela a kde začalo jeho pátrání po ní. Vzpomněl si na holčičku popálenou cigaretami, kterou v tom sklepním bytě našel. Už ho informovali o tom, že holčičku matce odebrali a svěřili do péče náhradní rodině.

Věděl už také, že ten chlap, se kterým žila, je otcem holčičky. Při krátkém pátrání se zjistilo, že matka přišla loni dvakrát na ambulanci. Poprvé se zlomenou rukou a podruhé s různými zraněními, která údajně utrpěla při autonehodě.

Při dalším kratičkém pátrání vyšlo najevo, že její partner není u policie neznámý. Ale nikdy nešlo o násilnictví. Byl obviněn z pokusu o vloupání a obchodování s drogami. Jednou už seděl kvůli menším přestupkům. Jedním z nich bylo nepovedené přepadení kiosku.

Erlendur seděl dlouhou chvíli v autě a sledoval vchod do domu.

Odepřel si kouření. Právě když se chystal odjet, dveře se otevřely.

Vyšel z nich muž zahalený oblakem cigaretového kouře . Zahodil nedopalek v předzahrádce. Byl střední postavy, podsaditý, měl dlouhé tmavé vlasy a od hlavy k patě byl oděný v černém.

Odpovídal popisu v policejních protokolech. Když zahnul za roh, Erlendur pomalu vyjel.

Robertova dcera přišla Elínborg otevřít. Elínborg se ohlásila předem telefonicky. Žena se jmenovala Harpa a byla upoutaná na pojízdné křeslo. Nohy měla vyhublé a bez života, ale podle horní poloviny těla byla statná se silnými pažemi. Elínborg překvapilo, že jí přijela otevřít. Harpa ji pozvala dál. Elínborg za sebou zavřela. Byt byl malý, ale útulný a přizpůsobený potřebám a možnostem majitelky. Kuchyně a koupelna byly bezbariérové, v obýváku byly police s knihami jen do výšky, kam mohla dosáhnout z vozíku.

„Upřímnou soustrast, je mi líto, co se stalo vašemu otci,“ řekla Elínborg tak trochu rozpačitě a vešla za Harpou do obýváku.

„Děkuji,“ řekla Harpa. „Byl už hodně starý. Doufám, že se takového věku nedožiju. Nechtěla bych být úplně bezmocná a ležet v nějakém domově pro přestárlé a čekat léta na smrt. Nechtěla bych tak vegetovat.“

„Pátráme po lidech, kteří dříve bydleli v tom letním domě na severní straně Grafarholtu,“ začala Elínborg. „Nedaleko vašeho letního domku. Muselo to být někdy v době války, nebo těsně po ní.

Mluvili jsme s tvým otcem těsně před tím, než zemřel, a on nám řekl o rodině, která tam bydlela, ale bohužel nám o ní už nestihl říct víc.“

Elínborg se vybavila kyslíková maska na Robertově obličeji. Na jeho potíže s dýcháním a bezkrevné ruce.

„Do telefonu jsi mluvila o tom nálezu kostí,“ řekla Harpa a uhladila si rukama vlasy, které jí spadaly do čela. „Bylo to v televizi.“

„Ano, našli jsme na tom místě kostru a teď se pokoušíme zjistit, kdo by to mohl být. Vzpomínáš si na rodinu, o níž se tvůj otec zmínil?“

„Bylo mi sedm, když na Island přišla válka,“ odpověděla Harpa.

„Vzpomínám si na to, jak byli v Reykjavíku vojáci. Bydleli jsme tenkrát na Laugavegur, ale byla jsem ještě malá na to, abych to pořádně vnímala. Vojáci byli i na Grafarholtu, ale na opačné straně kopce. Postavili si tam baráky a střílny. Měli tam malou baštu s opravdovými kanóny, jejichž hlavně čněly ze zákopu. Bylo to tenkrát moc napjaté. My děti, můj bratr a já, jsme měli přísný zákaz tam chodit. A mlhavě si vzpomínám, že to bylo kolem dokola obehnáno ostnatým drátem. Na opačnou stranu kopce jsme nechodili často, ale v tom letním domku, který tatínek postavil, jsme bývali často, hlavně v létě. V ostatních domech byli také lidé, ale znali jsme se nimi jen povrchně.

„Jestli jsem to dobře pochopila, bydlely v tom domě tři děti. Možná byly v tvém věku.“ Elínborg pohlédla z Harpy na pojízdné křeslo.

„Ale ty sis s nimi asi nemohla moc hrát, že?“

„Mohla,“ odpověděla Harpa a plácla do pojízdného křesla. „Tohle se mi stalo později. Při autonehodě. Když mi bylo třicet. Ale na ty děti si nemohu vzpomenout. Vzpomínám si na děti z domů, které od nás byly mnohem dál, ale na tyhle ne.“

„Nedaleko od toho místa dodnes rostou rybízové keře, tam, kde stál ten dům a kde jsme našli tu kostru. Tvůj otec mluvil o ženě, která tam chodila, prý později, pokud jsem mu dobře rozuměla.

Říkal, že tam chodila dost často a že byla oblečená v zeleném a křivá.“

„Křivá?“

„To slovo použil, přesněji řečeno napsal.“

Elínborg vytáhla z kabelky papír a podala ho Harpě.

„Muselo to být v době, kdy jste ten letní dům ještě měli,“

pokračovala Elínborg. „Jestli jsem správně informovaná, prodali jste ho koncem sedmdesátých let.“

„Ve dvaasedmdesátém,“ upřesnila Harpa.

„Vidělas někdy tu ženu?“

„Ne, ani jsem o ní nikdy neslyšela tatínka mluvit. Mrzí mě, že vám moc nepomůžu, ale tu ženu jsem nikdy neviděla. A nevzpomínám si ani na ten dům, ani na lidi, o kterých mluvíš.“

„Nevíš náhodou, co mohl tvůj otec myslet tím slovem? Křivá?“

„Přesně to, co znamená. On říkal vždycky jen to, co myslel, neplýtval slovy. V tomto ohledu byl dost přesný. A byl to dobrý člověk, ke mně byl hodný. Byl mi oporou, po té nehodě, když mě manžel opustil. Vydržel to se mnou ještě tři roky, a potom utekl.“

Elínborg připadalo, že se Harpa usmála, ale na obličeji nebylo žádný úsměv vidět.

Zaměstnanec anglického velvyslanectví v Reykjavíku přijal Erlendura s tak vybranou zdvořilostí, že mu připadalo, že by se mu měl uklonit jako sluha. Představil se mu jako velvyslanecký rada. Byl dost vysoký a štíhlý, v dokonalém obleku a na nohou měl lakýrky, které při každém kroku zavrzaly. Hovořil téměř bezchybnou islandštinou, z čehož měl Erlendur radost, protože jeho angličtina byla velmi omezená. Vydechl si, když zjistil, že pokud se někdo z nich dvou dopustí nějaké jazykové nepřesnosti, pak to bude rada, nikoliv on.

Radova kancelář byla stejně dokonalá jako on sám a Erlendur musel bezděky myslet na svou vlastní kancelář, kde to neustále vypadalo jako po výbuchu bomby. Velvyslanecký rada – „Říkej mi prostě Jime.“ – mu nabídl židli.

„Líbí se mi, jak je na Islandu všechno nekomplikované,“ řekl Jim.

„Žiješ tu už dlouho?“ zeptal se Erlendur a v duchu se divil, proč najednou mluví jako nějaký vzdálený příbuzný, který si přišel jen tak poklábosit.

„Ano, brzy to bude dvacet let,“ řekl Jim a pokývl hlavou, jako by to chtěl potvrdit. „Děkuji za optání. A druhá světová válka je náhodou moje specializace. Chci říct, druhá světová válka zde, na Islandu.

Svého času jsem studoval na vysoké ekonomické škole v Londýně a psal na toto téma disertační práci. Když jsi volal kvůli těm vojenským barákům, hned jsem si pomyslel, že ti budu schopen pomoci.“

„Mluvíš opravdu moc dobře islandsky.“

„Děkuji. Moje žena je Islanďanka.“

„Tak, jak to bylo s těmi Nissenovými baráky?“ přešel Erlendur k věci.

„No, neměl jsem na to moc času, ale našel jsem o nich něco přímo tady, v archivu na velvyslanectví. Byly postaveny během války.

Možná ale budu muset sehnat ještě další informace. Tam, kde se dnes rozprostírá golfové hřiště, stály také nějaké.“

Jim sáhl po nějakých lejstrech na psacím stole a začal v nich listovat.

„Bylo tam dělostřelecké postavení, bunkr, nebo jak tomu říkáte.

Věž a dělo velkého kalibru. Tu věž postavil oddíl 16. pěchotní jednotky. Ještě jsem nezjistil, kdo přesně v těch barácích bydlel, ale můj první dojem je, že tam byl sklad munice. Nevím, proč ho postavili právě tam, na Grafarholtu, ale v celé tamější oblasti byly baráky a strážní věže, v Mosfel sdaluru, v Kol afjörduru a přirozeně také v Hvalfjörduru.“

„Zabýváme se případem zmizení člověka z tehdejší doby, jak jsem ti už řekl do telefonu. Nevíš náhodou, zda tenkrát nezmizel někdo z vojáků, nebo nebyl pohřešován?“

„Myslíš, že ta kostra může patřit některému z britských vojáků?“

„Po pravdě řečeno, moc pravděpodobné to není, ale podle našeho názoru jde o někoho, koho tam pohřbili za války. A jelikož Britové tenkrát bydleli nablízku, pomohlo by nám, kdybychom alespoň mohli tuto možnost vyloučit.“

„Prověřím ti to, ale nevím, jak dlouho na to budu potřebovat. A domnívám se, že Američané pak sklad převzali se vším, co v něm bylo, když nás v roce 1941 vystřídali. Většina našich vojáků pak z Islandu odešla, ale ne všichni.“

„Potom sklad patřil Američanům?“

„Zeptám se na to. Spojím se s americkým velvyslanectvím a uvidíme, co nám řeknou. Ušetřím ti cestu.“

„Jistě tam byla i vojenská policie.“

„Ano, máš pravdu. Možná by bylo nejlepší začít u ní. Ale jistě to potrvá několik dní, ne-li týdnů.“

„My máme času dost,“ řekl Erlendur a vzpomněl si na Skarphédinna na Grafarholtu.

Sigurdur Óli byl k smrti otrávený tím, že se musí ve sklepě přehrabovat krámy po Benjamínu Knudsenovi. Elsa mu přišla otevřít, zavedla ho do sklepa a nechala ho tam. Už celé čtyři hodiny prohledával skříně, zásuvky, bedny a krabice, aniž by věděl, co přesně hledá. V myšlenkách byl stále u Bergpóry. Přemýšlel o tom, jestli ho po příchodu domů opět uvítá některým ze svůdných čísel, jak to v minulých týdnech dělala. Rozhodl se, že ji podrobí výslechu, zda k tomu má nějaký konkrétní důvod, proč je na něho poslední dobou tak žhavá, a jestli to náhodou není kvůli tomu, že chce mít dítě. Věděl, že potom nevyhnutelně přijde na řadu téma, které už několikrát načali, aniž by dospěli k nějakému výsledku. Že je totiž načase, aby se konečně vzali se vším, co k tomu patří.

Ta otázka ji pálila na jazyku, když ho zasypávala vášnivými polibky. Jenže on se v tomto směru ještě nerozhodl a odpověď stále odsouval. Jeho postoj v této záležitosti se dal shrnout takto: Jejich společný život mu vyhovoval. Po sexuální stránce se mu nedalo nic vytknout. Proč to pokazit svatbou? A vším, co k ní patří? Například divokým večírkem na rozloučenou se svobodou. Svatebním průvodem chrámovou lodí. A svatebčané, probůh, při pomyšlení na to mu vstávaly vlasy na hlavě. Nafouklé kondomy v manželské ložnici. Fantazii, pokud šlo o podobné legrácky, nebyly kladeny žádné meze. Bergpóra byla zásadně proti svatbě na radnici. Mluvila o ohňostroji a krásných vzpomínkách, ke kterým se mohou vracet, až budou staří. Sigurdur Óli na to měl jiný názor. Připadalo mu, že je brzy myslet na stáří. Problém tak zůstal otevřený a bylo jasné, že je na něm, aby ho uzavřel. Jenže on neměl ponětí, c
o vlastně chce, krom toho, že nechce svatbu v kostele. Na druhé straně ale nechtěl Bergpóře pokazit radost. Četl milostné dopisy psané Benjamínem K.

a stejně jako Erlendur z nich nevyčetl nic jiného než lásku bez falše a hlubokou oddanost ženě, která se jednoho dne rozplynula ve vzduchu. A pak se říkalo, že se šla utopit do moře. ‚Moje nejdražší.

Jak mi chybíš.‘

To ale musela být láska, říkal si Sigurdur Óli.

Ostatní listiny souvisely s Knudsenovým obchodem a Sigurdur Óli už ztrácel naději, že by tu našel něco jiného, když najednou vytáhl ze staré skříně list vytržený z účetního bloku, na kterém četl: Höskuldur Pórarinsson

Účet za nájemné

8 korun

Podpis: Benjamín Knudsen

Erlendur právě vyšel z anglického velvyslanectví, když mu zazvonil mobil.

„Našel jsem toho podnájemníka,“ oznámil mu Sigurdur Óli.

„Alespoň si to myslím.“

„Ha,“ řekl Erlendur.

„Jednoho podnájemníka z toho letního domu. Právě jdu z Benjamínova sklepa. Za celý život jsem nikde neviděl tolik krámů.

Našel jsem tam kus papíru, něco jako stvrzenku, že nějaký Höskuldur Pórarinsson zaplatil nájemné za letní dům na Grafarholtu.

„Höskuldur?“

„Ano, Pórarinsson.“

„Je na té stvrzence datum?“

„Ne. Ani rok. Je to list vytržený z účetního bloku, jaké Knudsen používal v obchodě. Stvrzenka za nájem je napsaná na zadní straně. Je tam jen Benjamínův podpis. A pak jsem ještě našel účty, které by se mohly týkat stavebního materiálu na ten Benjamínův letní dům. Všechno šlo na účet obchodu, a tam jsou uvedena data.

1938. Možná, že ho tenkrát začal stavět.“

„Kdy zmizela ta jeho snoubenka?“

„Počkej, zapsal jsem si to.“ Erlendur čekal, až to Sigurdur Óli najde ve svých poznámkách. Při rozhovorech s lidmi si zaznamenával všechno, což byl zvyk, který si Erlendur za celá léta u policie nevypěstoval. Slyšel, jak Sigurdur Óli listuje, a pak zase promluvil do telefonu.

„Zmizela v roce 1940. Na jaře.“

„A do té doby Benjamín stavěl svůj letní dům. A pak najednou přestal, dřív než byl dokončen, a pronajal ho.“

„A Höskuldur byl jedním z nájemníků.“

„Našel jsi o tom Höskuldurovi ještě něco jiného?“

„Ne, zatím ne. Nebylo by lepší začít u něho?“ zeptal se Sigurdur Óli v naději, že bude moci konečně zase vylézt ze sklepa.

„Zjistím o něm, co budu moct,“ řekl Erlendur a k lítosti Sigurdura Óliho dodal: „A ty koukej najít v těch krámech ještě něco o dalších podnájemnících. Kde je jeden účet, mohou být další.“

14

Po rozhovoru na velvyslanectví seděl Erlendur dlouho u lůžka Evy Lind a přemítal, o čem má mluvit. Ale na žádné vhodné téma nepřišel. Několikrát začal, ale hned toho zase nechal. Od chvíle, kdy mu lékař doporučil, aby k ní mluvil, přemýšlel často o tom, co jí má vyprávět, ale bez úspěchu.

Začal mluvit o počasí, pak toho zase nechal. Pak začal mluvit o Sigurdurovi Ólim, jak vypadá poslední dobou ustaraně. Ale víc ho na to téma nenapadlo. Přemýšlel o něčem, co by mohl říct o Elínborg, ale ani tam se daleko nedostal. Tak jí vyprávěl o snoubence Benjamína Knudsena, o níž se říkalo, že se šla utopit. A o dopisech, které našel ve sklepě.

Zmínil se, že viděl Evinu matku sedět u její postele.

Pak ztichl.

„Co je vlastně mezi tebou a matkou?“ zeptala se ho jednou Eva Lind, když za ním přišla. „Proč spolu nemluvíte?“ Tenkrát s ní přišel i Sindri Snaer, ale nezůstal dlouho. Když odešel, seděli s dcerou sami v potemnělém bytě. Byl prosinec, v rádiu hráli vánoční koledy.

Erlendur je vypnul, ale Eva Lind je zase pustila, protože chtěla poslouchat. Byla v pátém nebo šestém měsíci a po delší době se k němu přišla vysprchovat. Jako pokaždé, když u něho byla, začala mluvit o rodině, kterou nemá. Sindri Snaer o tom nikdy nemluvil.

Nikdy nemluvil ani o matce, ani o sestře, ani o ničem, co nemohl ovlivnit. Byl skoupý na slovo a velmi zdrženlivý, když ho Erlendur oslovil, a nejevil o otce zájem. V tom se sourozenci lišili. Eva Lind chtěla otce poznat a nebála se mu připomínat jeho zodpovědnost.

„Mezi mnou a tvou matkou?“ opakoval Erlendur její otázku.

„Nemohli bychom vypnout ty vánoční slaďáky?“ Snažil se tím získat čas. Eviny otázky týkající se minulosti ho pokaždé přiváděly do rozpaků. Nevěděl, co by jí měl na otázky ohledně jejich krátkodobého manželství odpovědět. Nevěděl, co jí říct o tom, proč od nich odešel. Neznal prostě odpověď a ji to pokaždé rozčílilo.

Jakmile došlo na jejich rodinné problémy, její podrážděnost neznala mezí.

„Ne, já si chci ty vánoční koledy poslechnout,“ řekla Eva Lind a Bing Crosby dál snil o bílých vánocích. „Nikdy, nikdy na tobě nenechala nit suchou, ale přesto jsi ji kdysi musel milovat. Zpočátku.

Když jste se poznali. Co to bylo?“

„Ptala ses jí na to?“

„Ano.“

„A co ti na to odpověděla?“

„Nic. To by o tobě totiž musela říct něco dobrého, a to by nepřenesla přes srdce. Nemůže připustit, že by na tobě mohlo být něco dobrého. Tak co to tenkrát bylo? Co vás svedlo dohromady?“

„To nevím,“ odpověděl Erlendur popravdě. Snažil se být čestný.

„Seznámili jsme se na diskotéce. Já nevím, co to bylo. Nebyl v tom žádný plán. Prostě se to tak vyvinulo.“

„Ale něco sis tenkrát musel myslet, ne?“

Erlendur neodpověděl. Myslel na děti, které nikdy pořádně nepoznaly své rodiče. Nikdy se nedověděly, jací jsou to ve skutečnosti lidé. Vstoupily jim do života, až už ho měli polovinu za sebou, a nic o nich nevěděly. Neznaly je jinak než otce a matku, své ochránce a hlavy rodiny. Nikdy se nedověděly, co spolu mají za tajemství, nebo co má za tajemství každý z nich. Jejich rodiče byli pro děti stejně cizí jako ostatní lidé, které v životě potkaly. Přemýšlel o tom, jak si rodiče drží své děti od těla, a pak zůstane většinou jen naučená zdvořilost s falešnou srdečností, vytvořená spíše na základě společně získaných zkušeností než opravdové lásky.

„A co sis od toho sliboval?“ Svými otázkami v něm Eva Lind otevřela staré rány a pak se v nich neustále rýpala.

„Já vážně nevím,“ řekl Erlendur a držel si ji od těla, jak to dělal odjakživa. A ona to cítila. Třeba takové scény vyvolávala úmyslně proto, aby to cítila, aby si to potvrdila. Aby cítila, jak je jí vzdálený a jak je ona vzdálena tomu, aby mu porozuměla.

„Musel jsi k ní něco cítit.“

Jak mohla pochopit to, co on sám nechápal?

„Seznámili jsme se v zábavním podniku,“ opakoval. „To asi není zrovna velký příslib do budoucna.“

„A pak jsi prostě utekl.“

„Já jsem neutekl,“ řekl Erlendur. „Tak to nebylo. Ale nakonec jsem odešel a tím byla kapitola uzavřena. Prostě jsme… Ach, já nevím.

Třeba vůbec správná cesta neexistuje. A pokud ano, tak my jsme ji nenašli.“

„Ale tím to neskončilo,“ vrtala se v tom dál Eva.

„Ne,“ řekl Erlendur. Poslouchal Binga Crosbyho v rádiu, šel se podívat z okna ven, kde se snášely k zemi veliké sněhové vločky.

Pak se ohlédl na dceru. Měla malé kroužky v obočí. Piercing v nose.

Vojenské boty položené na stole. Špínu pod nehty. Holé břicho vyčnívající z černého trička. Jemu připadalo, jako by doslova rostlo před očima.

„Ono to neskončí nikdy,“ dodal.

Höskuldur Pórarinsson bydlel u dcery v malém suterénním bytě pěkného rodinného domku ve čtvrti Árbaer a na první pohled působil dojmem, že patří k lidem, kteří jsou spokojeni se sebou i světem. Byl malý a měl rychlé pohyby, stříbrošedé vlasy a stejný plnovous, z něhož mu koukala jen malá ústa. Na sobě měl pracovní kostkovanou košili a béžové kordové kalhoty. To Elínborg ho vypátrala. V seznamu obyvatelstva nebylo takových příjmení mnoho. Většinu z nich prověřila telefonicky, nezávisle na tom, na kterém místě země byli zaregistrováni, a tenhle Höskuldur z Árbaeru jí samolibě řekl, že samozřejmě bydlel v podnájmu u Benjamína Knudsena, toho starého sviňáka. Prý si na to dobře vzpomíná, ačkoliv v tom domě daleko od městských bran bydlel jen krátkou dobu.

Elínborg a Erlendur seděli v jeho obýváku, on jim uvařil kávu, a nejdřív si povídali o všem možném. Narodil se v Reykjavíku a také tam vyrostl. A pak přišli ti proklatí reakcionáři, kteří udělali nájemníkům ze života peklo, jako by byli nějací ztroskotanci a politováníhodná žebrota, která se nedokázala postarat sama o sebe.

Erlendur se rozhodl jeho blábolení rázně ukončit.

„Proč ses odstěhoval tak daleko od města? Jsi městský člověk, nepřehnals to trochu?“

„Jo, jasně,“ odpověděl Höskuldur a nalil kávu do šálku. „Ale tenkrát neměl nikdo na vybranou. Já alespoň ne. Tehdy se nedal v Reykjavíku žádný podnájem najít. V době války byly i psí boudy přecpané lidmi. Tenkrát se totiž lonťákům naskytla možnost vydělat si ve městě slušné peníze, a nedostávali místo nich tvaroh nebo chlast. Lidi museli bydlet dokonce ve stanech, když měli smůlu.

Nájemné závratně vzrostlo, proto jsem se nastěhoval do toho domu na Grafarholtu.“

„A kdy to bylo?“ zeptala se Elínborg.

„Muselo to být ve třiačtyřicátém nebo čtyřiačtyřicátém. Na podzim.

Uprostřed války.“

„A jak dlouho jsi tam bydlel?“

„Celý rok, do dalšího podzimu.“

„A bydlel jsi tam sám?“

„S jednou ženou. Jmenovala se El ý. Ta už je chuděra po smrti.“

„Kdy zemřela?“

„Před třemi lety. Myslel sis, že jsem ji zahrabal na tom kopci?

Vypadám na to snad, co?“

„Nemohli jsme najít žádné jiné podnájemníky, kteří tam bydleli,“

řekla Elínborg, nevšímajíc si jeho otázky. „Ani tebe, ani jiné. Že ses tam nepřihlásil k pobytu?“

„To už si nevzpomínám. Tenkrát jsme si s nahlášením pobytu starosti nedělali. Byli jsme na ulici. Vždycky se našli lidé ochotní zaplatit víc než my. Pak jsem se dověděl o Benjamínově letním domě a šel si s ním promluvit. Právě se odtamtud odstěhovali nějací podnájemníci, tak se nade mnou slitoval.“

„Nevíš náhodou, co to bylo za podnájemníky?“

„Ne, ale vzpomínám si, že dům byl naprosto tip top.“ Höskuldur dopil kávu, dolil si a znovu se napil. „Všechno bylo absolutně čisté a uklizené,“ pokračoval.

„Co tím myslíš, absolutně čisté a uklizené?“

„No, vzpomínám si, že o tom má El ý pořád mluvila. Udělalo to na ni silný dojem. Všecko bylo vydrhnuté a navoskované, nikde ani zrnko prachu. Bylo to, jako bys přišel do hotelu. Ale neberte to tak, že my jsme byli nějací špindírové. Naopak. Ale ten dům byl vážně v super stavu. El ý říkala, že tam musela bydlet hospodyně s velkým H.“

„Takže jsi v tom domě nenašel žádné stopy po násilí?“ zeptal se Erlendur, který tam do té chvíle seděl mlčky. „Například skvrny od krve na zdech?“

Elínborg po něm vrhla pohled. Dělá si z toho staříka legraci?

„Krev? Na zdech? Ne, nic takového.“

„Všechno v nejlepším pořádku?“

„V dokonalém pořádku. A jak!“

„Byly v okolí domu nějaké keře, když ses tam nastěhoval?“

„Ano, byl tam rybíz. Na to si vzpomínám dobře, protože když jsme se tam na podzim nastěhovali, měly tolik ovoce, že jsme nadělali spoustu marmelády.“

„Takže jsi je tam nezasadil ty? Ani tvoje žena El ý?“

„Ne, my jsme je nezasadili. Byly tam, už když jsme se nastěhovali.“

„Nemáš náhodou tušení, čí by mohly být ty kosti, co jsme tam našli zakopané v zemi?“ zeptal se Erlendur.

„To jste přišli kvůli nim? Abyste zjistili, jestli tam někoho ne-zavraždili?“

„Musíme vycházet z toho, že v době války, nebo těsně po ní, tam někdo zakopal mrtvolu,“ řekl mu Erlendur. „Nejde o to, že bychom tě podezřívali z vraždy. To vůbec ne. Nemluvil jsi náhodou o těch předchozích podnájemnících s Benjamínem?“

„Mluvil,“ řekl Höskuldur. „Jednou, když jsem mu platil nájem, jsem se před ním zmínil, jak byli čistotní a vzorní, a moc jsem je chválil.

Ale jeho to vůbec nezajímalo. Byl to vysloveně uzavřený člověk.

Přišel o ženu. Slyšel jsem, že se utopila.“

„Jeho snoubenka. Nebyli sezdaní. Vzpomínáš si na Angličany na opačné straně kopce? Nebo spíš na Američany. Když ses tam nastěhoval, byla už dost dlouho válka.“

„Tam se to vojáky jen hemžilo, poté, co ve čtyřicátém přišli Britové.

Postavili na jižní straně kopce baráky a měli tam i dělo, aby bránili Reykjavík před nepřátelskými útoky. Připadalo mi to vždycky jako vtip, ale El ý říkala, že to vůbec není legrační. Potom Angličané odtáhli a přišli Amíci. Ti tam byli, když jsme se nastěhovali.

Angličané byli už dlouho pryč.“

„Udržoval jsi s nimi nějaké styky?“

„Jen velmi málo. Oni byli takoví sami pro sebe. Ale Amíci tak nesmrděli jako Tomíci, to říkávala moje El ý. Byli mnohem pořádnější a kultivovanější. Imponující, jako všecko u nich. Jako v jejich filmech. Clark Gable. Nebo Gary Grant.“

Gary Grant byl Angličan, říkal si Erlendur v duchu, ale neměl zájem toho chytráka opravovat. Zjistil, že i Elínborg dospěla ke stejnému závěru.

„Oni tam postavili mnohem lepší baráky,“ pokračoval Höskuldur nerušené dál. „Mnohem lepší baráky než Angláni. Vybetonovali podlahy, místo ztrouchnivělého dřeva, jak to dělali Britové. I ubytovací podmínky byly lepší, jako všecko, co vezmou do ruky Amíci. Všecko mnohem lepší a solidněji udělané.“

„Víš něco o eventuálních podnájemnících po vás? Myslím poté, co jste se se ženou odstěhovali?“ zeptal se Erlendur.

„Ano, ukázali jsme jim celý dům a okolí. Byl to zaměstnanec Gufunova podniku se ženou, dvěma dětmi a psem. Hodní lidé, ale i kdybyste mi vykloubili ruku, na jejich jména si nevzpomenu.“

„Víš něco o lidech, kteří v tom domě bydleli před vámi a zanechali ho v tak dokonale čistém stavu?“

„Jen to, co mi řekl Benjamín, když jsem mu vylíčil, v jak vzorném stavu dům zanechali a že my s El ý se vynasnažíme, aby to tak zůstalo.“

Erlendur natahoval uši a Elínborg najednou seděla rovně jako svíce. Höskuldur mlčel.

„Tak co?“ pobídl ho Erlendur.

„Co řekl? Začal mluvit o té ženě.“ Höskuldur se znovu odmlčel a zvedl šálek s kávou. Erlendur netrpělivě čekal na to, až bude pokračovat. Erlendurův očividný zájem Höskuldurovi neušel a stařík věděl, že mu kriminalista zobe z ruky, jak se říká. Bylo to, jako by před ním držel tučné sousto a on teď vrtěl ocasem a čekal na znamení, že se do něj může zakousnout.

„To, co ti teď řeknu, bylo dost zajímavé,“ pronesl Höskuldur důležitě. Říkal si, že by ty policisty neměl nechat odejít s prázdnou.

Ne ze svého domu. Znovu se napil kávy a dával si načas.

Dobrotivé nebe, říkala si Elínborg. Nemůže to ten chlap konečně vysypat? Měla těch starých chvástalů už taky dost. Jeden jim umřel přímo před očima, protože byl osamělý a starý, tenhle si před nimi zase hraje na pana důležitého.

„Myslel si, že jí ten chlap jde po těle.“

„Jde po těle?“ opakoval Erlendur.

„Jak se tomu dnes říká? Manželské násilí.“

„Bil svou ženu?“ zeptal se Erlendur.

„Benjamín to říkal. Prý to byl jeden z těch odporných chlapů, kteří mlátí ženu a děti. Já jsem na svou El ý nikdy ruku nevztáhl, nezvedl jsem na ni jediný prst.“

„Řekl ti, jak se ti lidé jmenovali?“

„Ne, ale i kdyby to udělal, stejně už bych to dávno zapomněl. Ale řekl mi ještě něco, o čem jsem později dost často přemýšlel. Řekl, že žena toho chlapa byla zplozena ve starém plynojemu na Raudarárstígur, nedaleko Hlemmuru. Tenkrát se o tom mluvilo.

Stejně jako lidi mluvili o tom, že Benjamín zabil svou ženu. Vlastně ona to vlastně byla jen jeho snoubenka.“

„To ti řekl Benjamín? V plynojemu? O čem to mluvíš?“ Erlendur úplně ztratil nit. „Říkalo se mezi lidmi, že Benjamín zabil svou snoubenku?“

„Někteří tomu věřili. Tenkrát. On sám to říkal.“

„Že ji zabil?“

„Ne, že si lidi myslí, že to udělal. On sám by to o sobě nikdy neřekl. Vždyť jsem ho vůbec neznal Ale věděl, že ho lidi podezřívají, a já si vzpomínám, že ještě říkali, že na ni žárlil.“

„Klepy?“

„Jasně, že to byly klepy. To nás přece všecky drží při životě, pomlouvat své bližní.“

„A co měla znamenat ta věc s tím plynojemem?“

„To je nejlepší výmysl, jaký jsem kdy slyšel. Vy jste o tom nikdy neslyšeli? Hodně lidí si myslelo, že přijde konec světa, a tak uspořádali ve starém plynojemu velké orgie, které trvaly do rána. Při té příležitosti bylo zplozeno hodně dětí a ta žena měla být jedním z nich, jak Benjamín říkal. Říkalo se jim děti konce světa.“

Erlendur pohlédl na Elínborg a znovu na Höskuldura.

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se.

Höskuldur zavrtěl hlavou.

„Lidi si to tenkrát mysleli kvůli té kometě. Věřili, že spadne na zem.“

„Jaké kometě?“

„No přece té Hal eyově kometě!“ zvolal Höskuldur, šokovaný Erlendurovou nevědomostí. „Hal eyova kometa! Lidi věřili, že se srazí se zemí a celá zeměkoule shoří v pekelném ohni.“

15

Elínborg přes den zjistila, kdo je sestrou Benjamínovy snoubenky, a chtěla s ní promluvit, hned jak budou hotoví s Höskuldurem.

Erlendur s tím souhlasil a řekl, že on sám mezitím zajde do státní knihovny a pročte si články o Hal eyově kometě. Ukázalo se totiž, že Höskuldur o té události věděl jen málo. Znal jen titulky z novin, ale jak je u takových všeználků jako on obvyklé, tvářil se, jako by věděl všecko. Točil se se svým řečmi neustále v kruhu, dokud Erlendurovi nedošla trpělivost a nerozloučil se.

„Co si myslíš o tom, co nám náš Höski napovídal?“ zeptal se Erlendur Elínborg, když zase seděli v autě.

„To s tím plynojemem je vážně ujeté,“ řekla. „Jsem zvědavá, co o tom zjistíš. Ale jinak to, co řekl o těch pomluvách, dokonale sedí.

Zdá se, že každému činí neskonalé potěšení říkat o bližním jen to nejhorší. Jenže ta pomluva nám neříká nic o tom, zda je Benjamín vrahem, a ty to víš.“

„Ano, ale jak zní to přiléhavé přísloví? Není kouře bez ohně?“

„Přísloví,“ zabručela Elínborg. „Jednou se na to zeptám sestry.

Raději mi řekni, jak se daří Evě Lind.“

„Leží nehybně na posteli a řekla bys, že pokojně spí. Doktor říká, že na ni mám mluvit.“

„Mluvit?“

„Myslí si, že navzdory kómatu slyší můj hlas a že je to pro ni dobré.“

„A o čem mluvíš?“

„Zatím o ničem,“ přiznal se Erlendur. „Já nevím, co jí mám říkat.“

Sestra Sólveig sice slyšela ty fámy, ale nechtěla věřit tomu, že by na nich mohlo být něco pravdy. Jmenovala se Bára a byla mnohem mladší než její pohřešovaná sestra. Bydlela ve velkém rodinném domě v Grafarvoguru, byla provdaná za dobře situovaného obchodníka a vypadala dost zámožně – podle impozantního interiéru a šperků, jimiž byla ověšená. A také podle arogance, s jakou odbyla tu neznámou kriminalistku, která jí vlezla až do obývacího pokoje.

Elínborg, která jí už do telefonu v hrubých obrysech objasnila, oč jde, si v duchu říkala, že tato žena určitě po celý svůj život neměla starosti s penězi a mohla si vždy dovolit všechno, co chtěla. A že se nemusela stýkat s jinými lidmi kromě sobě rovných. Zřejmě už se také dávno přestala o cokoliv jiného zajímat. Napadlo ji, jestli by tak skončila i její sestra, kdyby neodešla na onen svět.

„Má sestra Benjamína milovala nade vše, což jsem nikdy nemohla pochopit. Podle mého názoru to byl takový ňouma. Pocházel z dobré rodiny, po té stránce byl v pořádku. Knudsenovi patřili k nejstarším rodinám v Reykjavíku. Ale nebyl ani trochu zajímavý.“

Elínborg se usmívala, ačkoliv přesně nevěděla, co Bára myslí.

Bára to na ní viděla.

„Byl to snílek. Nestál nohama na zemi. Se svými velkými sny o velkoobchodě! Sice se později uskutečnily, ale on z toho nikdy nic neměl. A nejraději se stýkal s prostými lidmi. Jeho služky mu nemusely vykat. Dnes už si lidé samozřejmě dávno přestali vykat.

Teď už neexistují takové vybrané způsoby jako tenkrát. A služky už vůbec ne.“

Bára setřela imaginární prach ze stolu v obývacím pokoji. Elínborg se zadívala na obrovské portréty manželů na zdi v přepychovém salonu. Každý měl svůj vlastní. Bářin muž vypadal sklíčený a unavený, jako duchem nepřítomný. Bářin hezký obličej se líbezně usmíval a Elínborg se nemohla zbavit pocitu, že ona je v tomto manželství vůdčí silou. Bylo jí toho muže na portrétu líto.

„Ale jestli si myslíš, že sestru zabil, tak se velice mýlíš,“ řekla Bára.

„Ty kosti u jeho letního domu nejsou její.“

„Jak to, že to víš tak jistě?“

„Prostě to vím. Benjamín by neublížil ani mouše. Byl takový.

Slaboch. Snílek, jak už jsem řekla. Ukázalo se to i poté, co zmizela.

Už se z toho nikdy nevzpamatoval. Přestal se zajímat o obchody.

Přestal se ukazovat na veřejnosti. Prostě udělal tlustou čáru za životem. Nikdy se z té rány nevzpamatoval. Moje matka mu vrátila zamilované dopisy, které sestře posílal. Některé si přečetla a říkala, že byly moc hezké.“

„Byly jste si se sestrou blízké?“

„Ne, to bych nemohla říct, ne. Já jsem byla o hodně mladší.

Vzpomínám si na ni už jen jako na dospělou. Matka vždycky říkala, že je po našem otci. Že má svéráznou a komplikovanou povahu.

Měla sklony k depresím. Mimochodem, on udělal totéž, co ona.“

Elínborg připadalo, že poslední věta Báře unikla nechtěně.

„Totéž?“

„Ano,“ řekla Bára rozmrzele. „Udělala to po něm. Spáchala sebevraždu.“ Řekla to tak, jako by se jí to netýkalo. „Ale on nezmizel jako ona – naopak. Oběsil se v jídelně. Na háku od křišťálového lustru. Všem na očích. Na rodinu nebral žádné ohledy.“

„To pro vás muselo být těžké,“ řekla Elínborg jen proto, aby něco řekla. Madam Bára na ni pohlédla tak vyčítavě, jako by byla její vina, že musí tohle všechno rekapitulovat.

„Nejtěžší to bylo pro ni. Pro sestru. Ti dva na sobě viseli. To člověka poznamená, to je jasné. Chudák holka.“

„A kdy…?“

„Několik let předtím, než sama zmizela,“ řekla Bára a Elínborg měla najednou pocit, že před ní něco tají. Že má tu výpověď nacvičenou. Mluvila bez jakékoliv známky citu. Ale možná je taková chladná. Panovačná, bezcitná a nudná.

„Benjamínovi se nedá upřít, že na ni byl hodný,“ pokračovala Bára.

„Psal jí milostné dopisy a tak. Tenkrát byly v Reykjavíku v módě dlouhé procházky zasnoubených párů. Z toho pohledu byli normální zamilovaný pár. Poznali se na plese v hotelu Borg, tam se tenkrát takové společenské akce pořádaly. Navštěvovali se, chodili na procházky a na výlety, vyvíjelo se to stejně jako u jiných mladých lidí. Požádal o její ruku a já myslím, že do svatby už měli jen pár týdnů, když zmizela.“

„Pokud vím, tak se říkalo, že se utopila v jezeře,“ řekla Elínborg.

„Ano, mezi lidmi se šířily dohady jako o závod. V Reykjavíku a v celém okolí se po ní pátralo. Podílelo se na tom hodně lidí, ale nenašli sebemenší stopu. To mi vyprávěla matka. Sestra prý ráno vyšla z domu. Chtěla jít na nákup a také ji v několika obchodech viděli. Tehdy jich tu nebylo tolik jako dnes, ale nikde nic nekoupila.

Byla za Benjamínem v jeho obchodě, pak odtamtud odešla, a potom už ji nikdo neviděl. Vypověděl na policii i nám, že se pohádali. Proto si dával vinu za to, jak to dopadlo, že už se nikdy nevrátila.“

„Proč si lidé mysleli, že se šla utopit do moře?“

„Někteří lidé tvrdili, že viděli ženu, která mířila ke břehu, tam, kde dnes končí Tryggvagata. Měla na sobě podobný kabát, jaký měla sestra, a byla asi stejně vysoká. A tak to vzniklo.“

„Kvůli čemu se pohádali?“

„Kvůli nějaké bezvýznamné hlouposti. Něčemu, co souviselo se svatbou a přípravami. Alespoň tak nám to řekl Benjamín.“

„Ale ty si myslíš, že šlo o něco jiného.“

„Já o tom nic nevím.“

„A považuješ za vyloučené, že by ty kosti na Grafarholtu mohly být její?“

„To je naprosto vyloučeno, ano. Nemohu to dokázat ani ničím podložit. Ale považuji to za vyloučené. Jednoduše si to neumím představit.“

„Víš něco o lidech, kteří si tenkrát pronajali ten letní dům? Byli tam pravděpodobně i v době války. Měla to být pětičlenná rodina.

Manželé se třemi dětmi. Víš o nich něco?“

„Ne, ale je mi známo, že v tom domě po celou válku někdo bydlel.

Kvůli nedostatku nájemních bytů.“

„Nezůstalo ti něco po sestře? Třeba pramínek vlasů? Nebo nějaký medailonek?“

„Ne, ale Benjamín pramínek jejích vlasů měl. Byla jsem u toho, když si ho ustřihla. Prosil ji o něco, co by mu ji připomínalo, když odjela na čtrnáctidenní návštěvu k našim příbuzným do Fljótu na severu Islandu.“

Když usedla do auta, volala Elínborg Sigurdurovi Ólimu. Ten právě po dlouhém a únavném dni vyšel z Benjamínova sklepa. Elínborg ho požádala, aby se podíval po pramínku vlasů Benjamínovy snoubenky. „Mohl by být v nějakém pěkném medailonku,“ řekla.

Sigurdur Óli zasténal.

„Nebuď takový,“ řekla Elínborg. „Mohli bychom celý případ vyřešit bez velkých potíží, kdybychom ten pramínek našli. To je ti snad jasné.“

Vypnula mobil a chystala se vyjet, když jí hlavou probleskl nápad a znovu vypnula motor. Chvilku přemýšlela a nerozhodně se kousala do spodního rtu. Potom se rozhodla.

Když Bára znovu otevřela, velmi se divila, že má před sebou zase Elínborg.

„Zapomněla sis něco?“ otázala se.

„Ne, mám ještě jednu otázku,“ pronesla Elínborg poněkud v rozpacích. „Pak hned půjdu.“

„No dobře, tak se ptej,“ řekla Bára netrpělivě.

„Říkalas, že tvá sestra na sobě měla kabát v ten den, kdy zmizela.“

„Ano, proč?“

„Jaký to byl kabát?“

„Jaký? Normální kabát, který dostala od matky.“

„Já měla na mysli barvu? Víš to ještě?“

„Jakou měl ten kabát barvu?“

„Ano.“

„Proč se na to ptáš?“

„Jen ze zvědavosti,“ řekla Elínborg, která nemínila ztrácet čas vysvětlováním.

„Nevzpomínám si,“ řekla Bára.

„Chápu, po těch letech,“ pronesla Elínborg. „Děkuji a znovu se omlouvám, že jsem rušila.“

„Ale matka mi říkala, že byl zelený.“

Tolik se toho změnilo v té podivné době. Tómas se přestal ve spaní pomočovat. Přestal otce přivádět k zuřivosti a z nějakého důvodu, který Símon nechápal, začal Grímur věnovat svému nejmladšímu synovi víc pozornosti než dříve. Myslel si, že se třeba Grímur po příchodu vojáků změnil. Nebo se možná měnil on sám –

Tómas.

Jeho matka už nikdy nešla k plynojemu, kterým se ji Grímur snažil neustále dráždit, a on s tím téměř přestal. Říkal jí náš malý panchart a náš panchart z plynojemu. A mluvil o velkých orgiích v plynojemu, které tam lidé uspořádali údajně proto, že věřili, že přijde konec světa, protože se země srazí s kometou a rozletí se na kusy. Símon téměř ničemu z toho nerozuměl, ale viděl, že se ty Grímurovy řečí matky hluboce dotýkají. Viděl, že ji ta slova bolí stejně jako jeho rány.

Jednou, když se s Grímurem vydali do města, procházeli kolem plynojemu. Grímur ukázal na budovu a zasmál se. Pak řekl, že tam byla zplozena jeho matka. A potom se rozřehtal jako kůň. Plynojem byla jedna z největších budov v Reykjavíku a Símonovi naháněla strach. Jednou si dodal odvahy a zeptal se matky na tu nádrž, která ho podivně fascinovala.

„Neposlouchej ty jeho nesmysly,“ řekla. „Musel jsi už přece pochopit, jak to s ním je. Že to, co říká, nemá hlavu ani patu.“

„Tak co se v tom plynojemu stalo?“

„O tom já nic nevím. On si to vymyslel. Nemám ponětí, kde to mohl slyšet.“

„Tak kde je tvoje maminka a tatínek?“ nedal Símon pokoj.

Mlčky na něho pohlédla. Ta otázka ji mučila po celý život. Teď ji vyslovil její syn ve své dětské nevinnosti a ona nevěděla, co odpovědět. Nevěděla, kdo jsou její rodiče, nikdy je neviděla. Když byla mladší, pokoušela se je hledat, ale bez výsledku. Její první vzpomínky pocházely z doby, kdy vyrůstala v jedné velké rodině mezi jinými dětmi. Když byla větší, dozvěděla se, že ty děti nejsou její sourozenci, že nemá rodiče a že ji zastupuje stát. Dlouho nad tou větou přemýšlela, ale její význam pochopila až mnohem později.

Jednoho dne ji z té rodiny odvedli a umístili ji u jedněch postarších manželů, kteří potřebovali výpomoc v domácnosti. A když dospěla, nechala se zaměstnat jako služba v domě obchodníka. Takový byl její život předtím, než poznala Grímura. Odmalička trpěla tím, že nemá rodiče, domov ani strýčky a tety, babičky a sourozence.

V období, kdy vyzrávala z dívky v mladou ženu, bez přestání přemýšlela nad tím, kdo vlastně je a kdo asi byli její rodiče.

Nevěděla ale, kde hledat odpovědi.

Namlouvala si, že její rodiče zahynuli při nějaké nehodě, protože si neuměla představit, že by byli schopní své dítě odložit. Namlouvala si, že své dcerce zachránili život, ale oni sami zahynuli. Že obětovali svůj život za záchranu jejího. Viděla je před sebou vždy zahalené takovým zvláštním jasem. Jako dvě hrdinské postavy, které bojují o život svůj i své malé dcerky. Neuměla si představit, že by ještě mohli žít. Bylo to pro ni nepředstavitelné.

Když poznala Mikkelínina otce, který byl námořníkem, přiměla ho, aby spolu s ní hledal odpovědi na její otázky. Chodili spolu od úřadu k úřadu, ale zjistili jen to, že je sirotek. Ani v prvním zápisu na matrice nebyli rodiče uvedeni. Byla zapsána jako sirotek.

Neexistovaly žádné záznamy o jejím narození. Spolu s přítelem se vydali k rodině, kde jako malá vyrůstala, a ptali se na to její pěstounky. Ale ani ta nic nevěděla. Zastupoval tě stát, řekla jim. A my jsme potřebovali peníze. Prý se nikdy o její původ nezajímala.

A ona sama už dávno přestala pátrat po tom, kdo vlastně je. Než s tím přišel Grímur a tvrdil, že zjistil, kde byla zplozena a jak k tomu došlo. A ona viděla jeho nenávistný a zlomyslný úsměv, když jí líčil oplzlé orgie v plynojemu.

Dívala se na Símona a všechny otázky z minulosti jí opět táhly hlavou. Tvářila se, jako by chtěla říct něco důležitého, ale pak si to rozmyslela a řekla mu, aby se jí na to pořád nevyptával. Venku řádila válka, která si našla cestu i k nim na kopec. Na opačné straně kopce začali britští vojáci stavět baráky, které tvarem připomínaly bochníky chleba a říkalo se jim Nissenovy baráky. Símon tomu slovu nerozuměl. A v těch Nissenových barácích mělo být něco, čemu Símon rovněž nerozuměl. Měly to být sklady.

Někdy s Tómasem oběhli kopec a pozorovali vojáky při práci. Byly tam hranice dřeva a velké střešní krokve, velké role ostnatého drátu, pytle cementu, míchačka na beton a buldozer, který srovnával terén na stavbu těch Nissenových baráků. Postavili tu věž se střílnou otočenou západním směrem nad záliv u Grafarvoguru. A jednoho dne oba bratři viděli, jak sem Angličané táhnou obrovské dělo.

Hlaveň čněla několik metrů do výšky. Umístili je do věže tak, že vyčnívala jen hlaveň, připravená kdykoliv střílet na nepřítele.

Nepřítel, to byli Němci, kteří válku začali a pozabíjeli spoustu lidí, zabíjeli i tak malé kluky, jako byli oni dva.

Pozemek kolem baráků, kterých bylo osm, pak obehnali ostnatým drátem. Klukům připadalo, že ty baráky vyrostly ze země jako houby po dešti. U brány, kterou se vjíždělo do tábora, hlásal štít v islandštině, že všem nepovolaným je vstup do areálu přísně zakázán. U brány byla postavena malá budka, kde stál ve dne v noci na stráži voják s puškou. Vojáci si bratrů nevšímali a ti dbali na to, aby se drželi v přiměřené vzdálenosti od tábora. Když bylo pěkné počasí, Símon s Tómasem vynesli sestru na kopec na sluníčko, posadili ji do mechu a ukázali jí dělo, jehož hlaveň čněla ze střílny.

Mikkelína ležela a pozorovala všechno mlčky a zamyšleně.

Símonovi připadalo, že se bojí toho, co vidí. Vojáků a toho velkého děla.

Vojáci nosili mechově zelené uniformy s koženými opasky a na nohou měli těžké vojenské boty z černé kůže, zašněrované až do půli lýtek. Někdy nosili na hlavách helmy a v pouzdrech měli pistole a na zádech pušky. Když bylo teplo, svlékali si kabátce a košile a pracovali do půli těla nazí. Někdy na kopci probíhala vojenská cvičení. To pak vojáci leželi schovaní v trávě, pobíhali sem a tam, vrhali se na zem a stříleli. Večer často zaznívala z vojenského tábora hudba a hluk až k jejich domu. Někdy hrála hudba z nějakého přístroje a to pak zněla plechově. Ale někdy zpívali sami vojáci pod širým nebem národní písně ze své vlasti, o níž Símon věděl, že se jmenuje Anglie, a Grímur mu řekl, že je to světová velmoc.

Informovali matku o všem, co se na opačné straně kopce dělo, ale ji to příliš nezajímalo. Jednou ji ale přemluvili, aby s nimi šla na kopec. Pak tam dlouho stála a pozorovala anglický tábor. Když se vrátili domů, mluvila o výjimečném stavu a nebezpečí. Zakázala chlapcům chodit do blízkosti vojenského tábora, protože se může přihodit všecko možné, když muži nosí zbraně. Nechtěla, aby se jim něco stalo.

Čas plynul, a pak najednou přijeli do tábora Američané a skoro všichni Angličané odešli. Grímur tvrdil, že je všechny poslali na smrt, ale že Američané mají na Islandu ulejvárnu a nemusejí si dělat starosti.

Grímur přestal nakládat uhlí a pracoval pro Američany na opačné straně kopce, protože se tam dalo vydělat mnohem víc peněz a bylo tam dost práce. Jednoho dne prostě zašel do jejich tábora a zeptal se, jestli by pro něho neměli práci. Bez problému dostal práci v kantýně. Což mělo za následek, že se u nich doma výrazně změnil jídelníček. Grímur slavnostně otevřel červenou plechovku malým klíčkem, sroloval víčko, a když vyklopil obsah na talíř, ukázalo se růžové maso v průsvitném slaném rosolu.

„To je šunka,“ poučil je Grímur. „Ze Spojených států.“

Símon ještě nikdy v životě nic tak dobrého nejedl.

Nejdřív vůbec nemyslel na to, jak se to nové jídlo dostalo k nim na stůl, ale neušel mu matčin ustaraný výraz, když jednou Grímur přišel s celou bednou plechovek a schoval ji v domě. Někdy Grímur několik plechovek a jiného zboží, které Símon neznal, nastrkal do pytle a šel s nimi do Reykjavíku. Po návratu napočítal mince na stůl v kuchyni a Símon si všiml, že se tváří spokojeně, což u něj nikdy předtím neviděl. A už s matkou nezacházel tak hrubě. Přestal mluvit o plynojemu. Hladil Tómase po hlavě.

Do jejich domu proudilo zboží. Americké cigarety a výtečné jídlo z konzerv, ovoce a dokonce nylonové punčochy, o nichž matka říkala, že po nich všechny ženy v Reykjavíku touží. Ty věci nikdy nezůstaly doma dlouho. Jedenkrát přinesl Grímur balíček, ve kterém bylo něco voňavého. Símon nikdy takovou vůni necítil. Grímur balíček otevřel a dovolil všem ochutnat. Říkal, že je to taková guma, kterou Amíci neustále žvýkají, jako když přežvykují krávy. Prý se nemá polykat, ale až je ožvýkaná, tak se má vyplivnout, a pak si můžete vzít jinou.

Símon s Tómasem, a dokonce i Mikkelína, která také dostala jeden růžový plátek, žvýkali jako diví, vyplivovali gumy a brali si jiné.

„Říkají tomu žvýkačka,“ poučil je Grímur. Grímur se rychle naučil dorozumět anglicky. Kamarádil s vojáky a zval je k nim domů, když měli volno. To pokaždé Mikkelínu strčil do komory, chlapci se museli učesat a matka si musela obléknout jediné šaty, které měla, a upravit se. Vojáci přicházeli a byli zdvořilí, podávali všem ruku, představovali se jménem a dávali chlapcům sladkosti. Seděli u stolu, bavili se a popíjeli z lahví. Pak se rozloučili, odjeli ve vojenském džípu do města a v domě, kam jinak nikdo nezavítal, se opět rozhostilo ticho.

Většinou ale vojáci jeli přímo do Reykjavíku a vraceli se pozdě v noci za hlučného povykování a veselého prozpěvování. Z kopce se pak ozývaly výkřiky a povely a jednou či dvakrát zaznělo něco jako výstřely. Ale ne z toho velkého děla, protože kdyby jednou vystřelilo, znamenalo by to, že jsou tu nacisti, a ti by nás v mžiku postříleli, říkal Grímur. Často jezdil s vojáky do města, aby se pobavil. Když se pak vrátil domů, pokaždé znal nový americký šlágr. Toho léta slyšel Símon poprvé Grímura zpívat.

Jednou se Símon stal svědkem něčeho zvláštního.

Jednoho dne přešel americký voják s rybářským prutem kopec.

Zastavil se u Reynisvatn a začal chytat pstruhy. S veselým pohvizdováním se později vydal dál k Hafravatn, kde strávil větší část krásného letního dne. Chodil jen tak po břehu jezera a nahodil udici, kam ho právě napadlo. Nezdálo se, že by byl vášnivým rybářem, spíš si chtěl užít pěkného počasí, přírody a poklidného dne. Jen tam tak seděl, občas si zakouřil a opaloval se.

Kolem třetí odpoledne se zdálo, že už má dost, sbalil udici a naházel pstruhy, které přes den nachytal, do malé brašny a potom se stejně klidně vracel zpátky. Ale místo aby jen prošel kolem jejich domu, zastavil se a řekl něco nesrozumitelného Símonovi, který ho celý den pozoroval, ale teď už byl zase doma.

„Are your parents in?“ zeptal se voják a usmál se na Símona.

Současně pohlédl na dveře od domu. Ty byly otevřené, jako vždy při pěkném počasí. Tómas odnesl Mikkelínu za dům na sluníčko a ležel vedle ní. Matka byla v domě, zaměstnaná domácími pracemi.

Símon vojákovi nerozuměl.

„You don’t understand me?“ zeptal se voják. „My name is Dave.

I’m an American.“

Símon pochopil, že se jmenuje Dave, a přikývl. Dave mu chtěl předat brašnu s rybami, ale pak ji otevřel, vyndal tři pstruhy a položil je před něho na zem.

„I want you to have this. You understand? Keep them. They should be great.“

Símon nechápavě vzhlížel k Daveovi. Ten se doširoka usmíval, až mu bílé zuby svítily. Byl středně vysoký, štíhlý, s hubeným obličejem, a vlasy měl sčesané na pěšinku na bok.

„Your mother, is she in?“ zeptal se. „Or your father?“

Símon nevypadal, že by mu rozuměl. Dave si rozepnul náprsní kapsu, vytáhl z ní černou knížečku a listoval v ní, dokud nenašel tu správnou stránku. Přistoupil k Símonovi a ukázal prstem na větu.

„Can you read?“ zeptal se.

Símon si přečetl větu, na kterou Dave ukazoval. Byla napsána islandsky a snadno srozumitelná, ale za ní bylo napsáno něco cizojazyčného, čemu nerozuměl. Dave přečetl islandskou větu nahlas a narovnal se.

„Jmenuji se Dave,“ řekl. „My name is Dave,“ opakoval anglicky.

Ukázal znovu na větu a přidržel Símonovi knížečku pod nosem. Ten hlasitě četl.

„My name is… Símon,“ řekl a usmál se. Dave se usmál ještě širším úsměvem. Vyhledal v knížečce další větu a ukázal ji Símonovi.

„Jak se máte, slečno?“ četl Símon. „Yes, but not miss, just you,“

řekl Dave a zasmál se, ale Símon nerozuměl. Dave našel slovo v knížečce, které ukázal Símonovi. „Matka,“ četl Símon nahlas a Dave ukázal na něho a přikývl.

„Kde být?“ zeptal se islandsky a Símon pochopil, že se ptá po jeho matce. Naznačil mu, aby šel za ním, zavedl ho do kuchyně, kde matka seděla u stolu a štěpovala ponožky. Uviděla Símona a usmála se, ale když za nim uviděla Davea, zamrzl jí úsměv na rtech a ponožka se štepovací nití jí vypadly z rukou. Vyskočila a převrhla přitom stoličku. Dave se nelekl o nic méně než ona. Učinil krok k ní a zamával rukama.

„Sorry,“ řekl. „Please. I’m so sorry. I didn’t want to scare you.

Please.“

Símonova matka ustoupila k výlevce a hleděla do země, jako by si netroufala zvednout oči.

„Símone, prosím tě, odveď ho ven,“ řekla.

„Please. I wil go,“ řekl Dave. „It ‘s okay. I’m sorry. I’m going.

Please, I…“

„Odveď ho, Símone,“opakovala matka.

Símon nevěděl, proč se matka tak chová. Díval se z ní na Davea a viděl, jak Dave couvá pozpátku z kuchyňských dveří.

„Proč mi to děláš?“ vyčetla mu matka. „Přivést k nám cizího muže.

Co to má znamenat?“

„Promiň,“ řekl Símon. „Myslet jsem, že ti to nebude vadit. Jmenuje se Dave.“

„Co chtěl ten člověk?“

„Chtěl nám dát ryby,“ odpověděl Símon. „Nalovil je v jezeře. Myslel jsem, že budeš ráda. Chtěl nám dát ryby.“

„Hergot, ten mě ale vyděsil. To už nesmíš nikdy udělat. Nikdy! Kde jsou Mikkelína a Tómas?“

„Za domem.“

„Jsou v pořádku?“

„V pořádku? Ano. Mikkelína chtěla ven, na sluníčko.“

„To už nikdy nedělej, slyšíš,“ řekla mu a vyšla ven, podívat se na Mikkelínu. „Slyšíš? Už nikdy!“

Zahnula za roh domu a viděla vojáka. Stál u Tómase a Mikkelíny a udiveně hleděl na její dceru. Mikkelína dělala grimasy a zaklonila hlavu, aby viděla, kdo nad ní stojí. Kvůli sluníčku neviděla vojákovi do tváře. Voják pohlédl na její matku, pak znovu na Mikkelínu, která seděla vedle Tómase v trávě a obracela se ze strany na síranu.

„I,“ řekl Davea učinil pauzu. „I didn’t know,“ řekl. „I’m sorry. Real y I am. This is none of my business. I’m sorry.“

Obrátil se na podpatku a rychlým krokem odcházel. Dívali se za ním, dokud nezmizel za kopcem.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se jich matka, klekla si k Mikkelíně a Tómasovi. Teď, když ten voják, který jim zřejmě nemínil ublížit, odešel, se zase trochu uklidnila. Zvedla Mikkelínu, odnesla ji do domu a položila ji na pryčnu v kuchyni. Símon a Tómas se rozběhli za nimi.

„Dave není zlý,“ řekl Símon. „Je jiný.“

„On se jmenuje Dave?“ zeptala se matka duchem nepřítomně.

„Dave,“ opakovala. „Není to stejné jméno jako islandsky Davi?“ řekla spíš sama k sobě než k nim. A pak se stalo něco, co Símonovi připadlo tak divné.

Matka se usmála.

Tómas byl odjakživa dost uzavřený, nemluvný a samotářský. Byl nervózní, plachý a mlčenlivý. Loni v zimě a letos v létě to vypadalo, že v něm Grímur objevil něco, co Símon neměl a co upoutalo jeho pozornost. Byl k Tómasovi pozorný, zavíral se s ním v ložnici, seděl s ním na posteli a bavil se s ním. Když se Símon bratra zeptal, o čem mluvili, nechtěl mu Tómas nic říct. Ale Símon se nedal odbýt, dokud mu Tómas neprozradil, že mluvili o Mikkelíně.

„A co jste o Mikkelíně říkali?“ naléhal Símon.

„Nic,“ odpověděl Tómas.

„Ale ano, říkal jsi, že jste o ní mluvili.“

„To není pravda,“ řekl Tómas, ale vypadal zahanbeně, jako by chtěl před bratrem něco utajit.

„Řekni mi to.“

„Neřeknu. Nechci, aby se mnou mluvil. Nechci.“

„Ty nechceš, abys tebou mluvil? Myslíš to tak, že nechceš, aby ti říkal to, co ti říká? Tak jsi to myslel?“

„Já nechci vůbec nic,“ řekl Tómas. „Dej mi pokoj.“

Tak ubíhaly týdny a měsíce a Grímur dával najevo svou zálibu v mladším synovi různými způsoby. Símon z jejich rozhovorů nikdy nic nezaslechl, ale jednou večer, když se léto chýlilo ke konci, se provalilo, na čem Grímur pracuje. Chystal se zrovna na cestu se zbožím do Reykjavíku. Čekal na vojáka jménem Mike, který mu s tím chtěl pomoci. Mike chtěl sehnat džíp, naložit do něj zboží a pak je prodat v Reykjavíku. Matka chystala jídlo, které rovněž pocházelo z amerického vojenského skladu. Mikkelína ležela na pryčně.

Símon si všiml, že Grímur postrčil Tómase k Mikkelíně. Něco mu šeptal do ucha a šklebil se tak odporně, jak to dělal, když chlapce častoval ponižujícími poznámkami. Matka si ničeho nevšimla.

Teprve až Tómas, kterého Grímur navedl, přešel k Mikkelíně, pochopil Símon, oč jde. Tómas se před ni postavil a řekl: „ Ty kryso.“

Pak se vrátil ke Grímurovi, který se poťouchle šklebil a pohladil ho po hlavě.

Símon se podíval na matku, ale ta stála u výlevky. Musela to slyšet, ale nepohnula se a zprvu nereagovala, jako by na sobě nechtěla dát nic znát. Ale on si všiml, jak sevřela v ruce držátko škrabky na brambory, až jí vystouply klouby. Pak se pomalu obrátila od výlevky se škrabkou v ruce a zadívala se na Grímura.

„Tohle dělat nebudeš,“ řekla roztřeseným hlasem.

Grímur se na ni podíval a úsměv mu zamrznul na rtech.

„Já?“ řekl. „Co nebudu dělat? O čem to mluvíš? Já nic nedělám.

To ten kluk. To byl tvůj malý Tómas.“

Matka se škrabkou v ruce udělala krok ke Grímurovi.

„Nech Tómase na pokoji.“

Grímur vstal.

„Máš v úmyslu tu škrabku použít na něco zvláštního?“

„Nedělej mu to,“ řekla matka a Símon jí poznal po hlase, že ztrácí odvahu. Vtom uslyšel před domem džíp.

„Už je tady,“ zvolal Símon. „Mike přijel.“

Grímur vyhlédl z okna kuchyně, pak se ohlédl na matku a napětí na okamžik povolilo. Matka položila škrabku. Mike se objevil ve dveřích. Grímur se usmíval.

Když se v noci vrátil domů, matku napadl. Ráno měla napuchlé a modré oko a kulhala. Slyšeli v noci její sténání, jak ji Grímur bil a kopal. Tómas si vlezl k Símonovi do postele a díval se na bratra ustrašeným pohledem, jako by chtěl vymazat, co udělal.

„…odpusť, nechtěl jsem, odpusť mi to, odpusť, odpusť…“

16

Elsa přišla Sigurdurovi Ólimu otevřít a pozvala ho na šálek čaje.

Když za ní šel do kuchyně, pronásledovala ho myšlenka na Bergpóru. Ráno se pohádali, než odjel do práce. Tentokrát se nechal svést a navíc jí řekl, že mu to začíná dělat starosti. Pokusil se s ní o tom rozumně promluvit. Ale ji to přivedlo do varu.

„Tak moment,“ řekla. „Znamená to snad, že ty nemáš svatbu v programu? To mi tu chceš říct? Že bychom spolu měli žít jen tak, na divoko, prostě takový ten nezávazný vztah? A naše děti by měly přijít na svět jako bastardi? Tak si představuješ naši budoucnost?“

„Bastardi?“

„Ano.“

„Takže ty si představuješ svatbu v bílém?“

„Ano, v bílém.“

„A chceš kráčet chrámovou lodí ve svatebních šatech a se svatební kyticí a …“

„A pro tebe to nic neznamená?“

„A co myslíš těmi dětmi? odpověděl Sigurdur otázkou, a hned toho litoval, protože Bergpóřina tvář potemněla ještě víc.

„Co myslím dětmi? Ty snad žádné děti nechceš?“

„Ale ano, ne, ano, ale zatím jsme o tom ještě nikdy nemluvili,“ řekl Sigurdur Óli. „Myslím, že bychom si o tom měli napřed promluvit.

Nemůžeš přece rozhodnout sama, jestli budeme mít děti, nebo ne.

To není fér, já na to nejsem připraven. Ne teď. Ne hned.“

„Ale jednou to musí přijít,“ odpověděla Bergpóra. „Alespoň doufám.

Je nám oběma pětatřicet. Za chvíli bude pozdě. A pokaždé, když se s tebou o tom pokusím mluvit, hned změníš téma. Ty o tom vůbec nechceš mluvit. Ty žádné děti nechceš, ani svatbu, ty nechceš vůbec nic. Čím dál víc se podobáš tomu trotlovi, tomu Erlendurovi.“

„Cože?“ Sigurdurovi Ólimu bylo, jako když do něj hrom uhodí. „Co to zase má znamenat?“

Ale Bergpóra už byla ze dveří a na cestě do práce. Zanechala ho samotného s ne právě růžovou představou o jejich společné budoucnosti.

Elsa na něm poznala, že přemýšlí o něčem jiném, jak tak seděl u ní v kuchyni a zíral do šálku s čajem.

„Chceš ještě čaj?“ zeptala se.

„Ne, děkuji,“ odpověděl Sigurdur Óli. „Moje kolegyně Elínborg, která se mnou na tom případu dělá, mě požádala, abych se tě zeptal, jestli náhodu Benjamín někde nemá schovaný pramínek vlasů své snoubenky. Třeba v nějakém medailonku nebo skleněném rámečku, nebo něčem podobném.“

Elsa se na chvíli zamyslela.

„Ne,“ odpověděla pak. „Na žádný pramínek vlasů si nevzpomínám, ale pokud jde o dědictví po mém strýci, musím přiznat, že nemám ponětí, co tam dole všecko je.“

„Elínborg si myslí, že ten pramínek vlasů existuje. Dozvěděla se to od sestry Sólveig. Včera s ní mluvila a ona jí pověděla o pramínku vlasů, který dostal Benjamín od snoubenky, než odjela k příbuzným.

Pokud jsem tomu správně rozuměl.“

„O žádném pramínku vlasů od ní nevím. Moje rodina není zrovna romantická, a nikdy nebyla.“

„Nemohlo by něco v tom sklepě patřit jí? Myslím jeho snoubence?“

„A proč tě zajímá ten pramínek vlasů?“ otázala se Elsa místo odpovědi a zkoumavě hleděla na Sigurdura Óliho, který usilovně přemýšlel. Nevěděl, co by jí na to odpověděl Erlendur. Ale ona mu ušetřila námahu.

„Abyste mohli prokázat, že je to ona, komu patří ta kostra na kopci,“ řekla. „Když získáte kousek její tkáně, můžete provést analýzu DNA a zjistit, jestli tam byla pohřbená, a pokud ano, tak můžete tvrdit, že ji tam zahrabal můj strýc, a to by znamenalo, že je vrah. Nemám pravdu?“

„My teď prověřujeme všechny možnosti,“ odpověděl Sigurdur Óli, který se chtěl za každou cenu vyhnout tomu, aby Elsu rozčílil tak, jak se mu to povedlo s Bergpórou asi před půl hodinou. Dnešní den vůbec nezačal dobře.

„Ten kriminalista, který vypadal tak mrzutě, přišel do mého domu a naznačil mi, že Benjamín nese vinnu na smrti své snoubenky. A teď byste to asi mohli dokázat, kdybyste našli ten pramínek vlasů. Já prostě nechápu, jak si můžete myslet, že Benjamín svou snoubenku zabil. Proč by to dělal? Jaký důvod by k něčemu takovém měl?

Žádný. Vůbec žádný.“

„Ovšem že ne,“ souhlasil Sigurdur Óli, aby ji uklidnil. „Ale musíme zjistit, čí kosti jsou tam zakopány a proč leží v zemi. A zatím toho moc nevíme, kromě faktu, že Benjamínovi patřil ten dům a že jeho snoubenka beze stopy zmizela. Ty bys snad také chtěla vědět, komu ty kosti patří, nebo ne?“

„Tím si nejsem tak jistá,“ řekla Elsa, když se poněkud uklidnila.

„Ale můžu pokračovat v práci ve sklepě, ne?“ zeptal se Sigurdur Óli.

„Ale jistě, že můžeš. To ti asi nemohu zakázat.“ Dopil čaj a sešel zpátky do sklepa. Začal opět myslet na Bergpóru. Nenosil u sebe její pramínek vlasů, protože vůbec nepotřeboval, aby mu ji něco připomínalo. Neměl ani její fotografi v peněžence, jako někteří z jeho známých, kteří u sebe nosili fotografie svých dětí a manželek.

Vůbec se necítil dobře. Bude si muset s Bergpórou doopravdy promluvit. Všechno si vyjasnit. Za žádnou cenu nechtěl být jako Erlendur.

Sigurdur Óli se až do poledne přehraboval v pozůstalosti po Benjamínu Knudsenovi, pak si zašel do snackbaru, objednal si hamburger a nad šálkem kávy četl noviny. Kolem druhé hodiny se zase vrátil a proklínal Erlendurovu paličatost. Nenašel vůbec nic, co by mohlo osvětlit zmizení Benjamínovy snoubenky ani to, kdo jiný si pronajal dům na kopci, kromě Höskuldura. Nenašel ani pramínek vlasů, o jehož existenci byla Elínborg přesvědčena díky intenzivní četbě zamilovaných románů. Trávil ve sklepě druhý den a začínal celého toho nesmyslu mít plné zuby. Elsa ho čekala u dveří a požádala ho, aby šel na chvíli k ní do bytu. Sigurdur usilovně přemýšlel, jak by se vymluvil, ale tak rychle ho nenapadl žádný důvod, proč její pozvání odmítnout, aby to nebylo nezdvořilé. A tak šel za Elsou do obýváku.

„Našel jsi tam dole něco?“ zeptala se a on si hned všiml, že se neptá ani tak z účasti s ním, jako spíš z toho důvodu, aby z něho něco vylákala. Vůbec ho nenapadlo, že se cítí osamělá, na rozdíl od Erlendura, který to vycítil již po několika minutách v jejím potemnělém bytě.

„Žádný pramínek vlasů jsem nenašel,“ řekl jí Sigurdur Óli a napil se čaje, který už vychladl. Podle toho poznal, že na něho čekala.

Zadíval se na ni a přemýšlel, oč tu jde.

„Ne,“ řekla. „Jsi ženatý? Promiň, do toho mi samozřejmě nic není.“

„Ne, to… ne, nejsem ženatý, ale žiji s jednou ženou,“ odpověděl Sigurdur znejistěle.

„Máš děti?“

„Ne, nemáme děti,“ řekl Sigurdur Óli. „Ještě ne.“

„A proč ne?“

„Prosím?“

„Proč jste si ještě nepořídili děti?“

Oč tady vlastně jde, přemýšlel Sigurdur Óli a znovu se napil studeného čaje, aby získal čas.

„Myslím, že proto, že na to není čas. Topíme se v práci. Oba máme náročné povolání a nezbývá nám na to čas.“

„Čas na děti? A co máte lepšího na práci? Co dělá tvoje partnerka?“

„Pracuje u jedné počítačové firmy,“ odpověděl Sigurdur Óli a chtěl jí poděkovat za čaj a vymluvit se, že musí jít pokračovat ve své práci, jelikož neměl nejmenší chuť nechat se starou pannou z Reykjavíku vyslýchat ohledně svého soukromého života. Osamělý život ji očividně poznamenal, tak jako dříve či později každého, takže pak všichni začnou strkat nos do soukromí jiných.

„Máš hodnou ženu?“ zeptala se.

„Jmenuje se Bergpóra,“ řekl Sigurdur Óli a snažil se zůstat zdvořilý. „Je opravdu prima.“ Usmál se. „Proč se ptáš?“

„Já jsem nikdy neměla rodinu,“ řekla Elsa. „Ani děti. Ani manžela.

To poslední mě ani tak nemrzí, ale děti jsem chtěla. Dnes by jim bylo kolem třicítky. Někdy o tom přemýšlím. Byly by dospělé a měly by už vlastní děti. Ani nevím, jak se to stalo. Najednou jsem měla polovinu života za sebou. Jsem lékařka. Když jsem začala studovat, bylo na škole hodně žen. Byla jsem jako ty, neměla jsem čas. Čas na vlastní život. Tvoje povolání není tvůj život. Je to jen práce.“

„No, asi bych se měl vrátit…“

„Benjamín taky neměl vlastní rodinu,“ pokračovala Elsa. „Byla to jediná věc, po které strýc toužil. Po rodině s tou ženou.“

Elsa se zvedla a Sigurdur Óli také. Myslel si, že se s ním rozloučí, ale ona zamířila k velké dubové skříni s krásnými prosklenými vitrínami a vyřezávanými zásuvkami, jednu z nich otevřela a vyndala malou čínskou šperkovnici. Tu otevřela a vyndala z ní stříbrný medailon na tenkém řetízku.

„Schoval si její pramínek vlasů,“ řekla. „V tom medailonku je i její fotografie. Jmenovala se Sólveig.“ Elsa se pousmála. „Benjamín ji zbožňoval. Nemyslím, že je pohřbená na tom kopci. Je to nesnesitelná představa. Znamenalo by to, že jí Benjamín něco udělal. Ale on jí nic neudělal. On toho prostě nebyl schopen. Jsem o tom skálopevně přesvědčena a ten pramínek vlasů to prokáže.“

Podala Sigurdurovi Ólimu medailon. Ten si šel zase sednout, otevřel víčko a spatřil malý pramínek černých vlasů stočený na miniaturní fotografi jejich majitelky. Ani se pramínku nedotkl, jen ho překlopil na víčko, aby si prohlédl fotografi . Byla to jemná tvář dvacetileté dívky s tmavými vlasy a krásně klenutým obočím nad velkýma očima, které hleděly přímo do objektivu. Kolem úst měla energický rys, ale bradu měla malou a roztomilou. Benjamínova snoubenka Sólveig.

„Odpusť, že jsem se tak dlouho rozhodovala,“ řekla Elsa.

„Přemýšlela jsem o tom a dospěla jsem k závěru, že tu památku nesmím pošpinit. Ať už analýza prokáže cokoliv.“

„A proč jsi s tím váhala?“

„Musela jsem si to promyslet.“

„Ano, ale přesto…“

„Byl to pro mě šok, když mi tvůj kolega – Erlendur se jmenuje, ne?

– naznačil, že ten, koho pohřbili tam na tom kopci, by mohla být ona, ale když jsem pak o tom přemýšlela…“ Elsa pokrčila rameny, jako by kapitulovala.

„I kdyby analýza DNA prokázala, že jde o ni,“ řekl Sigurdur Óli, „nemusí to ještě znamenat, že je Benjamín vrah. Při vyšetřování z toho nebudeme dělat žádné závěry. Pokud tam na kopci leží jeho snoubenka, může to mít jiné příčiny, s nimiž Benjamín…“

Elsa ho opět přerušila.

„Ona to s ním skoncovala, jak se dnes říká. Zrušila zasnoubení, tak se tomu říkalo dřív, kdy se ještě lidé skutečně zasnubovali. Bylo to toho dne, kdy zmizela. Benjamín o tom mluvil až mnohem, mnohem později. Řekl to mé matce, když ležel na smrtelné posteli.

A ona to řekla mně. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. A byla bych si to tajemství vzala do hrobu, nebýt toho, že našli ty kosti. Víte už jistě, zda patří ženě?“

„Ne, zatím ne,“ přiznal Sigurdur Óli. „Řekl vaší matce, proč zrušila zasnoubení? Proč ho opustila?“

Cítil, jak Elsa váhá. Zahleděli se jeden druhému do očí a on věděl, že už toho řekla až příliš, aby teď couvla. Cítil, že se musí zbavit všeho, co ví. Bylo to, jako by se chtěla zbavit těžkého břemene.

Konečně, po tolika letech.

„Nečekala jeho dítě,“ řekla.

„Nečekala Benjamínovo dítě?“

„Ne.“

„Byla těhotná, ale ne s ním?“

„Správně.“

„A kdo byl otcem?“

„Musíš vzít v úvahu, že tehdy byla jiná doba,“ řekla Elsa. „Dneska jde žena jednoduše na potrat, jako by vypila sklenici vody.

Manželství už ztratilo význam pro lidi, kteří chtějí mít děti. Jen spolu žijí. A pak se rozejdou. Najdou si jiného partnera. Nadělají další děti a zase se rozejdou. Tehdy to tak nebylo. Tehdy ne. Tehdy bylo nemyslitelné, aby měla žena nemanželské dítě. Byla by to hanba a společenský skandál. O takových ženách se mluvilo jako o lehkých holkách. Byla to nelítostná doba.“

„Už je mi to jasné,“ řekl Sigurdur Óli, který opět musel myslet na Bergpóru. Pomalu začínal chápat, proč se ho Elsa ptala na jeho soukromí.

„Benjamín byl přesto ochoten si ji vzít,“ pokračovala Elsa. „Alespoň to tak později řekl mé matce. Ale Sólveig nechtěla. Chtěla zrušit zasnoubení a řekla mu to velice tvrdě. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Bez varování.“

„Kdo byl ten muž? Myslím otec jejího dítěte?“

„Když se loučila s Benjamínem, požádala ho o odpuštění za to, že ho opouští. Ale on jí neodpustil. Na to potřeboval čas.“

„A ona pak zmizela?“

„Poté, co se s ním rozloučila, už ji nikdo nikdy neviděl. Když večer nepřišla domů, začali ji hledat. Benjamín se toho pátrání zúčastnil také, ale nenašli ji.“

„A co otec dítěte?“ opakoval Sigurdur Óli otázku znovu. „Kdo to byl?“

„Ona to Benjamínovi neřekla. Opustila ho, a on už se to nikdy nedověděl. Alespoň to tak tenkrát řekl mé matce. Možná to věděl, ale neřekl to.“

„Kdo to mohl být?“

„Kdo to mohl být?“ opakovala Elsa. „Nezáleží na tom, kdo to mohl být, ale kdo to byl.“

„Myslíš si, že to nějak souviselo s jejím zmizením?“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Elsa.

„Tvoje matka a ty, nepodezřívaly jste nikdy nikoho?“

„Ne, nikoho. Ani Benjamín ne, pokud vím.“

„Nemohl si to celé vymyslet?“

„To nevím, ale věřím, že Benjamín nikdy za celý svůj život nelhal.“

„Myslel jsem to v tom smyslu, aby odvedl pozornost od sebe.“

„Není mi známo, že by k sobě přitáhl nějakou pozornost, a uběhlo hodně času, než mi to matka řekla. Bylo to těsně předtím, než zemřela.“

„Takže on na ni nikdy nepřestal myslet.“

„Tak mi to matka řekla.“

Sigurdur Óli o tom chvíli přemýšlel.

„Ten skandál, mohl ji ten skandál dohnat k sebevraždě?“

„Ó ano, to jistě. Nejen že podvedla svého snoubence, který ji zbožňoval a chtěl si ji vzít, ale nosila pod srdcem dítě a nechtěla prozradit, kdo je jeho otcem.“

„Elínborg, moje kolegyně, mluvila s její sestrou. Od ní se dověděla, že její otec rovněž spáchal sebevraždu. Že se oběsil. To muselo být pro Sólveig dost zlé, protože si s otcem byli blízcí.“

„Zlé pro Sólveig?“

„Ano.“

„Tak to je tedy velice divné.“

„Jak to?“

„On se oběsil, to je pravda, ale Sólveig se to stěží mohlo dotknout.“

„Jak to myslíš?“

„Tenkrát se říkalo, že ho tak změnil zármutek.“

„Zármutek?“

„Ano.“

„Jaký…?“

„Alespoň já si to myslím.“

„Jaký zármutek?“

„Z toho, že mu zmizela dcera,“ řekla Elsa. „Oběsil se až poté, co zmizela.“

17

Erlendur měl konečně něco, o čem mohl vyprávět dceři. Proseděl dost dlouho ve státní knihovně a prolistoval všechny noviny a časopisy vydané v roce 1910 v Reykjavíku, což byl rok, kdy Hal eyova kometa s ocasem, údajně plným smrtelně jedovatých plynů, proletěla blízko země. Dostal mimořádné povolení prolistovat originální noviny, takže si nemusel kazit oči s mikrofišemi. Líbilo se mu to, listovat ve starých novinách, slyšet jejich šustění a cítit vůni zažloutlých stránek. Získal tím cit pro tehdejší dobu zaznamenanou na novinovém papíře, a tím zachovanou na věčné časy.

Začínalo se stmívat, když se posadil k Evě Lind, a začal jí vyprávět o tom, jak našli kosti na Grafarholtu. Vyprávěl jí o práci archeologů, kteří rozdělili naleziště na síť malých čtverců, o Skarphédinnovi se zuby špičatými jako pilka, který měl takový předkus, že nemohl zavřít ústa. Vyprávěl jí o rybízových keřích a o „křivé“ ženě v zeleném, na kterou si vzpomněl Robert.

Vyprávěl jí o Benjamínu Knudsenovi a jeho snoubence, která jednoho dne zmizela, a o tom, jak to mladého Benjamína ovlivnilo.

Zmínil se i o Höskuldurovi, který si dům pronajal v době války, a o tom, co Benjamín řekl o ženě, která v tom domě žila a byla zplozena ve starém plynojemu, za noci, kdy si lidé mysleli, že nadešel konec světa.

„Ve stejném roce zemřel Mark Twain,“ řekl Erlendur.

Hal eyova kometa se blížila k zemi rychlostí, která naháněla hrůzu, a její ohon byl plný jedovatých plynů. Kdyby se kometa dostala do zemské atmosféry, jedovaté plyny v jejím chvostu by otrávily vše živé. Ti, kteří se báli nejhoršího, se viděli umírat v ohni a síře. Strach z komety se šířil mezi lidmi nejen na Islandu, ale po celém světě. V

Rakousku, v Istri a Dalmácii lidé prodávali majetek za babku jen proto, aby si mohli za tu krátkou chvíli, která jim ještě zbývá, užít života. Ve Švýcarsku se téměř vyprázdnily ústavy pro dcery z vysoce postavených rodin, protože jejich rodiny považovaly za správné, aby byli všichni pohromadě, když se má země rozpadnout na kusy následkem srážky s kometou. Faráři dostali pokyn, aby svým ovečkám co nejsrozumitelnějším způsobem vysvětlili některé astronomické úkazy a aby je alespoň částečně zbavili strachu.

Reykjavíku se říkalo, že ženy zůstaly ze strachu z konce světa ležet v postelích. Mnoho lidí bylo docela vážně přesvědčeno o tom, co uveřejnily noviny, že totiž mimořádně chladné a nepříjemné jaro toho roku způsobila kometa. Staří vzpomínali, že tomu tak bylo i tenkrát, kdy se Hal eyova kometa blížila k zemi minule.

V té době věřilo mnoho obyvatel Reykjavíku, že budoucnost patří používání plynu. Na ulicích už svítilo několik plynových svítilen, které však zdaleka nestačily osvětlit celé město, a v mnohých domech už měli plynová svítidla. Aby město vyhovělo rostoucí poptávce po plynu, nechalo postavit na kraji města moderní plynojem, který měl pokrýt spotřebu plynu celého města v dlouhodobém výhledu.

Městské zastupitelstvo jednalo s jednou německou firmou a ta vyslala na Island inženýra Karla Frankeho z Brém ještě s jedním odborníkem, aby plynojem postavili.

Byl uveden do provozu na podzim roku 1910.

Plynojem o objemu 1 500 kubíků byl v tak malém městě obrovskou budovou. Říkalo se mu plynový zvon, protože plul na vodě a podle množství plynu buď klesal, nebo stoupal. Byl to novodobý zázrak, jaký Reykjavík nikdy předtím neviděl, a davy lidí proudily před městské brány, aby tu stavbu viděli.

Byla již téměř hotová, když v předvečer 18. května pronikli do budovy někteří obyvatelé města v přesvědčení, že je to jediné místo v celé zemi, kde je alespoň nepatrná naděje na záchranu před jedovatým ocasem komety. Když se rozneslo, že lidé v plynojemu pořádají orgie, mířilo jich tam čím dál víc, aby se zúčastnili orgií konce světa, jak se jim později říkalo.

Zvěsti o tom, co se té noci v plynojemu dělo, proběhly v dalších dnech po celém městě jako blesk. Lidé se tam údajně opili do němoty a až do časného rána se tam odehrávaly divoké orgie, dokud se neukázalo, že konec světa nenastane a že nebude ani srážka s kometou, ani pekelný oheň, ani chvost plný jedovatých plynů.

Mnoho lidí tvrdilo, že té noci bylo v plynojemu zplozeno hodně dětí. Erlendura napadlo, že se možná osud jednoho z nich naplnil o mnoho let později na kopci Grafarholt a že tam bylo pohřbeno do země.

„Dům ředitele té plynárny ještě stojí,“ řekl Evě Lind, aniž by věděl, jestli ho slyší, nebo ne. „Ale všechno ostatní, co zůstalo z plynojemu, je pryč. Budoucnost nakonec nepatřila plynu, ale elektřině. Plynojem stál na Raudarárstígur, kde je dnes autobusové nádraží Hlemmur, a plynojem sloužil svému účelu, ačkoliv celkem vzato byl už tehdy anachronismem. Při silných mrazech a bouřích se městští bezdomovci a žebráci stahovali k plynojemu, protože tam díky vypouštěnému a spalovanému plynu bylo teplo, a někdy tam bylo nebezpečno.“

Eva Lind se po celou dobu, co k ní Erlendur mluvil, nepohnula. A on v to ani nedoufal. Nedoufal v zázrak.

„Místo, kde stál plynojem,“ pokračoval a usmíval se nad rozmary osudu, „zůstalo nezastavěno ještě mnoho let po stržení budovy.

Později tam postavili novou velikou budovu, kde dnes sídlí reykjavícká policie. Tam mám dnes svou kancelář. Přímo na místě, kde kdysi stál plynojem.“

Erlendur se na chvíli odmlčel.

„Když se to tak vezme, tak my všichni stále čekáme na konec světa,“ dodal nakonec. „Ať už ho přivodí kometa, nebo cokoliv jiného. Pro každého z nás existuje soukromý konec světa. Někteří ho přivolávají. Jiní po něm touží. A další před ním celý život utíkají.

Ale většina se ho bojí. Ale ty ne. Ty ne. Ty se nebojíš vůbec ničeho.

Ty se nebojíš ani svého malého konce světa.“

Erlendur seděl mlčky, díval se na dceru a přemýšlel nad tím, zda má nějaký smysl, aby na ni mluvil, když to nevypadá, že by ho slyšela. Myslel na to, co mu řekl lékař, a připadalo mu, že se on sám opravdu cítí o něco lépe, když na dceru mluví. Měl jen zřídkakdy příležitost mluvit s ní v klidu a v pohodě. Hádky kazily jejich vztah do té míry, že neměli často příležitost jen tak spolu posedět a povídat si.

Oni si spolu vlastně nikdy nepovídali. Erlendur se unaveně usmál.

Většinou to bylo tak, že on mluvil a ona ho neposlouchala.

Z tohoto pohledu se na jejich vztahu nic nezměnilo ani teď.

Možná jí neříkal to, co chtěla slyšet. Řeči o kostře a plynojemu, kometách a orgiích. Třeba po něm chtěla, aby jí vyprávěl o něčem jiném. O sobě. Nebo o nich obou.

Vstal, sklonil se nad Evou Lind, políbil ji na čelo a odešel z jejího pokoje. Byl pohroužen v myšlenkách, a místo aby zamířil doprava, ven z oddělení, vydal se, aniž by to postřehl, opačným směrem a zacházel stále hlouběji. Procházel kolem potemnělých pokojů, kde leželi jiní pacienti mezi životem a smrtí, napojení na nejmodernější lékařské přístroje. Vzpamatoval se, teprve až došel úplně na konec chodby. Ve chvíli, kdy se chtěl otočit a konečně zamířit k východu, vyšla z pokoje drobná žena a málem do něj vrazila.

„Promiň,“ omluvila se pisklavým hláskem.

„Ne, to já se omlouvám,“ řekl rozpačitě a rozhlédl se. „Asi jsem se vydal nesprávným směrem. Chtěl jsem ven z oddělení.“

„Zavolala mě sem,“ řekla mu malá žena a pokývla hlavou směrem do pokoje. Měla řídké vlasy a byla dost kulatá. Velká ňadra se jí rýsovala pod růžovým tričkem bez rukávů. Její kulatý obličej působil přátelsky. Erlendur si všiml, že má na horním rtu jemné, tmavé chmýří. Vrhl rychlý pohled do pokoje, z něhož vyšla, a uviděl na lůžku starého pána s vyhublým obličejem, bílého jako prostěradlo pod ním. U postele seděla žena zahalená v drahém kožichu a tiskla si k nosu kapesníček. Na rukou měla jemné kožené rukavičky.

„Ještě jsou lidé, kteří věří v média,“ řekla tiše žena, jakoby sama k sobě.

„Promiň, nerozumím, co jsi…“

„Požádala mě, abych sem přišla,“ řekla a nenásilně táhla Erlendura dál od pokoje. „On umírá. Ale já nemohou nic dělat. To je jeho žena. Chtěla po mně, abych se pokusila navázat s ním spojení.

Je v komatu a oni říkají, že se už nedá nic dělat. Jenže on se brání smrti. Jako by se nemohl rozloučit se světem. Požádala mě, abych ho našla, abych zjistila, kde je, ale já jsem ho nenašla.“

„Nenašla?“ opakoval Erlendur udiveně.

„Na onom světě.“

„Na onom… ty jsi médium?“

„Ona nevěří, že umírá. Před pár dny vyšel z domu jako obyčejně, ale pak jí volala policie a řekli jí, že měl autonehodu. Byl na cestě na Borgarnes a střetl se s náklaďákem, který vyjížděl na hlavní silnici.

Lékaři říkají, že je beznadějný případ, že už má mrtvý mozek.“

Vzhlédla k Erlendurovi, který na ni nechápavě hleděl.

„Jsem její přítelkyně.“

Erlendur neměl ponětí, o čem to mluví ani proč mu to všechno vykládá. Neznámá žena v pološeru nemocniční chodby, a navíc šeptem, takže musí vypadat jako dva spiklenci. Nikdy předtím ji neviděl. Chtěl rozhovor rychle ukončit, ale ona ho chytila za paži.

„Počkej ještě,“ řekla mu.

„Prosím?“

„Počkej.“

„Promiň, ale to se mě…“

„Malý chlapec stojí ve sněhové bouři,“ řekla mu ta malá žena.

Erlendur si myslel, že se přeslechl.

„Malý chlapec stojí ve sněhové bouři,“ opakovala.

Erlendur na ni zíral jako zasažený bleskem a vytrhl jí ruku tak prudce, jako by se spálil.

„O čem to mluvíš?“ řekl.

„Víš, kdo to je?“ zeptala se ho a vzhlížela k němu.

„Nemám nejmenší ponětí, co tím sleduješ,“ odpověděl Erlendur nevrle, otočil se a zamířil ke světlu nad východem.

„Nemusíš se bát,“ volala za ním žena. „On se se vším vyrovnal. Je smířený s tím, co se stalo. To, co se stalo, nebyla ničí vina.“

Prudce se zastavil, pomalu se obrátil a zíral na malou ženu na druhém konci chodby. Nechápal její tvrdohlavost.

„Kdo je ten malý chlapec?“ zeptala se žena. „Proč za tebou chodí?“

„Já o žádném chlapci nic nevím,“ odsekl nerudně. „Nevím, co tím myslíš. Vůbec tě neznám a nevím, o jakém chlapci mluvíš. Dej mi pokoj!“ křikl na ni.

Otočil se na podpatku a vyšel z jednotky intenzivní péče.

„Dej mi pokoj,“ procedil ještě jednou skrze zaťaté zuby.

18

Edward Hunter byl za války důstojníkem americké posádky na Islandu a patřil k hrstce amerických vojáků, kteří z Islandu po válce neodešli. Jim, vyslanecký rada na anglickém velvyslanectví, ho za pomoci amerického velvyslanectví bez větších problémů našel.

Hledal dosud žijící příslušníky posádek válečných velmocí, ať již anglických, či amerických. Podle Home Office těch anglických prý bohužel nezůstalo mnoho. Většina anglických vojáků, kteří byli odveleni na Island, pak padla v Africe, Itáli , na západní frontě, nebo při osvobození Normandie. Naproti tomu američtí vojáci se přímých bojů většinou neúčastnili, protože byli na konci války povoláni do služby na Island. Někteří na ostrově zůstali, protože se oženili s Islanďankami, a časem přijali islandské občanství. K takovým patřil i Edward Hunter. Jim to časně ráno telefonoval Erlendurovi.

„Hovořil jsem s americkým velvyslanectvím a to mě odkázalo na Huntera. Chtěl jsem ti ušetřit práci a nejprve jsem s ním promluvil sám. Doufám, že proti tomu nic nemáš.“

„Děkuji,“ řekl Erlendur, který ještě nebyl zcela probuzený.

„Hunter žije v Kópavoguru.“

„Od konce války?“

„To bohužel nevím.“

„Ale žije tam teď a to je hlavní,“ řekl Erlendur a rozespale si mnul oči.

Dnes v noci toho moc nenaspal, převaloval se na posteli a zdály se mu nepříjemné sny. Nemohl zapomenout na to, co mu řekla ta mrňavá žena s řídkými vlasy na jednotce intenzivní péče. Byl dalek toho, aby věřil, že spiritistická média mohou fungovat jako spojky s lidmi na onom světě, a nevěřil ani, že mohou vidět něco, co by ostatnímu lidem zůstalo skryto. Naopak, byl přesvědčen, že jsou to šarlatáni, obdaření jistou genialitou v tom, jak dokáží z lidí vylákat informace a z jejich chování a oblečení vyvodit spoustu závěrů. Z

nich si pak vytvoří celkový obrázek, který jim minimálně v padesáti procentech případů vyjde, což jednoduše odpovídá zákonu pravděpodobnosti. Když jednou v kanceláři přišla na takové věci řeč, Erlendur prohlásil, že to považuje za jednoznačný humbuk. Elínborg tím byla dost zklamaná. Ona totiž věřila na spiritismus a posmrtný život a z nějakých neznámých důvodů byla přesvědčená o tom, že v ně věří i Erlendur. Možná proto, že pochází z pevniny. Jenže pak zjistila, že se zmýlila. On v nadpřirozené jevy nevěřil ani v nejmenším. Přesto v chování té ženy ze včerejšího večera, a především v tom, co mu řekla, bylo něco, o čem musel neustále přemýšlet. A kvůli tomu nemohl spát.

„Ano, od války žije celou dobu na Islandu,“ řekl mu Jim do telefonu a omluvil se mu, že pokud ho vzbudil, nebylo to úmyslně. Prý byl přesvědčen o tom, že všichni Islanďané na jaře vstávají brzy, protože i on sám to dělá. Prý je dlouhé denní světlo na jaře na Islandu prostě nelítostné a nedovolí mu spát.

„Počkej, on si vzal Islanďanku?“

„Já už jsem s ním mluvil,“ odpověděl mu Jim s anglickým akcentem, jako by otázku neslyšel. „Čeká tě. Plukovník Hunter tady dlouho sloužil u vojenské policie, která měla ústředí v Reykjavíku, a vzpomíná si na něco, jak tomu říkáte tady na Islandu, na nějakou událost, o které by ti rád řekl. Jde o to vojenskou základnu na kopci.

Řekl jsem to dobře? Událost?“

Jim se Erlendurovi při jeho návštěvě na velvyslanectví svěřil, že ho velice zajímá islandština, a proto prý se snaží, aby nepoužíval jen běžné výrazy, ale aby je obměňoval.

„Pěkné slovo,“ pochválil ho Erlendur a snažil se, aby to znělo upřímně. „Co to bylo za událost?“

„On ti to poví sám. A dál jsem zjistil ještě něco o vojácích, kteří tu přišli o život, nebo jsou pohřešováni. I na to by ses měl plukovníka Huntera zeptat.“

Ukončili hovor a Erlendur zvolna odešel do kuchyně, aby si uvařil kávu. Byl zamyšlený. Dokáže dát médium odpověď na to, na které straně se nacházejí lidé, kteří se vznášejí mezi životem a smrtí?

Vůbec tomu nevěřil, ale říkal si, že když to ostatním lidem pomáhá získat zpět duševní rovnováhu po ztrátě někoho blízkého a milovaného, pak není důvod to zavrhovat. Na tom přece vůbec nezáleží, odkud útěcha přijde.

Káva byla vřelá a on si při prvním doušku popálil jazyk. Nechtěl už přemýšlet o tom, co se mu včera večer přihodilo a co ho okradlo o spánek, až se mu to nakonec podařilo potlačit. Do jisté míry.

Edward Hunter, bývalý velitel amerických vojenských sil, který přijal Elínborg s Erlendurem ve svém letním domku v Kópavoguru, vypadal spíš jako Islanďan než jako Američan. Měl na sobě vestu upletenou z islandské vlny. Měl bílý, prořídlý plnovous. Rozcuchané vlasy z něho dělaly člověka působícího venkovsky. Zdvořile a přátelsky oběma podal ruku a řekl jim, aby mu říkali Ede. V tom Erlendurovi připomněl Jima. Řekl jim, že jeho žena jela navštívit jeho sestru do Ameriky, ale že on sám tam cestuje čím dál méně.

Cestou k Hunterovi referovala Elínborg Erlendurovi o tom, co se dověděla od sestry Benjamínovy snoubenky Báry, z čehož podle ní nejdůležitější bylo, že Sólveig na sobě v den svého zmizení měla zelený kabát. Elínborg to připadalo zajímavé, ale Erlendur jí na to dost hrubě řekl, že nevěří na duchy. Elínborg pochopila, že tím pro něho tohle téma končí.

Ed je zavedl do prostorného obýváku. Erlendur se pokradmu rozhlédl a nabyl dojmu, že z vojenského života toho Edovi už moc nezůstalo. Na zdech visely dva obrazy islandské krajiny, na nábytku stála islandská keramika a jedna zarámovaná fotografie. Nic, co by připomínalo armádu nebo světovou válku.

Jelikož je Ed čekal, měl připravenou kávu, čaj a pečivo a po krátkém zdvořilostním úvodu, při kterém se všichni tři nudili, si starý pán dodal odvahy a zeptal se, čím jim může pomoci. Hovořil téměř bezchybnou islandštinou, v krátkých a precizních větách, protože ho vojenská disciplína naučila, aby vynechával vše nepodstatné.

„Jim z anglického velvyslanectví nám řekl, žes tu byl už za války.

Prý jsi sloužil u vojenské policie a v rámci této činnosti jsi vyšetřoval nějakou záležitost, která se udala ve skladech na Grafarholtu. Stálo tam, kde je dnes golfové hřiště.“

„Ano, a dnes tam pravidelně chodím hrát golf,“ usmál se Hunter.

„Viděl jsem ve zprávách v televizi, že se tam našly ty kosti, a Jim mi řekl, že si myslíte, že by mohly patřit některému z vojáků, kteří tam sloužili v době války. Prý se domníváte, že by to mohly být kosti některého z Angličanů či Američanů.“

„Stalo se v tom skladu něco, co by tuto hypotézu opodstatňovalo?“

zeptal se Erlendur.

„Kradlo se tam,“ odpověděl Hunter. „To se pochopitelně dělalo ve většině skladišť. Dnes by to možná napsali do ztrát a tím by to bylo vyřešeno. Někteří z důstojníků kradli zásoby a prodávali je v Reykjavíku. Zpočátku to dělali jen v malém měřítku, ale potom se krádeže začaly množit, protože zloději se cítili v bezpečí a troufali si čím dál víc. Nakonec se z toho stal docela výnosný podnik. Jel v tom i velitel štábu. Všichni byli odsouzeni a odveleni jinam. Vzpomínám si na to velmi dobře. Psal jsem si deník. Když se mnou dnes mluvil Jim, našel jsem jej a četl si v něm. A celou tu záležitost jsem si osvěžil v paměti. Volal jsem i svému starému kamarádu Philovi, který mi dělal poddůstojníka, a znovu jsme to spolu prošli.“

„Jak se ty krádeže tehdy prozradily?“ zeptala se Elínborg.

„Potrestali se sami zloději – svou nenasytností. Když se krade v tak velkém stylu, je těžké to dlouhodobě utajit. Tak se pomalu začalo mluvit o tom, že ve skladu není všechno v pořádku.“

„A co to bylo za lidi?“ Erlendur vytáhl krabičku cigaret a Hunter přikývl, že nemá námitek, aby si zakouřil. Elínborg na něho vrhla vyčítavý pohled.

„Šlo o samé nízké šarže. Většinou. Nejvyšší z nich byl velitel skladiště. A jel v tom s nimi minimálně jeden Islanďan. Člověk, který bydlel na tom kopci. Na druhé straně.“

„Nevzpomínáš si na jeho jméno?“

„Ne. Bydlel s rodinou v nedokončeném domě, který nebyl ani natřený. Našli jsme u něho hodně zboží. V mém deníku stojí, že měl tři děti, z toho jednu invalidní holčičku. Ti druzí dva byli chlapci.

Jejich matka…“

Hunter zmlknul.

„Co bylo s jejich matkou?“ zeptala se Elínborg. „Chtěl jsi něco říct o jejich matce.“

„Myslím, že měla strašný život.“ Hunter opět zmlknul a tvářil se zamyšleně. Vypadal, jako by se chtěl v duchu vrátit do těch minulých dob. Když vyšetřoval případ krádeží a vešel do toho islandského domu, spatřil ženu, na níž bylo vidět, že ji manžel týrá. Ale ne že by ji zbil nedávno a jednou, bylo na ní vidět, že dlouhá léta trpí systematickým terorem, jak fyzickým, tak psychickým.

Nejdřív si jí vůbec nevšiml, když spolu se čtyřmi policisty od vojenské policie vešel do domu. Té invalidní holčičky, která ležela na nuzné pryčně v kuchyni, si všiml hned. I obou chlapců, kteří stáli bok po boku u pryčny, neodvážili se ani pohnout a vystrašeně sledovali, jak do jejich domu vtrhli vojáci. Viděl, jak od kuchyňského stolu vyskočil muž. Nikdo ho nevaroval a on na jejich návštěvu očividně nebyl připraven. Ed měl vycvičené oko na to, aby poznal, zda se jedná o někoho otrlého. A nebezpečného.

Od tohoto muže se nemuseli ničeho obávat. Pak teprve si všiml té ženy. Bylo to časně zjara a v domě bylo přítmí. Chvíli mu trvalo, než si na ně zvykl. Ta žena stála v malé chodbičce a vypadalo to, že se před nimi chtěla schovat. Nejdřív ji považoval také za člena té zlodějské bandy, který se chce rychle vypařit. Vykročil jejím směrem a vytáhl pistoli z pouzdra za opaskem. Zavolal něco do tmy a namířil tam pistolí. Invalidní holčička vydávala vystrašené zvuky. Oba chlapci po něm skočili a křičeli něco, čemu nerozuměl. Poté se ze tmy vynořila ona žena, na kterou po zbytek života nezapomněl.

Okamžitě pochopil, proč se chtěla schovat. Měla ošklivě zřízený obličej, natržený horní ret a jedno oko tak nateklé, že ho nemohla otevřít, ale to druhé na něho vystrašeně hledělo. Žena se podvědomě přikrčila, jako by čekala, že ji začne bít. Měla na sobě obnošené šaty a přes ně otrhanou zástěru, na nohou měla vytahané punčochy a prošlapané boty. Nemyté vlasy jí ve slepených praméncích visely na ramena. Připadalo mu, že kulhá. Ještě nikdy v životě nepotkal člověka, který by v něm vzbudil větší soucit.

Viděl, jak se pokouší uklidnit své syny, a pochopil, že jí vůbec nešlo o to, aby se schovala kvůli tomu, jak vypadá.

Chtěla utéct před tou hanbou.

Děti zmlkly a větší z chlapců se pověsil na matku. Ed se zadíval na muže, zastrčil pistoli do pouzdra, rychlým krokem k němu přešel a vší silou ho uhodil do obličeje.

„Tak to bylo,“ řekl Hunter, když skončil se svým vyprávěním.

„Nedokázal jsem se ovládnout. Nevím, jak k tomu došlo. Bylo to pro mě dost nepochopitelné. Byl jsem pro takové situace školen. Vy to víte, učí nás vypořádat se s podobnými situacemi a nenechat se jimi vyvést z rovnováhy. Neztratit sebekontrolu je ve válce to nejdůležitější, jak si jistě dokážete představit. Ale když jsem tu ženu uviděl a když jsem si uvědomil, co musela prodělat, a nejen jednou, spatřil jsem před sebou celý její život jako na dlani. Byla odkázána na toho zbabělého tyrana, který ji systematicky likvidoval, a to mě odrovnalo. Prostě jsem se neovládl.“

Hunter se na chvíli odmlčel.

„Před válkou jsem dělal dva roky u policie v Baltimoru. Tehdy se tomu ještě neříkalo domácí násilí, ale bylo to stejně odporné. Tehdy jsem se s tím seznámil zblízka, a pak se mi to celý život hnusilo. V

tom domě mi bylo okamžitě jasné, oč jde, a navíc ten chlap patřil k těm zlodějům… Ale abych mluvil věcně. Odsoudili ho podle vašich zákonů,“ řekl, jako by ze sebe chtěl setřást vzpomínku na tu ženu.

„Myslím, že nedostal tvrdý trest. Pravděpodobně byl za pár měsíců zpátky doma, aby tu chudinku mohl zase mlátit.“

„Takže ty si myslíš, že to bylo manželství, kde žena trpěla nepřetržitým násilím ze strany svého manžela?“ zeptal se Erlendur.

„Násilím toho nejhoršího druhu. Bylo strašné se na ni dívat,“ řekl Hunter. „Jednoduše strašné. Jak jsem již řekl, okamžitě jsem to na ní poznal. Pokusil jsem se s ní mluvit, ale ona nerozuměla ani slovo anglicky. Informoval jsem o ní islandskou policii, ale ti mi řekli, že s tím nemohou nic dělat. V tomto směru se tady myslím dodnes mnoho nezměnilo, pokud to vidím správně.“

„Nevzpomeneš si náhodou, jak se ti lidé jmenovali?“ zeptala se Elínborg. „To asi nemáš zapsáno ve svém zápisníku, že?“

„Ne, ale měla bys je najít v záznamech vaší policie. Kvůli těm krádežím. On pracoval v tom vojenském skladu. Třeba ještě mají seznam zaměstnanců. Myslím islandských zaměstnanců. Ale možná už je to moc dlouho.

„Co se stalo s těmi vojáky?“ zeptal se Erlendur. „S těmi, kteří byli souzeni vaším vojenským soudem.“

„Ti si odseděli trest ve vojenské věznici. Krádeže ve skladech zásob byly dost rozšířeny a byly brány velmi vážně. Po propuštění z věznice je poslali přímo na frontu, a to se téměř rovnalo rozsudku smrti.“

„A chytili jste je všechny?“

„To nevím. Ale ty krádeže ustaly. A stav zásob se opět normalizoval. Případ byl objasněn.“

„Takže si nemyslíš, že by to mohlo nějak souviset s nálezem těch kostí?“

„K tomu ti neřeknu vůbec nic.“

„Nevzpomínáš si, jestli náhodou nezmizel někdo z vašich nebo anglických vojáků?“

„Myslíš někoho, kdo dezertoval?“

„Ne. Myslím neobjasněné zmizení. Myslím na ty kosti. Kdo to může být? Jestli to náhodou nemohou být kosti některého amerického vojáka z toho skladu.“

„To opravdu nevím. Nemám tušení.“

Ještě nějakou dobu se o tom s Hunterem bavili a připadalo jim, že s nimi mluví rád. Že je rád, že si může zavzpomínat na staré časy, vyzbrojen svým nedocenitelným zápisníkem. Začali hovořit o válečných letech v Reykjavíku a o tom, jak cizí vojenské posádky ovlivnily život na Islandu, když Erlendur najednou nahlédl na samé dno pravdy. Od té chvíle neměl stání. Zvedl se, Elínborg po něm a upřímně Hunterovi poděkovali.

Ten také vstal a doprovodil je ke dveřím.

„Jak jste tenkrát na ty krádeže přišli?“ zeptal se ho Erlendur ve dveřích.

„Jak jsme na ně přišli?“ opakoval Hunter.

„Ano, jak jste zjistili, že se v tom skladu krade?“

„Já ti rozumím. Někdo nám volal. Někdo volal na ústředí a řekl, že se ve skladišti krade ve velkém.“

„Kdo je prásknul?“

„To jsme bohužel nezjistili. Nikdy jsme nezjistili, kdo je udal.“

Símon stál vedle matky a sledoval, jak se voják, v jehož obličeji se objevil výraz nevýslovného údivu a zároveň vzteku, od nich odvrátil, rychle přešel kuchyň a dal nečekaně Grímurovi takovou facku, až upadl na zem.

Další tři vojáci ve dveřích se nehnuli z místa a ten, co Grímura uhodil, na něho shlížel a křičel na něho, ale oni nerozuměli, co mu říká. Símon nevěřil svým očím. Díval se na Tómase, který od té scény nemohl odtrhnout oči, a viděl i to, jak Mikkelína upírá vystrašený pohled na Grímura na podlaze. Když vzhlédl k matce, viděl, že má v očích slzy.

Grímur nebyl na nic připraven. Když slyšeli, jak u domu zastavily dva džípy, matka utekla do chodby, aby ji neviděli s tím nateklým okem a prasklým rtem. Grímur se ani nenamáhal vstát od stolu, protože mu nic nebylo vzdálenější než představa, že by se mohlo na ty krádeže přijít. Očekával své komplice ze skladu s dalším nákladem, který budou skládat u nich v domě. A večer se chystali do města, aby kradené zboží proměnili na peníze. Grímur, který u sebe poslední dobou neustále nosil hodně peněz, začal mluvit o tom, že se odtud odstěhují a koupí si byt. A ve vzácných chvílích, kdy měl dobrou náladu, mluvil dokonce i o autě.

Vojáci ho odvedli. Hodili ho do jednoho džípu a odjeli. Jejich velitel, ten, co poslal Grímura k zemi, něco řekl matce na rozloučenou, ale ne jako voják. Podal jí ruku, a pak si šel sednout za ostatními do džípu.

V jejich malém domku se rozhostilo ticho. Matka stála v chodbě, jako by stále ještě nechápala, co se stalo. Pomalu si přejela rukou po čele a zírala před sebe do prázdna, které kromě ní nemohl nikdo vidět. Za celé manželství neviděla Grímura ležet na zemi. Nikdy neviděla, že by ho někdo zbil. Nikdy ho neviděla tak bezmocného.

Proč se Grímur na ty vojáky nevrhl a nezbil je? Děti na sebe hleděly.

To ticho v domě začalo být tísnivé. Podívaly se na svou matku a Mikkelína najednou vydala zvláštní zvuk. Seděla na pryčně a vydávala ten zvuk stále znovu. Byl to tichý smích a stupňoval se, až z něho byl smích hlasitý. Mikkelína se jej zprvu snažila potlačit, ale když se jí to nedařilo, rozesmála se na celé kolo. Pak se rozesmál i Símon, netrvalo dlouho a nakazil se i Tómas a za chvíli se ti tři tak divoce a křečovitě smáli, že se to rozléhalo celým domem a jarní vítr roznášel jejich smích po celém okolí.

Za dvě hodiny přijel od vojenské posádky náklaďák a zkonfiskoval celý lup, který Grímur se svými komplici ukryl v domě. Chlapci se dívali, jak náklaďák odjíždí, vyběhli na kopec a sledovali, jak vjel do areálu skladu a jak ho vojáci vykládají.

Símon nevěděl, co se přesně stalo, a nebyl si jist, jestli to ví matka. Grímura odsoudili, šel do vězení a několik měsíců nebyl doma. Nejdřív zůstal jejich život na Grafarholtu beze změn. Nějak se nemohli srovnat s tím, že Grímur už sem nebude chodit.

Přinejmenším nějakou dobu. Matka plnila dál své každodenní povinnosti a vůbec si nedělala výčitky z toho, že utrácí nelegálně vydělané peníze, aby se s dětmi protloukli. Později si našla práci v jednom velkém zemědělském podniku v Gufunes, kam to bylo z Grafarholtu jen půl hodiny pěšky.

Hoši vynášeli Mikkelínu ven pokaždé, když bylo trochu pěkné počasí. Někdy ji brali i k Reynisvatnu na ryby. Když brali pstruzi, matka je smažila na pánvi a bylo to nevýslovně dobré. Tak uběhlo několik týdnů. Pomalu začaly ustupovat následky psychického teroru, který na ně Grímur vyvíjel dokonce i na dálku. Jak bylo krásné ráno se probudit, jak klidně dny ubíhaly a jak poklidné byly večery. Byl to pro ně tak nový a krásný pocit, že zůstávali dlouho do večera vzhůru, povídali si a hráli, dokud je nezmohla únava.

Největší úlevou byla Grímurova nepřítomnost pro matku. Toho dne, kdy bylo definitivně jasné, že Grímur nebude v nejbližší budoucnosti chodit domů, podrobila manželskou postel generálnímu úklidu. Vynesla matrace před dveře, aby je vyvětrala a vyklepala plácačkou na koberce. Totéž učinila s přikrývkami a polštáři a povlékla je čistým povlečením. Pak vydrhla děti mýdlem v horké vodě ve velkých neckách v kuchyni a nakonec důkladně umyla sama sebe. Nejdřív obličej, který stále nesl viditelné stopy posledního útoku, pak vlasy a nakonec celé tělo. Nerozhodně vytáhla zrcadlo a prohlížela si tvář, přejížděla si po ní konečky prstů.

Byla vyhublá a rysy jí ztvrdly. Zuby jí mírně vyčnívaly, oči měla zapadlé a zlomený nos jí srostl mírně nakřivo.

Kolem půlnoci vzala děti k sobě do manželské postele, kde všichni čtyři spokojeně usnuli. Od té doby s ní děti spaly v manželské posteli, těsně přitisknuté k matce, Mikkelína po jejím pravém boku a chlapci po levém, a všichni byli šťastní.

Nikdy nešli za Grímurem do vězení. Po celou dobu, co tam byl, se o něm nezmínili.

Jednoho rána, krátce poté, co Grímura odvezli, viděli vojáka Davea s udicí, jak obchází kopec, prošel kolem jejich domu, pokývl přátelsky hlavou na Símona, který byl venku, a pokračoval směrem k Reynisvatnu. Símon se plížil za ním, lehl si v přiměřené vzdálenosti do trávy a sledoval ho. Dave strávil celý den u jezera ve stejné pohodě jako tenkrát a vypadalo to, že mu vůbec nezáleží na tom, jestli ryby berou, nebo ne. Navzdory tomu chytil tři pstruhy.

K večeru se vracel ke kopci s pstruhy navlečenými na šňůře.

Símonovi, který už byl zase doma a pozoroval ho z okna kuchyně, připadalo, že se rozmýšlí. Símon si dával velký pozor, aby ho Dave nezahlédl. Dave se rozhodl, rychlým krokem zamířil k domu a zaklepal na dveře.

Símon posledně matce vyprávěl o tom vojákovi, který jim chtěl dát ryby. Vyhlédla ven a uviděla ho. Vrátila se do domu, přistoupila k zrcadlu a učesala se. Jako by věděla, že půjde kolem, až se bude vracet do tábora. A když přišel, byla připravena ho uvítat.

Otevřela a Dave se usmál, řekl něco nesrozumitelného a podal jí ryby. Přijala je a pozvala ho dál. Vešel trochu váhavě a rozpačitě postával v kuchyni. Pokývl chlapcům a Mikkelíně, která se vrtěla a natahovala, aby si ho mohla prohlédnout zblízka. Měl na hlavě divnou čapku, která vypadala jako loďka převrácená na bok. A on si rázem uvědomil, že ji zapomněl sundat, když vešel dovnitř, a rozpačitě si ji strhl z hlavy. Byl středně vysoký, určitě mu bylo přes třicet, byl štíhlý a měl štíhlé ruce, ve kterých tu svou lodičku mačkal, jako by ji chtěl vyždímat.

Matka mu naznačila, aby se posadil ke kuchyňskému stolu.

Chlapci si sedli k němu, matka mu nalila kávu, pravou kávu ze skladu, kradenou, kterou při prohlídce domu vojenská policie nenašla. Dave věděl, že Símon se jmenuje Símon, a zjistil, že jméno druhého chlapce je Tómas. S jejich jmény neměl žádné potíže.

Jméno Mikkelína mu připadalo komické a vyslovil je tak legračně, že to Mikkelínu rozesmálo. On sám se jim představil celým jménem, David Welch, a řekl jim, že je Američan a pochází z místa, které se jmenuje Brooklyn. Řekl, že je obyčejný voják. Oni neměli ani ponětí o tom, co jim povídá.

„Vojín,“ řekl a oni na něho jen nechápavě hleděli.

Napil se kávy a zdálo se, že mu chutná. Matka si sedla proti němu na opačný konec stolu.

„Slyšel jsem, že váš manžel je ve vězení,“ řekl. „Za krádež.“

Nikdo nereagoval.

Podíval se na děti, vytáhl z kapsy složený papír a obracel ho v ruce, jako by nevěděl, co s ním. Pak ho přisunul přes stůl k matce.

Ta si ho vzala, rozložila ho a přečetla si obsah. Pohlédla udiveně na Davea, potom znovu na papír, a tvářila se, jako by nevěděla, co s ním. Pak ho složila a strčila do kapsy u zástěry.

Tómas Daveovi naznačil, aby ještě jednou řekl „Mikkelína“, a když to Dave udělal, zase se všichni rozesmáli. Mikkelína tak vesele, že se jí na obličeji střídaly všemožné grimasy.

David Welch se toho léta stal jejich stálým hostem a spřátelil se s dětmi i s jejich matkou. Lovil ryby v Reynisvatnu a v Hafravatnu a pokaždé jim přinesl všechno, co ulovil. Kromě toho jim nosil různé maličkosti ze skladu, které jim přišly vhod. Hrál si s dětmi, které si ho rychle zamilovaly, a stále u sebe nosil tu malou knížečku, aby se s nimi mohl dorozumět islandsky. Všichni se výborně bavili, když se pokoušel sestavit celé islandské věty. Jeho smrtelně vážný výraz se vůbec nehodil k tomu, co říkal a jak to vyslovoval. Jeho islandština byla jako jazyk tříletého dítěte.

Ale učil se rychle a bylo čím dál jednodušší se dorozumět a i pro něho bylo časem čím dál snazší pochopit, o čem mluví oni. Chlapci mu ukázali místa, kde ryby nejvíc berou, a s hrudníky nadmutými pýchou s ním obcházeli kopec k jezeru. Učili se od něho anglická slova a texty amerických šlágrů, které k nim předtím doléhaly z depa.

K Mikkelíně si vytvořil zcela výjimečný vztah. V krátké době si beze zbytku získal její srdce. Nejen že ji vynášel za pěkného počasí ven, ale také ho velice zajímalo, co všechno je schopná dělat. Dělal to podobně jako jejich matka od samého začátku. Pracoval jí s rukama a nohama, podpíral ji, aby ji naučil chodit, a pomáhal jí při všemožných cvičeních. Jednoho dne k ní přivedl vojenského lékaře.

Ten ji důkladně vyšetřil a nechal ji dělat různé pohyby. Kapesní svítilnou jí posvítil do očí a do krku, kroužil jí hlavou a prohmatal jí krk a páteř. Přinesl s sebou i testy inteligence. Mikkelína k sobě musela řadit obrazce různých tvarů. Šlo jí to velmi rychle. Řekli lékaři, že ve třech letech onemocněla a že rozumí všemu, co se jí říká, ale sama ještě není schopna se dobře vyjadřovat. Matka mu řekla, že ji naučila číst a psát. Lékař se zájmem pokyvoval hlavou a tvářil se zamyšleně. Po vyšetření se dlouho bavil s Davem, a když odešel, Dave jim řekl, že lékař u Mikkelíny nezjistil žádnou duševní zaostalost. To pro ně ovšem nebylo nic nového. Dále jim ale řekl, že by časem, pokud by se jí dostalo vhodné terapie, mohla dokázat sama chodit.

„Chodit!“ Matka usedla na židli.

„A mohla by se naučit i normálně mluvit,“ dodal Dave. „Možná. Vy jste s ní nikdy nebyli u lékaře?“

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla matka s hlubokým povzdechem.

„Bude úplně v pořádku,“ řekl Dave. „Jen jí dopřejte čas.“

Matka nevnímala, co jí říká.

„Je to strašný člověk,“ řekla nečekaně a děti nastražily uši, protože ještě nikdy neslyšely matku mluvit o Grímurovi tak jako toho dne.

„Strašný člověk,“ pokračovala. „Politováníhodný ubožák, který si nezaslouží žít. Nechápu, jak mohou takoví lidé existovat. Proč se vůbec narodí? Nechápu to. Proč je jim dovoleno dělat si s ostatními, co se jim zlíbí? Jak se to může stát? Jak se může z někoho stát takový netvor? Jak je možné, že se mohl chovat jako brutální netvor, bít a ponižovat své děti, napadat mě a bít mě tak dlouho, že jsem chtěla raději umřít a přemýšlela jsem o tom, jakým způsobem ho…“

Povzdechla si a sedla si k Mikkelíně.

„Styděla jsem se, že jsem se stala obětí takového muže. Stáhla jsem se do izolace a nikoho jsem k sobě nepustila, ani své vlastní děti, protože jsem k sobě nikoho pustit nechtěla, a své vlastní děti ze všeho nejméně. A celou dobu jsem se snažila zatvrdit, než přijde další útok, který vždycky přišel bez varování, jako blesk z čistého nebe, plný nenávisti vůči něčemu, čemu jsem nerozuměla, a celý můj život se točil jen kolem toho, abych se připravila na další, na to, kdy přijde, jak bude zlý, co bude jeho příčinou a jak bych se mohla pokusit ho odvrátit. Čím víc jsem se snažila mu ve všem vyhovět, tím víc mnou pohrdal. Čím podřízeněji a vystrašeněji jsem se chovala, tím větší měl důvod mě nenávidět. A když jsem se bránila, byl to pro něho o to větší popud, aby mě zbil ještě brutálněji.

Neměla jsem nejmenší možnost zachovat se správně. Vůbec žádnou. Člověk může jen věřit, že to jednou skončí. Jak, na tom už přestane záležet. Jen aby to už skončilo.“

V kuchyni nastalo hrobové ticho. Mikkelína nehybně ležela na posteli a chlapci si přisedli co nejblíž k matce. Ohromení poslouchali každé její slovo. Nikdy předtím jim nedala nahlédnout do hrůzy, které byla tak dlouho vystavena. Tak dlouho, že zapomněla na vše ostatní.

„Všechno se zase spraví,“ řekl Dave.

„Já budu stát při tobě,“ pronesl Símon smrtelně vážně.

Pohlédla na něho.

„Já vím, Símone,“ řekla. „Vždycky jsem to věděla, můj ubohý Símone.“

Dny ubíhaly a Dave veškerý svůj volný čas trávil s nimi na Grafarholtu, a nejvíc času s jejich matkou, buď v domě, nebo na procházkách od jednoho jezera k druhému. Chlapci by ho byli chtěli mít víc pro sebe, ale on už s nimi přestal chodit na ryby a také se méně zabýval Mikkelínou. Ale děti si z toho nic nedělaly, protože vycítily změnu, která se odehrávala s jejich matkou. Spojovaly si to s Davem a měly z toho radost.

Asi půl roku poté, co Grímura odvezli, pozoroval Símon jednoho dne zdálky matku s Davem, jak se blíží k domu. Šli těsně vedle sebe a Símonovi připadalo, že se drží za ruce. Když přišli blíž, pustili se a šli ve větší vzdálenosti od sebe. Símon pochopil, že nechtějí, aby je tak někdo viděl.

„Co chcete dělat, ty a Dave?“ zeptal se Símon matky jednou večer na začátku podzimu, když se nad kopcem začínal snášet soumrak.

Seděli všichni v kuchyni. Tómas s Mikkelínou hráli karty. Dave s nimi strávil celý den, ale teď už byl zpátky v depu. Ta otázka se vznášela ve vzduchu celé léto. Děti o tom spolu mluvily a představovaly si všemožné situace, které ale všechny končily tak, že Dave bude jejich otcem a vyžene Grímura, aby ho už nikdy nemusely vidět.

„Jak to myslíš, dělat?“ odpověděla matka otázkou.

„Až se vrátí,“ řekl Símon a všiml si, že Tómas s Mikkelínou přestali hrát a dívají se na něho.

„Zatím je dost času o tom přemýšlet,“ řekla matka. „Tak brzy se nevrátí.“

„Ale co pak budeš dělat?“ Mikkelína a Tómas upřeli pohled na matku.

Zadívala se Símonovi do očí, pak pohlédla na Mikkelínu a na Tómase.

„On nám pomůže,“ řekla.

„Kdo?“ zeptal se Símon.

„Dave. Pomůže nám.“

„Jak to chce udělat?“ Símon upřeně hleděl na matku a snažil se ji pochopit. Dívala se mu přímo do tváře.

„Dave takové lidi jako on dobře zná. Ví, jak si s nimi poradit.“

„Ale jak to chce udělat?“ opakoval Símon.

„Tím se netrap,“ odpověděla matka.

„Zbaví nás ho?“

„Ano.“

„Jak?“

„To nevím. Říká, že bude nejlepší, když o tom budeme vědět co nejmíň. Asi jsem vám neměla nic říkat. Nevím, co chce dělat. Možná s ním chce promluvit. Nahnat mu strach, aby nám dal pokoj. Říká, že má vlivné přátele, kteří mu pomohou, když to bude nutné.“

„Ale co bude, až Dave odjede?“ naléhal dál Símon.

„Odjede?“

„Až odjede z Islandu,“ řekl Símon. „Nebude tu věčně. Je přece voják. A vojáky posílají každou chvíli jinam. A do těch baráků se nastěhují jiní. Co když bude muset pryč? Co budeme dělat?“

Dívala se na syna.

„Nějaké řešení už najdeme,“ řekla tiše. „Nějaké řešení najdeme.“

19

Sigurdur Óli volal Erlendurovi a informoval ho o rozhovoru s Elsou, která se domnívá, že Benjamínova snoubenka Sólveig měla jiného muže a otěhotněla s ním. Nevěděla ale, o koho se jedná. Chvíli o tom hovořili a Erlendur řekl Sigurdurovi o tom, co se dověděl od bývalého vojenského policisty Edwarda Huntera o krádežích ve skladu. A že do nich byl zapojen i otec rodiny z domu na kopci. Že je Hunter přesvědčen o tom, že ten člověk týral svou ženu. Jeho výpověď potvrdil i Höskuldur, který něco takového slyšel od Benjamína.

„Všichni ti lidé jsou dávno mrtví a pod zemí,“ řekl na to Sigurdur Óli rozladěně. „Nevím, proč se o ně vůbec zajímáme. Je to, jako bychom se honili za přízraky. Nemůžeme s nikým z nich mluvit, předvolat je k výslechu. Jsou to všechno duchové z minulosti.“

„To mluvíš o té ženě v zeleném tam na kopci?“ otázal se Erlendur.

„Elínborg je toho názoru, že starý Robert jednoho ducha viděl, a sice ducha Sólveig v zeleném kabátě. Což znamená, že skutečně honíme duchy.“

„Tebe vůbec nezajímá, koho tam navrchu zahrabali se vztyčenou rukou, jako by byl pohřben zaživa?“

„Já už se tu dva dny hrabu ve sklepě plném krámů, a upřímně řečeno, je mi to všechno úplně ukradené,“ prohlásil Sigurdur Óli.

„Tak ukradené, že víc už to nejde,“ zdůraznil a ukončil hovor.

Elínborg se rozloučila s Erlendurem před bungalovem Edwarda Huntera. Musela spolu s dalšími policisty eskortovat podezřelého k obvodnímu soudu v Reykjavíku, byl to známý obchodník spojovaný s nejnovějším drogovým skandálem. To bylo tučné sousto pro média. Zítra stanou před soudem další obvinění, aby vyslechli obžalobu. Elínborg se snažila upravit svůj zevnějšek, jak nejlépe dokázala, přestože na to neměla moc času. Co když na ni najede televizní kamera, až bude televize pořizovat záběry ze soudní síně pro večerní zprávy? Proto bylo lepší slušně se obléknout a alespoň si nanést rtěnku na rty.

„Ty moje vlasy!“ povzdechla si a pročísla si je prsty.

Erlendur byl stále myšlenkami na jednotce intenzivní péče u Evy Lind, která neměla velkou šanci na přežití. Vzpomněl si na jejich poslední hádku, která se odehrála před dvěma měsíci v jeho bytě.

To byla venku ještě tuhá zima, sníh, nízké teploty a tma. Původně neměl v úmyslu jí něco vyčítat. Nechtěl se rozčílit. Ale ona mu nedala pokoj, jako obyčejně.

„To nemůžeš svému dítěti udělat,“ řekl jí, když se opět pokusil rozumně s ní promluvit. Předpokládal, že je v pátém měsíci.

Pokusila se zůstat čistá, jakmile se dověděla, že je v jiném stavu, když po dvou neúspěšných pokusech znovu otěhotněla. Podporoval ji, jak mohl, ale oba věděli, že to asi k ničemu nebude , protože jejich vztah byl tak složitý, že měla větší šanci uspět, když se jí bude plést do života co nejméně. Vztah Evy Lind k otci byl rozporuplný. Na jedné straně si toužebně přála s ním vycházet a mít ho za přítele, na druhé straně na něm nenašla nic dobrého. Přecházela z extrému do extrému a nedokázala najít rozumný kompromis.

„Co ty o tom víš?“ odsekla. „Co ty můžeš vědět o dětech? Já můžu svoje dítě porodit i bez tebe. A nenechám si do toho od tebe mluvit.“

Erlendur věděl, jak se Eva Lind ohrožuje, ať už to byl alkohol, nebo drogy. Když jí otevřel a pustil ji do bytu, byla tak zfetovaná, že se s ní skoro nedalo mluvit. Nesedla si na pohovku, doslova na ni padla.

Břicho se jí dmulo pod těsnou, nezapnutou koženou bundou. Už ho nemohla zakrýt. Pod bundou měla jen tenké tričko. A venku bylo minimálně deset pod nulou.

„Já myslel, že jsme měli…“

„Nic jsme neměli,“ přerušila ho. „Ty a já jsme neměli vůbec nic.

Absolutně nic.“

„Myslel jsem, že ses rozhodla o to dítě dbát. Dělat všechno pro to, aby se mu nic nestalo. Abys ho nenadopovala. Chtělas přestat, ale to bys po sobě asi žádala příliš. Na tebe je zřejmě příliš, aby ses pořádně postarala o své vlastní dítě.“

„Prosím tě, sklapni.“

„Proč jsi vůbec přišla?“

„Nevím.“

„Žere tě svědomí, co? A chceš, abych tě politoval. Proto jsi přišla.

Aby ses nechala litovat a trochu si uchlácholila svědomí.“

„Jo, přesně, u tebe je to pravé místo, kde si můžu chlácholit svědomí, ty licoměrný idiote.“

„Dokonce už jsi tomu dítěti vybrala jméno, když to bude holčička.

Nevzpomínáš si?

„Tos udělal ty, ne já. Jako všecko. Ty rozhoduješ o všem. Když chceš pláchnout, tak jednoduše pláchneš, a já i ostatní jsme ti fuk.“

„Měla se jmenovat Audur. Tys to chtěla taky.“

„Myslíš si, že tě neznám? Že do té tvé hry nevidím? Máš strach…

Já vím, co nosím v břiše. Vím, že je to individuum. Že je to člověk.

Já to vím. Nemusíš mi to připomínat, to opravdu nemusíš.“

„Dobrá,“ řekl Erlendur. „Ale mně připadá, že na to občas zapomínáš. Zapomínáš na to, že už nemůžeš myslet jenom na sebe. Že neohrožuješ jen sebe. Ohrožuješ i to dítě, a pro ně je to stokrát horší než pro tebe.“

Na chvíli se odmlčel.

„Možná to byla chyba,“ pokračoval. „Nejít na potrat.“

Pohlédla na něho.

„Ty hajzle!“

„Evo…“

„Matka mi to říkala. Já dobře vím, co chceš.“

„O čem to mluvíš?“

„Můžeš mi říct, že lže a že je blbá kráva, ale já vím, že je to pravda.“

„A co je pravda? O čem to mluvíš?“

„Věděla, že to popřeš.“

„Co popřu?“

„Žes mě nechtěl.“

„Co?“

„Nechtěl jsi mě. Když jsi ji přivedl do jiného stavu.“

„Co ti proboha řekla?“

„Žes mě nechtěl.“

„Lhala.“

„Chtěl jsi, aby šla na potrat…“

„To je bohapustá lež!“

„A pak tady mně nasazuješ psí hlavu, ačkoliv se snažím, jak můžu.

Pokaždé mě srazíš k zemi.“

„Ale tak to vůbec není. O něco takového nikdy nešlo. Já nevím, proč ti to řekla, a není to pravda. O tom nepadlo ani slovo. Nikdy jsme o potratu nemluvili.“

„Věděla, že to budeš tvrdit. Varovala mě.“

„Varovala? Kdy ti to řekla?“

„Když jsem jí řekla, že jsem těhotná. Řekla mi, žes ji chtěl poslat na potrat, a řekla taky, že to popřeš. Věděla přesně, co řekneš. A tys to udělal.“

Eva Lind vstala a zamířila ke dveřím.

„Ona ti lhala, Evo. Věř mi. Nemám tušení, proč ti říká takové věci.

Vím, že mě nenávidí, ale doufal jsem, že se její nenávist po těch letech alespoň trochu zmírnila. Chce tě proti mně poštvat. To přece musíš sama vidět. Tvrdit něco takového, to je… to je prostě perverzní. Můžeš jí to vyřídit.“

„Tak jí to řekni sám!“ zvolala Eva Lind. „Pokud si na to troufneš!“

„Je perverzní tvrdit ti takové věci. Vymyslet si to jen proto, aby nás proti sobě poštvala.“

„Já věřím spíš jí než tobě.“

„Evo…“

„Drž zobák!“

„Tak já ti řeknu, proč to nemůže být pravda. Proč jsem nikdy…“

„Jen si nenamlouvej, že ti uvěřím.“

„Evo… já jsem…“

„Buď už konečně zticha. Nevěřím ti ani slovo.“

„Tak odejdi,“ řekl.

„No jasně,“ chytila se příležitosti, aby ho vyprovokovala. „Tak se mě konečně zbavíš.“

„Ven!“

„Jsi hnusný!“ vykřikla a rozběhla se ke dveřím.

„Evo!“ volal za ní, ale ona už byla pryč.

A pak už o ní neslyšel ani ji neviděl, dokud mu před dvěma měsíci nezazvonil mobil. Bylo to v době, kdy se našla ta kostra.

Erlendur seděl v autě, kouřil a přemýšlel o tom, zda se neměl zachovat jinak, zda neměl přeskočit vlastní stín a hledat Evu, když ho první nával vzteku přešel. Vysvětlit jí, že jí matka lhala, že ji nikdy neposílal na potrat. Že pro něho něco takového nikdy nepřipadalo v úvahu. Nemělo to nikdy dojít tak daleko, aby ho Eva musela prosit o pomoc, aby mu volala, protože byla ve velké nouzi. Nebyla nikdy dost zralá, aby to zvládla sama, nechápala situaci, do které sama sebe přivedla, a vůbec si neuvědomovala, jakou nese zodpovědnost. Byla postižená nepochopitelnou slepotou vůči sobě samé.

Erlendura obcházela hrůza z představy, že jí to bude muset říct, v případě, že se probere z komatu. Aby se trochu rozptýlil, vytáhl mobil a zavolal Skarphédinnovi.

„Budeš se prostě muset ještě ozbrojit trpělivostí,“ pronesl archeolog, „a přestaň sem pořád vyvolávat. My ti dáme vědět, až se dostaneme ke kostře.“

Vypadalo to skoro tak, že Skarphédinn převzal velení nad vyšetřováním. Byl každým dnem arogantnější a důležitější.

„A kdy to bude?“ zeptal se Erlendur.

„Těžko říct,“ odpověděl archeolog a Erlendur před sebou v duchu viděl ty jeho žraloci zuby. „To se všechno ukáže. Doufám, že nás necháš v klidu pracovat.“

„Něco mi snad už řekneš. Je to muž, nebo žena?“

„Buď trpělivý a…“

Erlendur přerušil hovor. Zapálil si další cigaretu, ale teď zazvonil mobil jemu. Volal Jim z anglického velvyslanectví. Edward Hunter a americké velvyslanectví vyhrabali seznam islandských zaměstnanců vojenského skladu a poslali ho Jimovi faxem. Na seznamu bylo devět jmen. Jim sám nezjistil nic o tom, zda byli ve skladu v době, kdy mu veleli Angličané, zaměstnaní nějací Islanďané. Když mu Jim četl jména na seznamu, Erlendurovi žádné z nich nic neříkalo, proto dal Jimovi faxové číslo do kanceláře, aby mu tam seznam poslal.

Zajel do čtvrti Vogar a zaparkoval jako předtím v určité vzdálenosti od sklepního bytu, do kterého před několika dny vnikl, když hledal Evu Lind. Zatímco čekal, uvažoval, co vede muže, aby se chovali ke svým ženám a dětem jako ten chlap na kopci, ale jediné, k čemu dospěl, bylo, že to musí být úplní tupci. Ani nevěděl, proč tu na toho muže čeká. Nevěděl, zda udělá něco jiného, než že ho jen bude pozorovat z auta. Nemohl se zbavit vzpomínky na popáleniny od cigaret na zádech toho děvčátka. Ten chlap popřel, že jí něco udělal, a matka jeho výpověď potvrdila, takže úřady nemohly udělat nic víc než jim dítě vzít. Celou věc předali státnímu zástupci. Snad toho chlapa obviní. Ale možná taky ne.

Erlendur přemýšlel, jaké má možnosti. Bylo jich málo a všechny špatné. Kdyby byl ten chlap vešel do bytu toho večera, kdy pátral po Evě Lind a našel na podlaze holčičku s popáleninami na zádech, byl by se na toho sadistu vrhl. Od té doby ale uběhlo několik dní, a on teď už nemohl jen tak napadnout muže podezřelého z týrání malého děvčátka. Nemohl jít k němu a zbít ho, ačkoliv by to strašně rád udělal. Erlendurovi bylo jasné, že mluvit takovým lidem do duše je beznadějné. Jsou to typy, co se zasmějí, když jim pohrozíte. I tento by se mu drze vysmál do tváře.

Za dvě hodiny, co tam seděl, kouřil a čekal, se nikdo neukázal.

Nakonec to Erlendur vzdal a rozjel se za Evou do nemocnice.

Snažil se to pustit z hlavy, jako spoustu věcí, na které za svou policejní kariéru musel zapomenout.

20

Když Elínborg vyšla z obvodního soudu, zavolala Sigurdurovi Ólimu a ten jí oznámil, že dítě, které čekala Sólveig, pravděpodobně nebylo Benjamínovo. Kvůli tomu těhotenství zrušila zasnoubení s Benjamínem. Otec Sólveig se oběsil až po dceřině zmizení, nikoliv před ním, jak tvrdila její sestra.

Elínborg zašla na registr obyvatelstva a pročetla všechna úmrtní oznámení, než se znovu rozjela na Grafarvogur. Neměla ráda, když jí někdo lhal, zejména když jí lhala žena, která se považovala za něco lepšího a která považovala za samozřejmost shlížet na ostatní spatra.

Bára si vyslechla, co Elsa řekla o neznámém otci dítěte její sestry Sólveig, a nehnula přitom ani brvou jako při první návštěvě Elínborg.

„Slyšelas o tom někdy něco?“ otázala se Elínborg ostře.

„Že má sestra byla děvka? Ne, to jsem nikdy neslyšela a nechápu, jak si to můžeš dovolit říct. Po všech těch letech. To prostě nechápu.

Buď tak hodná a nech mou sestru na pokoji. Nezaslouží si, aby se o ní šířily tak ošklivé klepy. A jaké důkazy ta tvoje Elsa má?“

„Řekla jí to její matka,“ odpověděla Elínborg.

„A ta se to dověděla od Benjamína?“

„Ano. Prozradil jí to až na smrtelné posteli.“

„Našli jste u něho pramen jejích vlasů?“

„Ano, našli.“

„A chcete je porovnat s tou kostrou, co jste našli?“

„To předpokládám.“

„Takže vy si myslíte, že ji zabil on. Že ten slaboch Benjamín zabil svoji snoubenku. To považuji za vyloučené. Absolutně vyloučené. Je mi zle z toho, že si můžete něco takového myslet.“

Potom Bára zmlkla a zamyslela se.

„Objeví se to v tisku?“ zeptala se.

„To já nevím,“ řekla Elínborg. „Ale ty kosti vzbudily velkou pozornost veřejnosti.“

„Benjamín pro ni byl vším.“

„Nezmínila se před tebou někdy o někom jiném? Opravdu ti nikdy neřekla o jiném muži?“

Bára zavrtěla hlavou.

„Má sestra nebyla žádná lehká holka.“

Elínborg si odkašlala.

„Řeklas mi, že váš otec spáchal sebevraždu o několik let dřív než tvá sestra.“

Na okamžik se jedna druhé zadívaly do očí.

„Myslím, že bude lepší, když odejdeš,“ prohlásila Bára a vstala.

„Já jsem nezačala mluvit o tvém otci, když jsem tu byla poprvé. Ale na základě toho, cos mi řekla, jsem prošla úmrtní oznámení na registru obyvatelstva. Ten na rozdíl od mnoha jiných nikdy nelže.“

„Nemám ti už co říct,“ řekla Bára, ale její arogantní výraz začínal brát za své.

„Pochybuji, že by ses o něm zmínila, kdybys o něm nechtěla mluvit.“

„Pitomost!“ vykřikla Bára. „Chceš to teď na mě zkusit psychologicky?“ dodala posměšně.

„Zemřel šest měsíců poté, co tvá sestra zmizela,“ pronesla Elínborg klidně. „Z úmrtního listu se nedá poznat, zda šlo o sebevraždu. Není v něm uvedena příčina smrti. Jste zřejmě příliš vznešená rodina na to, aby u jména některého z vás figurovala sebevražda. Je tam napsáno, že skonal náhlou smrtí.“

Bára se k ní otočila zády.

„Je nějaká naděje, že konečně řekneš pravdu?“ zeptala se Elínborg, která rovněž vstala. „Co měl tvůj otec s tou záležitostí společného? Proč ses o něm vůbec zmínila? Kdo byl otcem sestřina dítěte? On?“

Bára neodpověděla. Stály v přepychovém salonu v domě velkoobchodníka a ticho, které zavládlo, se dalo krájet nožem.

Elínborg se rozhlížela po obrovském pokoji, po jeho luxusním interiéru, prohlížela si portréty manželů, drahý nábytek, černé křídlo, na němž stála fotografie Báry po boku předsedy Strany pokroku, a to tak, že se nedala přehlédnout. Samé mrtvé předměty, říkala si.

„Copak nemá každá rodina své tajemství?“ řekla Bára nakonec, ale zůstala obrácená zády k Elínborg.

„Myslím, že ano,“ připustila Elínborg.

„Nebyl to otec,“ začala Bára zdráhavě. „Nevím, proč jsem ti lhala o jeho smrti. Prostě to ze mě jen tak vyletělo. Když se na to podíváš z psychologického hlediska, asi bys řekla, že jsem se toho potřebovala zbavit. Že jsem o tom musela dlouhá léta mlčet a že to ve mně vytvořilo bariéru, ale když jsi přišla a chtěla se mnou mluvit o Sólveig, bariéra se prolomila. Já prostě nevím.“

„Tak kdo to byl?“

„Syn jeho bratra,“ řekla Bára. „Ze severu. Stalo se to v létě, když tam byla na návštěvě.“

„Jak jste se to dověděli?“

„Úplně se změnila, po návratu. Maminka… Naše matka si toho okamžitě všimla. No, a časem se to už nedalo utajit.“

„Svěřila se matce s tím, co se stalo?“

„Ano. Otec pak odjel na sever. Víc toho nevím. Vrátil se, a toho mladíka poslali do zahraničí. Tenkrát se o tom mluvilo po celém okolí, protože dědeček tam měl velký statek. Byli jen dva bratři. Otec se přestěhoval do Reykjavíku, založil podnik a stal se váženým a zámožným mužem.“

„A co se stalo se synem jeho bratra?“

„Kromě toho, že ho poslali pryč, nic. Sólveig řekla, že ji znásilnil.

Mí rodiče nevěděli, co mají dělat, nechtěli ho zažalovat, protože by to způsobilo velký rozruch. On se po několika letech vrátil na Island a žil tady, v Reykjavíku. Založil tu rodinu. Zemřel asi před dvaceti lety.“

„Ale co Sólveig a to dítě?“

„Sólveig nutili, aby si to nechala vzít, ale ona nechtěla. Nechtěla si to dítě nechat vzít. A pak jednoho dne zmizela.“

Bára se obrátila čelem k Elínborg.

„Dalo by se říct, že ta její cesta na sever nás zničila. Jako rodinu.

Poznamenala i můj život. To utajování. Rodinná hrdost. Nic se nesmělo dostat ven. Nesmělo se o tom mluvit. Matka to zařídila.

Vím, že o mnoho let později mluvila s Benjamínem a vysvětlila mu to. Pro ni byla sestřina sebevražda její soukromou věcí. Jejím vlastním rozhodnutím. V návalu šílenství. My ostatní jsme byli bez poskvrnky. Jen ona selhala, nebyla dost silná a šlaše utopit.“

Elínborg na ni hleděla a najednou k ní pocítila téměř soucit.

Myslela na to, že Bářin život byla jedna velká lež.

„Musela to přestát úplně sama,“ pokračovala Bára. „Nás se to netýkalo. Byla to její věc.“

Elínborg přikývla, že rozumí.

„Tam nahoře na tom kopci, to není její kostra,“ řekla Bára. „Ona leží na dně moře. A leží tam už víc než šedesát strašných let.“

Když se Erlendur vrátil od lékaře, který mu ani tentokrát neřekl nic nového, sedl si k Evě Lind. Její stav zůstal nezměněn a jen čas ukáže, jak se to vyvine dál. Erlendur seděl u lůžka své dcery a přemýšlel, o čem jí má vyprávět tentokrát. Ale nic ho nenapadalo.

Čas ubíhal. Na jednotce intenzivní péče byl klid. Kolem dveří prošel občas nějaký doktor nebo sestra v bílých botách s měkkými podrážkami, které při každém dotyku s linoleem zavrzaly.

To vrzání.

Erlendur se díval na dceru a sám od sebe, bez vědomého úmyslu, jí začal vyprávět příběh o zmizení člověka, které se ho hluboce dotklo. Navzdory tolika letům, které od té doby uběhly, se s tím dodnes nevyrovnal.

Začal jí vyprávět o malém chlapci, který vyrostl na venkově, ale pak se musel s rodiči přestěhovat do Reykjavíku. Stýskalo se mu po domově. Byl příliš malý na to, aby pochopil, proč se přestěhovali do města, které tehdy ještě nebylo skutečným městem, spíše větším obchodním centrem u moře. Až později pochopil okolnosti, které rozhodnutí rodičů ovlivnily.

Nové prostředí pro něho bylo od prvního okamžiku cizí. Vyrostl v prostých podmínkách na venkově, obklopen zvířaty a samotou, krásnými teplými léty a studenými, drsnými zimami a příběhy lidí, kteří bydleli kolem. Většinou to byli rolníci hospodařící po mnoho generací na malých pronajatých polích, chudí jako kostelní myš. Ti lidé byli hrdinové jeho dětství, se svými každodenními příběhy ze života, které se po desetiletí ústně předávaly z generace na generaci, příběhy o strastech a přírodních katastrofách, nebo neuvěřitelně komickými událostmi, při nichž se vypravěči zalykali smíchy a nemohli popadnout dech a mnohdy nebyli schopni pokračovat ve vyprávění, protože se tak rozkašlali, až dostali křeče.

Byly to příběhy lidí, s nimiž se každý den setkával, nebo příběhy jejich předků, kteří v tomto kraji žili. Strýcové a tety, dědové a pradědové, všechny ty dávno zesnulé generace před ním znovu ožívaly. Znal je díky těm příběhům, i ty, kteří již dávno zemřeli a leželi na malém hřbitově u místního kostelíka. Porodní báby, které se brodily ledově studenými řekami, aby pomohly ženám v jejich těžké hodince. Rolníky, kteří se chovali jako hrdinové, když se pokoušeli zachránit ovce za nepředstavitelných bouří a vánic.

Pacholky, kteří ztratili orientaci na cestě k ovčinci v husté vánici, zabloudili a nakonec umrzli. Faráře, kteří si hojně přihýbali alkoholu.

Příběhy o strašidlech a nestvůrách. Příběhy o životě, který byl součástí i jeho vlastního života.

Se všemi těmi příběhy v sobě přišel do města, když se s rodiči přestěhoval do Reykjavíku. Přestavěli anglické lázně z válečných let, které stály poněkud stranou, na malý obytný domek, protože na větší neměli peníze. Život ve městě však jeho otci nedělal dobře, měl nemocné srdce a zemřel nedlouho poté, co se do Reykjavíku přistěhovali. Matka domek prodala, najala malý sklepní byt poblíž přístavu a našla si práci v továrně na zpracování ryb. On sám neměl vůbec představu o tom, co by měl dělat, když ukončil povinnou školní docházku. Na studia neměl peníze. A možná ani dost zájmu.

Hledal si práci. Na stavbě. Na rybářských lodích. Pak uviděl inzerát, že policie dělá nábor nových pracovníků.

Už neslyšel žádné příběhy a ty staré postupně upadly v zapomnění. Jeho známí a přátelé zůstali v zapomenutém a pohřbeném světě liduprázdného venkova. On sám se ve městě cítil jako ztracený, vůbec sem nepatřil. Věděl o sobě, že není městský člověk. Nikdy se nezbavil pocitu ztráty a stesku po svém životě z dětství. Trpěl vykořeněním a hlubokou duchovní prázdnotou.

Poslední pouto s minulostí ztratil, když mu zemřela matka.

Začal chodit po zábavních podnicích. V jednom baru se seznámil se ženou. V jeho životě už byly nějaké ženy i předtím, ale byly to jen povrchní známosti. Tato byla jiná, připadala mu rozhodnější a on měl pocit, že se ujala velení. Šlo to všechno ráz na ráz, ani to nestačil vnímat. Vyhověl všem jejím požadavkům, ale bez velkého nadšení.

Než se nadál, byl ženatý a narodila se jim dcera. Najali si malý byt.

Ona měla s rodinou velké plány do budoucna a začala mluvit o dalším dítěti a o tom, že si koupí byt. Byla náročná a netrpělivá. Její život se zaběhl do vyjetých kolejí a ona si nepřipouštěla, že by na něj mohlo něco vrhnout stín. Nikdy. Ale on si čím dál víc uvědomoval, že ji vůbec nezná.

Když přišlo druhé dítě, všimla si konečně, že on jeví stále méně zájmu o rodinu. Měl jen malou radost z narození syna a nedlouho nato začal trousit poznámky o tom, že se k sobě vlastně vůbec nehodí. Zeptala se ho, jestli má jinou ženu, ale on se na ni jen nechápavě podíval. Něco takového ho vůbec nenapadlo. O to nejde, odpověděl a pokoušel se jí vysvětlit, co cítí a jak přemýšlí, ale ona o tom nechtěla nic slyšet. Měli spolu dvě děti a on snad nemohl vážně pomýšlet na to, že by je opustil. Ji a děti.

Její děti, Evu Lind a Sindriho Snaera. I jména vybrala ona, protože se jí líbila. Neuvědomoval si tenkrát, co všechno jim dluží.

Neuvědomoval si svou roli otce rodiny, ale uvědomoval si, že má vůči nim zodpovědnost. Byl si vědom povinností vůči nim, ale byl toho názoru, že to vůbec nesouvisí s jeho vztahem k jejich matce a s jejich společným životem. Řekl jí, že se bude podle svých možností o děti starat, a očekával, že rozvod proběhne hladce a po vzájemné dohodě. Ona mu na to řekla, že s tím nikdy nebude souhlasit, vzala Evu Lind do náruče a přitiskla ji k sobě. Vycítil, že chce zneužít děti k tomu, aby ho mohla vydírat, a to ho utvrdilo v přesvědčení, že s ní nemůže žít. Že to od samého začátku byl obrovský omyl a že už měl dávno odejít. Nevěděl, co si vlastně celou dobu jejich manželství myslel, ale teď věděl, že to musí ukončit.

Snažil se s ní dohodnout na tom, že si bude brát děti na pár dní v týdnu, nebo v měsíci, ale ona kategoricky odmítla a zlomyslně prohlásila, že své děti nikdy neuvidí, jestli je opustí. Že ona se o to postará.

A tak odešel. Zmizel ze života malého děvčátka, kterému byly dva roky a které sedělo na podlaze v kalhotkách s plenkami, drželo v ručičce dudlík a hledělo na něho velkýma očima, když mířil ke dveřím. Malý bílý dudlík, který pokaždé tiše zavrzal, když do něj kousla.

„Měli jsme na to zcela odlišný názor,“ řekl Erlendur.

To vrzání.

Sklonil hlavu. Čekal, že kolem dveří opět přejde sestra.

„Nevím, co se s tím člověkem stalo,“ řekl Erlendur tak tiše, že ho téměř nebylo slyšet. Zadíval se dceři do tváře, v níž se zračil tak pokojný výraz, jaký v ní nikdy předtím neviděl. Ostré rysy. Zadíval se na přístroje, které ji držely při životě, a pak opět sklopil oči k zemi.

Chvíli tak seděl, pak vstal a sklonil se nad Evou Lind, aby ji políbil na čelo.

„Ztratil se. A já myslím, že stále ještě bloudí, a nejsem si jist, zda ho ještě někdy najdu. Není to tvoje vina. Stalo se to dřív, než jsi přišla na svět. Myslím, že hledá sám sebe, ale neví, co vlastně hledá, a pravděpodobně to nikdy nenajde.“

Erlendur hleděl na Evu Lind.

„Jedině že bys mu pomohla.“

Ve světle noční lampičky vypadal její obličej jako studená maska.

„Vím, že ho hledáš i ty, a jestli ho vůbec může někdo najít, pak jedině ty.“

Odvrátil se od ní a chtěl odejít. Když se otočil, spatřil ve dveřích svou bývalou ženu. Nevěděl, jak dlouho tam stojí. Nevěděl, kolik slyšela z toho, co vyprávěl Evě Lind. Měla stejný hnědý kabát oblečený přes joggingový úbor, ale na nohou lodičky na vysokém podpatku, což působilo groteskně. Erlendur jí nestál tváří v tvář už víc než dvě desetiletí a teď viděl, jak zestárla. Neměla už tu hladkou mladou pleť, byla povadlá a utvořila se jí dvojitá brada.

„Co to bylo za podlou lež, cos předložila Evě Lind o tom potratu!“

vzplanul v něm hněv při pohledu na ni.

„Dej mi pokoj,“ řekla Hal dóra. I hlas jí zestárl. Byl chraplavý. Moc kouřila. A dlouho.

„Co všechno jsi jí ještě nalhala?“

„Zmiz,“ řekla a uvolnila dveře, aby mohl projít do chodby.

„Hal dóro…“

„Zmiz,“ opakovala. „Dělej, zmiz, a nech mě na pokoji.“

„Děti nás chtěly a potřebovaly oba.“

„Nelituješ toho?“ zeptala se.

Erlendur nechápal, jak to myslí.

„Myslíš, že mají na tomto světě nějaké poslání?“

„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se Erlendur. „Proč jsi taková?“

„Vypadni,“ řekla. „V tom se vyznáš. Tak už běž. Zmiz a nech mě s ní samotnou.“

Erlendur na ni upřeně hleděl.

„Hal dóro…“

„Řekla jsem, abys zmizel.“ Zvýšila hlas. „Ať už jsi venku. Hned!

Vypadni! Nechci tě tady vidět! Nechci tě už nikdy vidět!“

Erlendur kolem ní prošel a ona za ním zavřela dveře.

21

Sigurdur Óli ukončil toho večera pátrání ve sklepě, aniž by našel cokoli o případných dalších podnájemnících v Benjamínově domě na Grafarholtu. Byl šťastný, že může ze sklepa ven. Bergpóra už ho čekala, když přijel domů. Koupila červené víno a právě ho ochutnávala v kuchyni. Postavila na stůl sklenici i pro něho.

„Já nejsem jako Erlendur,“ řekl Sigurdur Óli. „Něco tak scestného o mně nesmíš říkat.“

„Ale chtěl bys být jako on,“ opáčila Bergpóra. Vařila k večeři těstoviny a zapálila v jídelně svíčky. Asi mi chce zpříjemnit popravu, pomyslel si Sigurdur Óli. „Všichni muži by chtěli být jako on,“ dodala Bergpóra.

„Prosím tě, proč říkáš takové věci?“

„Chtějí si vystačit sami.“

„To vůbec není pravda. Ty si vůbec neumíš představit, jak je Erlendurův život smutný.“

„Jenže já musím mít jasno v tom, jak to bude s námi a naším společným životem,“ pronesla Bergpóra a nalila mu víno.

„Dobře, tak si v tom uděláme jasno.“ Sigurdur Óli neznal pragmatičtější ženu, než byla Bergpóra. Věděl, že to nebude žádné lítostivé plácání o velké lásce.

„Žijeme spolu už tři nebo čtyři roky, a nic se neděje. Ani to nejmenší. Ty se pokaždé, když začnu mluvit o nějakých povinnostech, zatváříš jako absolutní imbecil. Pořád máme například oddělené finance. Svatba v kostele je pro tebe, jak se zdá, vyloučená. A já nevím, jestli pro tebe vůbec připadá v úvahu nějaká jiná. Nejsme ještě registrovaní ani jako partneři. A děti podle tvých představ patří do jiné sluneční soustavy. A já se ptám, co nám v tom případě ještě zbývá?“

Bergpóra na sobě nedala znát jedinou známku rozčilení či hněvu.

Zajímalo ji jedině to, aby si objasnili svůj vztah a rozmysleli si, kam chtějí směřovat.

Sigurdur Óli se rozhodl toho využít, aby rozhovor nenabral nesprávný směr. Při té stupidní práci ve sklepě měl dost času na přemýšlení.

„Zbýváme my dva,“ řekl.

Ona vybrala cédéčko, on ho položil do přehrávače a pustil píseň, která mu nešla z hlavy od chvíle, kdy ho Bergpóra začala tlačit do kouta stále novými povinnostmi. Marianne Faithful zpívala o nějaké Lucy, sedmatřicetileté ženě v domácnosti, která sní o tom, jak projíždí Paříží ve sportovním voze a cítí ve vlasech chladivý vítr.

„Mluvili jsme o tom přece už dávno,“ řekl Sigurdur Óli.

„O čem?“ zeptala se.

„O naší cestě.“

„Myslíš o cestě do Francie?“

„Ano.“

„Sigurdure…“

„Pojeďme do Paříže, tam si půjčíme sportovní vůz,“ řekl Sigurdur Óli.

Erlendur se ocitl v nelítostné sněhové vánici a neviděl ani vlastní ruku před očima. Sníh ho bičoval do obličeje a kolem něho byla černá tma a strašná zima. Snažil se probojovat proti směru vánice, ale nemohl udělat jediný krok. Obrátil se tedy zády k větru a zůstal stát. Vítr se mu opíral do zad. Bylo mu jasné, že umře a že proti tomu nemůže nic dělat.

Rozezvonil se telefon a jeho zvonění pronikalo do hukotu bouře, až rozehnalo husté sněžení, hukot bouře ustal a on se probudil v křesle uprostřed obývacího pokoje. Telefon na psacím stole zvonil čím dál hlasitěji a nelítostněji.

Postavil se na ztuhlé nohy a chtěl zvednout sluchátko, ale vtom zvonění ustalo. Stál u telefonu a čekal, že začne zvonit znovu, ale bylo ticho. Aparát už nebyl nejnovější a neměl digitální volbu, takže Erlendur nevěděl, kdo mu volal. Namluvil si, že to byl určitě zase nějaký otravný dealer, který by se mu snažil prodat nový typ vysavače a nabízet mu jako prémi toustovač, když si vysavač koupí.

Ale v duchu mu děkoval za to, že ho z té vánice vysvobodil.

Šel do kuchyně. Bylo osm večer. Snažil se zabránit průniku jarního světla do bytu tím, že nechával zatažené závěsy, ale na některých místech se světlu podařilo mezi nimi prodrat a v příšeří bytu poletovaly částečky prachu. Jaro a léto neměl Erlendur v lásce právě kvůli tomu dlouhému světlu. Dával přednost tmavé a zádumčivé zimě. V kuchyni nenašel nic k jídlu. Sedl si ke stolu a opřel si bradu do dlaní.

Byl z toho snu jako omámený. Vrátil se domů z nemocnice kolem šesté večer, padl do křesla a okamžitě usnul. Ještě měl před očima tu divokou sněhovou bouři a viděl sám sebe, jak se k ní obrací zády a čeká na smrt. Míval ten sen často a v různých obměnách. A pokaždé cítil nelítostně ledový chlad až v morku kostí. Věděl, jak by sen pokračoval, kdyby ho telefon nevzbudil.

Teď začal zvonit znovu a on přemýšlel o tom, jestli ho jednoduše nemá nechat zvonit. Ale nakonec se přece jen těžce zvedl ze židle a šel do obýváku.

„Erlendur?“ ozvalo se ve sluchátku.

„Ano,“ odpověděl a odkašlal si. Ihned ten hlas poznal.

„Tady Jim z anglické ambasády. Promiň, že ti volám domů.“

„Nevolal jsi náhodou už předtím?“

„Předtím? Ne, až teď. Před chvílí jsem mluvil s Edwardem Hunterem a řekl jsem si, že ti musím hned zavolat.“

„Je něco nového?“

„Pomáhá mi s tím tvým případem a já tě chci průběžně informovat.

Volal do Ameriky a nechal si vyhledat svá hlášení z dob u vojenské policie. Domnívá se, že zjistil, kdo tenkrát práskl ty zloděje ze skladu.“

„A kdo to byl?“

„To mi neřekl. Jen mě požádal, abych ti to vyřídil. Prý za ním máš přijet.“

„Ještě teď večer?“

„Ano, nebo ne, raději zítra ráno. Možná by to bylo lepší. Už se chystal do postele.“

„Byl to Islanďan? Ten, co je práskl?“

„On ti to řekne sám. Dobrou noc, a ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vyrušil.“ Jim zavěsil a Erlendur po něm.

Stál u telefonu ještě ve chvíli, kdy se rozezvonil znovu. Tentokrát volal Skarphédinn. Byl ještě na kopci.

„Bylo pomalu na čase,“ řekl Erlendur. „Nevolal jsi už jednou?“

„Ano. Tys teprve přišel domů?“

„Ano,“ lhal Erlendur. „Našli jste konečně něco zajímavého?“

„Ne, to ne, ale chtěl jsem ti říct, že… Dobrý večer, dobrý večer, počkej, já ti pomůžu… tak, a je to… prosím… promiň, Erlendure, kde jsme to přestali?“

„Říkals, že se zítra prohrabete k té kostře.“

„Ano, řekl bych, že tak k večeru. Nenašli jsme nic, co by nám řeklo, jak se ten mrtvý dostal do země. Třeba něco najdeme pod kostmi.“

„Tak se uvidíme zítra.“

„Na shledanou.“

Erlendur položil sluchátko. Ještě nebyl úplně probuzený. Myšlenky mu neustále zalétaly k Evě Lind. Přemítal o tom, zda k ní proniklo něco z toho, co jí povídal. A myslel na Hal dóru a její nenávist, kterou v sobě nosila i po tolika letech. A snad po milionté přemýšlel o tom, jak by asi vypadal její život, kdyby se nebyl rozhodl, že ji opustí. Ale nedospěl k žádnému výsledku.

Zíral před sebe do prázdna. Jeden sluneční paprsek pronikl přes závěsy do obýváku a prořízl hlubokou ránu v příšeří interiéru.

Zadíval se na závěsy ze silného sametu sahající až k podlaze.

Tlusté zelené závěsy, jejichž úkolem bylo nepustit dovnitř jarní světlo.

Dobrý večer.

Dobrý večer.

Počkej, já ti pomůžu…

Erlendur zíral do tmavě zelených závěsů.

Křivá.

Zelená.

Komu to Skarphédinn…?

Erlendur vyskočil a popadl sluchátko. Nepamatoval si Skarphédinnovo číslo, tak zavolal na informace a nechal si je nadiktovat. Potom zavolal archeologovi.

„Skarphédinne. Skarphédinne?“ volal do sluchátka.

„Co?! Už zase ty?“

„Koho jsi to tam zdravil? Komu jsi pomáhal?“

„Cože?“

„S kým jsi mluvil?“

„S kým? Co tě tak rozčílilo?“

„Kdo je tam s tebou?“

„Chceš vědět, koho jsem zdravil?“

„Tohle není videotelefon. Nemůžu tě viděl, ale slyšel jsem, jak jsi někomu říkal dobrý večer. Kdo je tam s tebou?“

„Se mnou ne. Už odešla. Ne, počkej, stojí tam u těch keřů.“

„Keřů? Myslíš ten rybíz? Stojí u těch rybízových keřů?“

„Ano.“

„Jak vypadá?“

„Má na sobě… Ty ji znáš? Co je to za ženu? Proč tě to tak bere?“

„Jak vypadá?“ opakoval Erlendur a silou vůle se nutil ke klidu.

„Jen klid, kamaráde.“

„Jak je stará?“

„Stará?“

„Nemohl bys mně říct, na kolik ji odhaduješ?“

„Asi tak na sedmdesát. Nebo i osmdesát. Těžko říct.“

„Co má na sobě?“

„Na sobě? Zelený kabát až po kotníky. Je asi tak vysoká jako já. A kulhá.“

„Kulhá.“

„Ano, kulhá. Ale je na ní ještě něco divného. Je jaksi, jak bych to řekl…“

„Co, jaksi co? Tak to řekni! Vymáčkni se konečně!“

„Nevím, jak bych to popsal… stojí tak, že to vypadá, jako by byla křivá.“

Erlendur upustil sluchátko. Zapomněl Skarphédinna požádat, aby tu ženu za každou cenu zadržel, a vyběhl do jarního večera.

Od toho dne, kdy se Grímur vrátil domů, uběhlo již několik dní, kdy u nich byl Dave naposledy.

Podzim ohlásil svůj nástup ledovým severním větrem a slabým sněžením. Jelikož byl kopec vysoko nad krajinou, začala tam zima dříve než v nížině, kde se z Reykjavíku pomalu začínalo stávat město. Símon a Tómas každé ráno odjížděli školním autobusem do Reykjavíku a vraceli se večer. Jejich matka chodila každý den pěšky do práce na Gufunesův dvůr. Starala se tam o krávy, ale vykonávala i jiné práce na statku. Odcházela z domu před chlapci, ale byla už doma, když se vrátili ze školy. Mikkelína byla přes den doma sama a strašně se nudila. Když matka přišla z práce domů, byla radostí bez sebe, a když vběhli do kuchyně i bratři a hodili školní knihy do kouta, její radost neznala mezí.

Dave byl u nich častým hostem. Matka si s ním rozuměla čím dál víc. Sedávali spolu v kuchyni u stolu a chtěli po dětech, aby je při jejich rozhovorech nerušily. Stávalo se také, že chtěli být jenom spolu. To pak odešli do ložnice a zavřeli za sebou dveře.

Símon někdy viděl, jak Dave pohladil matku po tváři, nebo si hrál s pramínkem jejích vlasů, který jí spadl do čela, a pak ho něžně vrátil tam, kam patří. Nebo ji hladil po ruce. Chodili spolu na dlouhé procházky po okolních kopcích a někdy šli až k údolí Mosfellsu a k Hel gufosu. To si s sebou brávali jídlo, protože taková procházka se někdy protáhla i na celý den. Často brali děti s sebou a Dave nesl Mikkelínu na zádech, jako by byla pírko. Říkal těm výletům pikniky.

To slovo připadalo Símonovi a Tomášovi legrační. Opakovali je a kdákali jako slepice: pik nik, pik nik, pik nik.

Někdy Dave s matkou sedávali hluboce zabráni do vážných hovorů, a to jak na výletech, tak v kuchyni, a jednou i v ložnici, když Símon otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Seděli na kraji postele, Dave ji držel za ruku, a když zvedla hlavu a zadívala se ke dveřím, usmála se na Símona. Nevěděl, o čem spolu mluvili, ale nemohlo to být nic příjemného, protože dobře znal matčin výraz, když ji něco trápilo.

Jednoho studeného podzimního dne vše rázem skončilo.

Toho rána, když matka odešla do práce a Símon s Tómasem byli na cestě na školní autobus, se Grímur vrátil domů. Uviděli ho v otrhané bundě, kterou si omotal těsně kolem těla, aby se chránil před severním větrem, jak jde po polní cestě k jejich domu. Venku byla nepříjemná zima. V podzimním šeru mu špatně viděli do tváře, ale Símon před sebou doslova viděl jeho studený a tvrdý výraz.

Chlapci už byli na jeho návrat připraveni. Matka jim řekla, že ho brzy pustí z vězení a že se k nim vrátí. Že s tím musí každým dnem počítat.

Símon a Tómas sledovali Grímura, jak míří k jejich domu, a beze slova na sebe pohlédli. Oba mysleli na totéž. Mikkelína je sama doma! Probouzela se, když matka a bratři vstávali, ale pak zase usnula a prospala větší část dne. Doma nebyl nikdo, kdo by Grímura uvítal. Símon se pokoušel představit si, jak se Grímur zachová, až zjistí, že tam není ani matka, ani oni a že je tam jen Mikkelína, kterou nenáviděl a bezmezně jí pohrdal.

Školní autobus, který zastavil na hlavní cestě, na ně už dvakrát troubil. Řidič je viděl stát na kopci, a jelikož nehodlal déle čekat, pokračoval v cestě. Chlapci stáli na místě a nevydali ani hlásku, jen se otočili a beze slova zamířili k domu.

Nechtěli s ním nechat Mikkelínu samotnou.

Símona napadlo, jestli by neměl nejdřív běžet za matkou, nebo za ní poslat Tómase, ale potom si řekl, že jí dopřeje ještě chvíli klidu.

Sledovali, jak Grímur vchází do domu a zavírá za sebou dveře. V tu chvíli se oba rozběhli. Jediné, na co mysleli, byla Mikkelína spící na manželské posteli, kde ji v žádném případě nesmí najít.

Opatrně otevřeli dveře a vplížili se dovnitř. Nejdřív Símon, za ním Tómas, který se ho držel za ruku. Když se připlížili ke kuchyni, uviděli Grímura u výlevky. Byl k nim obrácen zády. Zvedl nos a plivl do dřezu na nádobí. Rozsvítil světlo nad stolem a chlapci viděli jen jeho obrysy.

„Kde je matka?“ zeptal se, stále k nim obrácen zády. Símona napadlo, že je musel vidět na cestě a že musel slyšet, jak vešli do domu.

„Pracuje,“ řekl Símon.

„Pracuje? Kde? Kde pracuje?“ zeptal se Grímur.

„V Gufunesově dvoře, tam, co mají hodně krav.“

„Copak nevěděla, že dneska přijdu domů?“ Grímur se k nim otočil čelem a postavil se do kužele světla. Oba bratři hleděli jako očarovaní na muže, kterého po tak dlouhé nepřítomnosti už ani neznali, a oči se jim rozšířily hrůzou, když spatřili jeho tvář.

Grímurovi se muselo něco stát. Šikmo přes celou tvář se mu táhla ošklivá jizva až k oku, které zůstalo přivřené, protože víčko bylo připečené ke kůži nad ním.

Grímur se křivě zašklebil.

„Váš otec je teď fešák, co?“

Bratři zírali na jeho znetvořený obličej.

„Uvaří si kafe na plotně, a pak vám je chrstnou do obličeje.“

Přistoupil k nim.

„Ne proto, že by chtěli, aby jim člověk všecko vyklopil. Vědí všecko už dávno předtím, protože už jim to někdo řekl. Kvůli tomu člověku obličej neopaří.“

Chlapci nevěděli, co se děje.

„Utíkej pro matku,“ zavelel Grímur se zdravým okem upřeným na Tómase, který se schovával za Símonem. „Utíkej do kravína a přiveď tu pitomou krávu.“

Símon zahlédl koutkem oka, jak se něco mihlo v temné chodbičce, ale neodvážil se tam podívat. Mikkelína vstala. Naučila se vstát z postele tak, že se postavila na jednu nohu a pak se sunula podél zdí. Ale teď si do kuchyně asi netroufala.

„Dělej, ať už jsi pryč!“ zařval Grímur. „Upaluj!“

Tómas sebou trhl úlekem. Símon si nebyl jist, jestli bratr najde sám cestu. Byl s ním v létě jednou nebo dvakrát na statku, ale teď nebylo venku dost světla, a navíc byla tuhá zima, a Tómas byl ještě dítě.

„Nemám jít radši já?“ zeptal se Símon.

„Ty se nehneš z domu,“ vyrazil ze sebe Grímur. „A ty utíkej!“ zařval podruhé na Tómase, ten se vystrašeně pustil bratra a vyběhl do zimy. Nezapomněl přitom zavřít dveře.

„A ty si pěkně sedni sem ke mně, synáčku,“ řekl Grímur, jako by z něho najednou hněv vyprchal.

Símon nerozhodně zamířil ke stolu a sedl si na židli. Znovu zahlédl pohyb v chodbičce. Jen doufal, že Mikkelínu nenapadne sem jít. V

chodbičce byla malá komůrka a on doufal, že se jí do ní podaří vplížit tak tiše, aby ji Grímur neslyšel.

„Bylo ti smutno po tatínkovi?“ zeptal se Grímur a sedl si proti Símonovi. Ten nedokázal odtrhnout zrak od otcovy popálené tváře.

Mlčky pokývl hlavou.

„A jak jste prožili léto?“ vyptával se Grímur. Símon na něho jen beze slova zíral. Nevěděl, jak začít, aby nelhal. Věděl, že nesmí říct ani slovo o Daveovi, o jeho tajných schůzkách s matkou ani o společných piknicích. Věděl, že nesmí prozradit, že spávali všichni ve velké manželské posteli. Nesmí prozradit, jaká zázračná proměna se s matkou stala za tu dobu, co Grímur nebyl doma, a že to byla Daveova zásluha. Nesmí prozradit, jak se každé ráno matka upravuje. Jak zkrásněla. Jak s každým dnem, kdy se scházela s Davem, rozkvétala a krásněla.

„Tak co mi řekneš, nic?“ otázal se Grímur. „To se za celé dlouhé léto vůbec nic nestalo?“

„Po… počasí bylo fajn,“ řekl Símon rozpačitě, aniž odvrátil zrak od otcovy zjizvené tváře.

„Pěkné počasí, Símone. Počasí bylo pěkné,“ opravil ho Grímur. „A ty sis hrál na kopci u těch vojenských baráků. Neznáš náhodou někoho odtamtud?“

„Ne,“ řekl Símon rychle. „Nikoho.“

Grímur se lstivě usmál.

„Letos v létě ses naučil lhát. Neuvěřitelné, jak rychle se člověk naučí lhát. Naučil ses tohle léto lhát, Símone?“

Símonovi se začal chvět spodní ret. Bylo to něco, co nemohl ovlivnit vůlí.

„Jen jednoho,“ řekl. „Ale neznám ho dobře.“

„Tak jednoho znáš, no podívejme. Lhát se nesmí, Símone. Když někdo lže jako ty, snadno se dostane do potíží a může do nich přivést i druhé.“

„Ano,“ řekl Símon a doufal, že to brzo skončí. Teď si přál, ať Mikkelína přijde a vyruší je. Přemýšlel, jestli má Grímurovi říct, že Mikkelína stojí v chodbičce a že spala v jeho posteli.

„A koho z těch baráků znáš?“pokračoval Grímur a Símon cítil, jak se situace začíná vyhrocovat.

„Jen jednoho,“ řekl znovu.

„Jen jednoho,“ opakoval po něm Grímur, sáhl si na tvář a poškrábal si opatrně jizvu. „A kdo je ten jeden? Rád slyším, že to byl jen jeden, a ne hned několik.“

„To nevím. Někdy chytá ryby v jezeře. Někdy nám dá pstruhy, které nachytá.“

„A je hodný na děti?“

„To nevím,“ řekl Símon, pro kterého byl Dave nejlepším člověkem, jakého kdy poznal. Ve srovnání s Grímurem mu Dave připadal jako vyslanec nebeských mocností, který jejich matku zachránil. Kde vůbec je Dave? přemýšlel Símon. Kéž by tu tak byl. Myslel na Tómase venku v té zimě, na cestě na statek, a na matku, která ještě neví, že se Grímur vrátil na kopec. A na Mikkelínu v chodbičce.

„Chodí sem často?“

„Ne, jen občas.“

„Byl tu už předtím, než mě zavřeli do lochu? Když sedíš v lochu, Símone, tak to znamená, že jsi ve vězení. Když člověka zavřou do vězení, nemusí to ale znamenat, že se dopustil něčeho špatného.

Vůbec se se mnou nepárali. Šlo jim o exemplární potrestání.

Islanďané nesmějí okrádat americká vojska. Takový zločin! Proto mě museli příkladně potrestat, a to rychle a tvrdě. Aby to ostatní nedělali podle mě a nekradli taky. Ale ve skutečnosti kradou všichni.

Nejen já. Všichni dělají totéž, a všichni na tom dobře vydělávají. Byl tady už předtím, než jsem šel sedět?“

„Kdo?“

„Ten voják. Chodil sem už předtím, než jsem šel do lochu? Ten jeden?“

„Chytal v jezeře ryby i předtím, než jsi odešel.“

„A dával tvé matce ryby, které ulovil?“

„Ano.“

„Nalovil jich hodně?“

„Někdy. Ale jemu nešlo o to, kolik jich naloví. On u jezera většinou kouřil. Ty jich nachytáš skoro vždycky víc. A kladeš taky sítě. Ty nachytáš hodně ryb.“

„A když přišel dát tvé matce pstruhy, zůstal tu na chvilku? Šel dál a vypil tu kafe? Seděl u našeho stolu?“

„Ne,“ odpověděl Símon a přemítal, jestli Grímur zase hned nepřijde na to, že mu lže, ale nebyl schopen to posoudit. Bál se a byl nervózní, spodní ret se mu chvěl a nepomohlo mu ani to, že si na něj přitiskl prst. Snažil se říkat to, o čem si myslel, že to Grímur chce slyšet, ale nechtěl, aby pak za to matka musela znovu trpět, kdyby řekl něco, o čem Grímur neměl nic vědět. Símon poznával další z Grímurových stránek. Nikdy předtím s ním tak dlouho nemluvil, a na to Símon nebyl připraven. Úplně ho to vyvedlo z míry.

Nevěděl, co může Grímur vědět, a chtěl matku ochránit, jak nejlépe uměl.

„Nešel nikdy sem do domu?“ zeptal se Grímur změněným tónem.

Jeho hlas už nebyl lstivý a lísavý, ale přísný a rozhodný.

„Jen asi dvakrát, nebo tak.“

„A co tu dělal?“

„Nic.“

„Aha. Už zase lžeš! Nebo ne? Zase se mi pokoušíš něco nalhat?

Já přijdu domů po několika měsících šikanování, a jediné, co mi naservíruješ, jsou lži. Chceš mi lhát dál?“

Grímurovy otázky dopadaly na Símona jako rány bičem.

„Cos dělal v tom vězení?“ zeptal se Símon nesměle s nepatrnou nadějí, že budou mluvit o něčem jiném než o matce a Daveovi. Proč jen Dave nejde? Copak neví, že Grímura pustili z vězení? Copak o tom při těch svých tajných hovorech s matkou nikdy nemluvili, když ji Dave hladil po rukou a hrál si s jejími vlasy?

„Ve vězení?“ řekl Grímur a znovu změnil hlas. Mluvil opět lstivě a vemlouvavě. „Ve vězení jsem hlavně poslouchal. Člověk toho tam tolik vyslechne, a chce toho slyšet co nejvíc, když za ním nikdo nepřijde ani na návštěvu a nedostane z domu jedinou zprávu. Pak je odkázán jen na to, co slyší ve vězení, protože tam přicházejí stále noví lidé, a taky se seznámí s dozorci, kteří mu taky sem tam něco řeknou. A člověk tam má hromadu času, aby o všech těch věcech, co slyšel, přemýšlel.“

V chodbičce zavrzalo prkno. Grímur nejdřív zmlkl, ale pak dělal, že se nic nestalo.

„Ty jsi samozřejmě ještě moc mladý. Nebo počkej, kolik je ti vlastně let, Símone?“

„Čtrnáct. A brzy mi bude patnáct.“

„Tak to budeš za chvíli dospělý a možná už víš, o čem mluvím.

Člověk slyší o Islanďankách, které se pelešíš vojáky. Až to jednomu připadá, že úplně přijdou o rozum, když uvidí uniformu. A pak se doslechneš, jací jsou to kavalíři, že ženám galantně přidrží dveře a chodí s nimi tancovat, a nejsou nikdy opilí a mají cigarety a kávu. A že pocházejí ze států, kam by se naše děvčata jednou chtěla dostat.

A my, Símone, my jsme najednou úplně nezajímaví. Venkovští balíci, kteří těm holkám nestojí ani za pohled. Proto bych se chtěl o tom vojákovi, co chodí chytat ryby do jezera, dovědět víc, Símone.

Ale tys mě zklamal.

Símon hleděl na Grímura a připadalo mu, že ho opouštějí síly.

„Já jsem toho o tom vojákovi tady na kopci slyšel tolik, ale ty říkáš, že ho neznáš. Jedině že bys mi lhal, a to od tebe není hezké, lhát tátovi, když sem celé léto, každý den ten voják chodil, a chodil s mou ženou na procházky. Ty o tom nic nevíš?“

Símon mlčel. „Ty o tom nic nevíš?“

„Chodili spolu občas na procházku,“ řekl Símon a oči se mu zalily slzami.

„No vida,“ řekl Grímur. „Já jsem věděl, že jsme pořád ještě kamarádi. A tys s nimi chodil taky?“

Nechtělo to skončit. Grímur na něho hleděl tím svým přivřeným okem ve zjizveném obličeji. Símon cítil, že už nedokáže klást odpor.

„Někdy jsme šli k jezeru a brali si s sebou jídlo. Takové, jaké jsi někdy přinesl domů v těch plechovkách, které se otevíraly klíčkem.“

„A líbal tvou maminku? Tam u jezera?“

„Ne,“ řekl Símon, šťastný, že tentokrát nemusí lhát. Nikdy neviděl matku líbat se s Davem.

„Tak co dělali? Drželi se za ruce? A cos dělal ty? Proč jsi tomu chlapovi dovolil, aby chodil s tvou mámou na procházky k jezeru?

To tě nenapadlo, že by mi to mohlo vadit? To tě nikdy nenapadlo?“

„Ne,“ řekl Símon.

„Nikdo si na těch procházkách na mě ani nevzpomněl, co?“

„Ne,“ řekl Símon.

Grímur se v kuželu světla předklonil a ohnivě rudá jizva vypadala ještě hrozivěji.

„A jak se jmenuje ten chlap, který krade jiným rodinu?“

Símon mlčel.

„Ten, co mě polil horkou kávou a kvůli kterému teď takhle vypadám. Víš, jak se jmenuje?“

„Ne,“ odpověděl Símon tak tiše, že ho bylo sotva slyšet.

„Toho nezavřeli, i když mě napadl a způsobil mi tu popáleninu. Co si o tom myslíš? Prý jsou všichni jejich vojáci nedotknutelní. Myslíš, že jsou nedotknutelní?“

„Ne,“ řekl Símon.

„Nepřibrala náhodou tvá matka přes léto?“ vzal to Grímur, kterého zřejmě napadlo něco jiného, z druhého konce. „Ne proto, že by ta zatracená kráva mezi těmi skutečnými kravami tak rozkvetla, Símone, ale protože se tahala s tím vojákem z lágru. Nezdálo se ti, že v létě přibrala?“

„Ne,“ opakoval Símon.

„Ale mně to připadá pravděpodobné. No, to se ukáže. Ten chlap, co mě polil vařící kávou, víš, jak se jmenuje?“

„Ne,“ řekl Símon.

„Říkal takové divné věci, prý jsem se nechoval dobře k tvé matce.

Nevím, kde to vzal. Prý jsem ji týral. Ty dobře víš, že ona občas potřebuje trochu postrčit. Ten chlap o tom věděl, ale nechápal to.

Nechápal, že ženské jako tvá matka musejí vědět, kdo má v domácnosti hlavní slovo, koho si vzaly a jak se mají chovat. On prostě nechápal, že je člověk musí občas proplesknout. Strašně se rozzuřil, když se mnou mluvil. Umím trochu anglicky, protože mám v lágru kámoše, tak jsem skoro všemu, co mi říkal, rozuměl.

Byl na mě hrozně rozlícený kvůli tvé matce.“

Símon neodvracel oči od jizvy.

„Ten chlap, Símone, se jmenoval Dave. A já teď chci, abys mi nelhal. Ten voják, co byl tak neskonale laskavý k tvé matce, od jara přes léto až do podzimu k ní byl tak hodný, nejmenoval se náhodou Dave?“

Símon přemýšlel a civěl na jizvu.

„Oni už mu ukážou, zač je toho loket.“

„Že mu ukážou, zač je toho loket?“ Símon nechápal, co tím Grímur myslí, ale věděl, že to nemůže být nic dobrého.

„Ta krysa je v chodbě?“ zeptal se Grímur a pokývl hlavou tím směrem.

„Cože?“ Símon hned nepochopil, o kom mluví.

„Ta slabomyslná krysa. Myslíš, že nás poslouchá?“

„Já o Mikkelíně nic nevím,“ řekl Símon. A byla to skoro pravda.

„Jmenuje se Dave, Símone?“

„Je to možné,“ odpověděl Símon opatrně.

„Tak ono je to možné? Ty to nevíš jistě. Jak mu říkáš, Símone?

Když s ním mluvíš, nebo když tě k sobě tiskne a hladí tě, jak mu říkáš?“

„On mě nikdy nehladil…“

„Jak se jmenuje?“

„Dave,“ řekl Símon.

Grímur se opřel a zmizel ze světelného kužele do stínu. Ztlumil hlas.

„Já jsem totiž slyšel, že tvou matku šoustal.“ V té chvíli se otevřely dveře a v nich stála matka s Tómasem. A s nimi vtrhl do kuchyně ledový vítr, až Símonovi přeběhl mráz po zádech.

22

Erlendur dorazil na kopec za dvacet minut poté, co telefonoval se Skarphédinnem.

Ve spěchu zapomněl doma mobil. Jinak by byl po cestě zavolal a požádal archeologa, aby tu ženu zdržel tak dlouho, dokud nepřijede.

Věděl, že to musí být ta žena, kterou Robert vídal u rybízových keřů, ta křivá žena v zeleném.

Na silnici ke Grafarholtu nebyl skoro žádný provoz a on vyjížděl stoupání u Ártúnsbrekky tak rychle, jak toho bylo jeho auto schopno, nakonec odbočil doprava do ulice ke Čtvrti milénia. Zaparkoval u výkopu, nedaleko naleziště. Skarphédinn právě odjížděl, ale když zahlédl Erlendura, zastavil. Ten vystoupil z auta a archeolog stáhl okénko.

„Ty jsi ale případ! Proč jsi tak praštil sluchátkem? Děje se něco?

Jak to vypadáš?“

„Je tam ještě ta žena?“ zeptal se Erlendur.

„Ta žena?“

Erlendur se zahleděl směrem k rybízovým keřům a zdálo se mu, že se tam něco pohnulo.

„Stojí tam ještě?“ opakoval otázku a přivíral oči. Na tu vzdálenost toho moc neviděl. „Ta v zeleném. Je tam ještě?“

„Ano, stojí tam,“ řekl mu Skarphédinn. „Co se děje?“

„To ti vysvětlím později,“ prohlásil Erlendur a vyrazil. Rybízové keře dostávaly obrysy, jak se k nim blížil, a ze zelené siluety se stala postava. Zrychlil krok, jako by měl strach, že se mu rozplyne před očima. Stála u holých keřů, držela jednu větvičku v ruce, hleděla na sever, dolů k Esje, a vypadala hluboce zamyšlená.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji, když k ní došel.

Obrátila se k němu. Vůbec ho neslyšela přicházet.

„Dobrý večer,“ odpověděla.

„Dnes je krásný večer,“ řekl Erlendur, aby s ní navázal hovor.

„Jaro bylo tady venku vždycky nejkrásnější období,“ řekla žena.

Mluvení jí činilo jisté potíže. Erlendurovi připadalo, jako by se musela soustředit na každé slovo. Neplynula jí ze rtů sama od sebe.

Jednu ruku měla schovanou v rukávu, takže ji nebylo vidět. Jedna noha, která jí vyčnívala zpod dlouhého zeleného kabátu, byla chromá. A celá postava byla nakloněná mírně doleva, jako by měla křivá záda. Mohlo jí být přes sedmdesát, ale vypadala pevná, a šedivé vlasy, které jí splývaly po ramenou, byly husté. V její dobrosrdečné tváři byl znát nádech smutku. Erlendur si všiml, že při mluvení trhá hlavou. Byly to prudké a nekontrolované pohyby. Její hlava nebyla nikdy v klidu.

„Tys tady vyrostla?“ zeptal se Erlendur.

„A teď se sem roztahuje město,“ řekla, aniž odpověděla na otázku.

„Kdo by to byl tehdy považoval za možné.“

„Ano, zdá se, že město se nezastaví před ničím,“ řekl Erlendur.

„Ty se zabýváš těmi kostmi?“ zeptala se nečekaně.

„Ano,“ odpověděl.

„Viděla jsem tě ve zprávách. Někdy sem zajdu, hlavně za tak krásných večerů, jako je ten dnešní. Když je všude takový klid a jarní světlo.“

„Ano, je tady hezky,“ souhlasil Erlendur. „Pocházíš odněkud z okolí?“

„Vlastně jsem za tebou chtěla přijít,“ řekla, a ani tentokrát mu neodpověděla na otázku. „Byla bych ti zítra zavolala. Dobře žes mě tu našel. Pomalu nastal čas.“

„Nastal čas?“

„Aby všechno vyšlo na světlo.“

„Co všechno?“

„My jsme tu bydleli, u těch rybízových keřů. Dům je dávno pryč.

Nevím, co se s ním stalo. S léty stále víc chátral. Ty keře sem zasadila moje matka a na podzim dělala rybízovou marmeládu. Ale ona je tu nechtěla jen kvůli marmeládě. Chtěla z nich udělat živý plot, který by chránil zeleninu a krásné květiny, které sem chtěla vysadit. Dům měl chránit její zahradu před severními větry. Ale on jí to nedovolil. Jako spoustu jiných věcí.“

Podívala se na Erlendura a mírně trhla hlavou, když pokračovala dál.

„Sem mě nosili, když svítilo slunce,“ řekla a usmála se. „Mí bratři.

Neznala jsem nic krásnějšího než sedět tady na sluníčku. Samou radostí jsem vřískala, když mě sem vynesli. A pak jsme si všichni společně hráli. Vymýšleli si neustále nové hry, protože jsem se tenkrát nedokázala pohybovat tak jako dnes. Ale oni se mě snažili zapojit do všeho, co dělali. Měli to po matce. Oba dva, od samého začátku.“

„Co měli po ní?“

„Dobré srdce.“

„Od jednoho starého pána jsme získali informaci, že tu vídal zeleně oděnou ženu. Prý občas vyšla sem na kopec a sbírala rybíz.

Jeho popis odpovídá tobě. Vycházeli jsme z předpokladu, že šlo o někoho z domu, který tu stával.“

„Tak vy o něm víte.“

„Ano, a víme o jedněch podnájemnících, ale jen o jedněch.

Myslíme si, že tu v době války bydlela pětičlenná rodina, vystavená domácímu násilí z otcovy strany. Mluvilas o matce a bratrech. Byli dva, a pokud jsi třetím dítětem z té rodiny, pak by starcovy informace mohly být správné.“

„Mluvil o ženě v zeleném?“ otázala se s úsměvem.

„Ano, o ženě v zeleném.“

„Zelená je moje oblíbená barva. Byla odjakživa, kam mi paměť sahá.“

„Neříká se, že lidé, kteří milují zelenou, jsou spojeni se zemí?“

„Je to možné.“

Usmála se.

„Já jsem mimořádně spojena se zemí.“

„Tak ty tu rodinu znáš?“

„Bydleli jsme v domě, který tu stával.“

„Domácí násilí?“

Žena pohlédla na Erlendura.

„Ano, domácí násilí.“

„Muselo to…“

„Jak se jmenuješ?“ přerušila ho.

„Erlendur,“ odpověděl.

„A máš rodinu, Erlendure?“

„Ne, vlastně ano, myslím, že mám něco jako rodinu.“

„Ale nevíš to jistě. Chováš se ke své rodině dobře?“

„Myslím…“ Erlendur zaváhal. Na takové otázky nebyl připraven a nevěděl, jak na ně reagovat. Chová se ke své rodině dobře? Asi sotva, pomyslel si.

„Zřejmě jsi rozvedený,“ řekla žena a zadívala se na jeho obnošené oblečení.

„Ano,“ řekl Erlendur. „Chtěl jsem se zeptat… Myslím, že jsem se tě ptal na to domácí násilí.“

„Dost slabé slovo pro duševní smrt. Tak snadno splyne ze rtů.

Takové obyčejné slovo pro lidi, kteří nemají ponětí, co se za ním skrývá. Víš ty vůbec, jaké to je, když musí člověk prožít celý život v neustálém strachu?“

Erlendur mlčel.

„Muset žít každý den svého života s nenávistí, které se nemůžeš nikdy vyhnout. Ať děláš, co děláš, nemáš nejmenší šanci na tom cokoliv změnit. A pak už nemáš ani vlastní vůli, jen čekáš a doufáš, že jeho další záchvat vzteku nebude tak strašný jako ten poslední.

Erlendur nevěděl, co na to říct.

„Jeho tyranie postupně nabývá sadistických forem, neboť jediná moc, kterou násilník na tomto světě má, je moc nad tou jedinou ženou, která je jeho žena, a ta moc je tak absolutní proto, že on ví, jak je jeho žena bezmocná. Naprosto bezbranná a vydaná mu napospas, protože on ohrožuje nejen ji, ale týrá ji i svou nenávistí vůči jejím dětem a vydírá ji tím, že jim něco udělá, jestli se pokusí proti jeho tyranii vzepřít. Všechno tělesné násilí, všechna bolest a rány, zlámané kosti, krvavé rány, podlitiny po celém těle, natržené rty, to všechno není nic v porovnání s duševním utrpením. Ten neustálý, nikdy nekončící a nikdy nepolevující strach. V prvních letech, kdy ještě měla sílu odolávat, se snažila najít pomoc, pokoušela se utéct, ale on ji pokaždé našel a vyhrožoval jí, že její dceru zatáhne do hor a zabije ji. A ona věděla, že je toho schopen.

Nakonec to vzdala. Kapitulovala a vydala se mu napospas.“

Ženin pohled zalétl k Esje a pak na západ, kde bylo vidět obrysy kuželovitého kráteru Snaefel sjökul u.

„Z jejího života se stala stínohra,“ pokračovala. „Veškerá síla odolávat v ní umřela, a s ní i vůle k životu. A její život se stal jeho životem, ona už v podstatě vůbec nežila, jen bloudila po domě jako stín, který byl bez přestání na útěku před tělesným a duševním násilím. Přestala žít vlastní život, existovala jen skrze jeho nenávist.“

Která nakonec zvítězila.

„Protože se z ní stala živoucí mrtvola.“

Žena zmlkla a pohladila rukou holé větvičky rybízu.

„Ale pak přišlo jedno jaro. Uprostřed války.“

Erlendur stále mlčel.

„Odsoudili by někdy někoho za to, že někomu ubil duši?“

pokračovala. „Můžeš mi to říct? Je možné, aby někoho obvinili z duševní vraždy, postavili ho před soud a přiměli soudce, aby ho odsoudil?“

„To nevím,“ řekl Erlendur, který ženu nestačil sledovat.

„Už jste se dostali až k té kostře?“ zeptala se duchem nepřítomná.

„Zítra,“ odpověděl Erlendur. „Ty víš něco o tom, kdo tam leží?“

„Ukázalo se, že byla jako ty keře,“ pokračovala žena tiše.

„Kdo? Co?“

„Jako ty rybízové keře. Nepotřebují žádnou péči. Jsou neuvěřitelně odolné, přežijí ty nejtužší zimy, a každé léto jsou zase stejně zelené a krásné a jejich plody na podzim jsou stejně červené a šťavnaté, jako by se nic nestalo. Jako by žádná zima nebyla.“

„Promiň, ale mohu se tě zeptat, jak se jmenuješ?“ zeptal se Erlendur.

„Ten voják ji znovu probudil k životu.“

Žena zmlkla a dívala se na keře, jako by se přenesla do jiného světa a času.

„Kdo jsi?“ otázal se Erlendur znovu.

„Zelená byla maminčina oblíbená barva. Říkala, že je to barva naděje.“

Vrátila se do přítomnosti.

„Jmenuji se Mikkelína,“ řekla. Potom se zdálo, že na chvíli zaváhala. „Byl to netvor,“ řekla. „Plný vzteku a nenávisti. Bezohledný a brutální.“

23

Schylovalo se k desáté, ochladilo se a Erlendur se Mikkelíny zeptal, jestli si nechce jít sednout do auta. Že si mohou promluvit i zítra. Že už je pozdě a…

„Klidně můžeme mluvit v autě,“ řekla a pohnula se. Šla velmi pomalu a levá noha se jí podlomila pokaždé, když na ni došlápla.

Erlendur šel před ní a vedl ji k autu, otevřel jí dveře a pomohl jí sednout. Potom obešel auto zepředu. Nevěděl, jak se sem dostala.

Nikde neviděl žádné jiné auto.

„Přijelas taxíkem?“ zeptal se, když usedl za volant. Spustil motor, který ještě nevychladl. Za chvíli jim bylo teplo.

„Símon mě sem přivezl,“ řekla. „Přijede si za chvíli pro mě.“

„Pokoušeli jsme se získat informace o lidech, kteří tu bydleli.

Domnívám se, že šlo o tvé příbuzné. Něco z toho, co jsme slyšeli, většinou od starých lidí, zní velmi divně. Například ty řeči o plynojemu na Hlemmuru.“

„Týral ji s tím plynojemem,“ pronesla Mikkelína, „ale já nevěřím, že byla zplozena tenkrát při těch orgiích před koncem světa, jak jí tvrdil.

To se totiž velmi dobře hodilo na něho. Já jsem přesvědčená o tom, že to nejdřív předhazovali jemu, že se mu vysmívali, možná v mladých letech, nebo i později, a on si pak vylil zlost na ní tím, že to na ni hodil.“

„Ty myslíš, že tvůj otec byl jedním z dětí zplozených v tom plynojemu?“

„On nebyl můj otec,“ řekla Mikkelína. „Můj otec zahynul na moři.

Byl námořník a matka ho milovala. To byla jediná útěcha v mém životě, když jsem byla malá. Že není můj otec. On totiž nenáviděl především mě. Za to, že jsem byla mrzák. Kvůli mému zdravotnímu stavu. Když mi byly tři, onemocněla jsem a přestala jsem mluvit. On tvrdil, že jsem duševně chorá. Říkal mi slabomyslná. Ale já měla rozum v pořádku. Po celou dobu. Nikdy mě neposlal na žádné léčení, což by dnes bylo samozřejmé. A já jsem se před ním neodvážila mluvit, protože jsem z něho měla panickou hrůzu. Je všeobecně známo, že děti, které získaly tak traumatizující zkušenosti, na ně reagují zamlklostí, a některé dokonce přestanou mluvit. Tak to muselo být se mnou. Až o mnoho let později jsem se naučila chodit, pak mluvit a nakonec i učit. Udělala jsem zkoušku z psychologie na univerzitě.“

Chvíli se odmlčela.

„Nepodařilo se mi zjistit, kdo byli jeho rodiče,“ pokračovala potom.

„Pátrala jsem po nich, abych pochopila, co se přihodilo a proč se z něho stala taková zrůda. Snažila jsem se zjistit něco o jeho dětství.

Pracoval na různých statcích jako pomocná síla. Naposledy nedaleko nás, tak se seznámil s mou matkou. Co mě ale zajímalo ze všeho nejvíc, bylo jeho dětství a mládí. Vyrůstal na malé nájemní farmě, které se říkalo Melur, v okrese Mýrar. Ta už dnes neexistuje.

Manželé, kteří tam žili, měli sami tři děti, ale brali si k sobě na výchovu jiné, jen proto, že jim za to obec platila. Ono to totiž není tak dávno, co tady žili takoví chudáci, že se jich musela ujmout obec. Ten manželský pár byl známý tím, že ty děti šikanoval.

Dokonce na ně jednou byla podána soudní žaloba kvůli chlapci, který zemřel následkem podvýživy a špatného zacházení v době, kdy ho měli u sebe. Tělíčko dítěte dokonce za tehdejších primitivních podmínek pitvali přímo na farmě. Jednoduše vysadili dveře, položili mrtvolku na ně a tam ji pitvali. Vnitřnosti proplachovali v nedalekém potoce. Zjistili, že chlapec byl vystaven nesnesitelné přísnosti, jak to tehdy nazvali, ale nedokázali s jistotou říci, zda mu právě ta ‚přísnost‘ přivodila smrt. A on se na to všechno musel dívat.

Třeba byli s tím mrtvým chlapcem dokonce kamarádi. Byl totiž na té farmě ve stejné době. Podvyživený, s jizvami na zádech a na nohou.“

Na chvíli opět zmlkla.

„Já nehledám ospravedlnění pro to, co dělal a jak s námi jednal,“

řekla potom. „Na to žádné ospravedlnění neexistuje. Chtěla jsem jen vědět, kdo vlastně byl.“

Další odmlka.

„A tvoje matka?“ zeptal se Erlendur. Cítil, že mu Mikkelína řekne všechno, co je podle jejího názoru důležité, ale po svém. Neměl v úmyslu na ni naléhat. Musel jí dopřát čas, aby ze sebe mohla všechno dostat.

„Měla smůlu,“ prohlásila Mikkelína tak samozřejmě, jako by to byl jediný závěr, ke kterému je možné dospět. „Měla smůlu, že padla zrovna na něho. Tak je to prosté. Byla také sirotek, ale v mnoha ohledech se jí v Reykjavíku dostalo dobrého vychování. Byla zaměstnaná jako služka v jednom z nejpřednějších domů, když se ti dva setkali. Nezjistila jsem, kdo byli její rodiče. Jestli o tom existoval nějaký záznam, tak musel zmizet.“

Mikkelína pohlédla na Erlendura.

„Ale poznala skutečnou lásku, dřív než bylo pozdě. Vstoupil jí do života v pravou chvíli, podle mého názoru.“

„On? Kdo? Kdo jí vstoupil do života?“

„A Símon. Můj bratr Símon. Nevěděli jsme, co se v něm odehrává.

Nevěděli jsme nic o tom břemeni, které s sebou celá ta léta vláčel.

Já jsem trpěla tím, jak můj nevlastní otec jednal s matkou, a trápila jsem se tím, ale byla jsem tvrdší a odolnější než Símon. Chudáček.

A Tómas. Ten toho od otce musel snést příliš. Příliš nenávisti.“

„Teď jsem ztratil nit. Kdo vstoupil do života tvé matky?“

„Pocházel z New Yorku. Byl Američan. Z Brooklynu.“

Erlendur pokývl hlavou.

„Maminka toužila po lásce, potřebovala někoho, kdo by jí dal pocit, že existuje a že je člověk. Dave jí vrátil sebeúctu a lidskou důstojnost. Dlouho jsme si lámali hlavu nad tím, proč trávil s maminkou tolik času. Co v ní bylo tak zvláštního, že to viděl jen on a můj nevlastní otec, ale ten jen proto, aby ji bil. Ale on mamince řekl, proč jí chce pomoci. Řekl jí, že to hned vycítil, když nám přinesl pstruhy a poprvé ji uviděl. Chodil často na ryby k Reynisvatnu. Znal všechny příznaky domácího násilí. Poznal to na mamince, vyčetl jí to z očí, z obličeje, z pohybů. Takřka na první pohled znal celý její příběh.“

Mikkelína zmlkla a zadívala se vzhůru k rybízovým keřům.

„Dave to totiž znal. Vyrostl s tím stejně jako Símon, Tómas a já.

Jeho otec nebyl nikdy obviněn a odsouzen za to, že umlátil jeho matku k smrti. David musel přihlížet, jak umírala. Byli chudí jako kostelní myši a ona dostala tuberkulózu a umírala. A jeho otec ji zbil ještě těsně předtím, než zemřela. Jenže tehdy byl Dave ještě moc mladý, aby se dokázal otci postavit. Byl v pubertě. Toho dne, kdy mu zemřela matka, odešel z otcova domu a už se nikdy nevrátil. Za několik let se dal k armádě. Než vypukla válka. Ve válce ho odveleli do Reykjavíku, sem do skladu, a tady jednoho dne vešel do nedostavěného domu a uviděl v něm znovu tvář své matky.“

Oba chvíli seděli mlčky.

„Tentokrát už byl dospělý a mohl proti tomu něco udělat,“ řekla Mikkelína.

Kolem projelo pomalu auto a zastavilo u výkopu. Muž, který z něj vystoupil, se zadíval k rybízovým keřům.

„Símon už přijel,“ řekla Mikkelína. „Už je dost pozdě. Nebude ti vadit, když budeme pokračovat zítra? Jestli chceš, můžeš přijet ke mně domů.“

Otevřela dveře auta a zavolala na muže, který se k nim obrátil.

„Víš, koho tam pohřbili?“ zeptal se jí Erlendur.

„Zítra,“ odpověděla Mikkelína. „Zítra budeme pokračovat. Není kam spěchat,“ dodala. „Není žádný spěch.“

Muž přišel k autu a pomohl Mikkelíně ven.

„Děkuji, Símone,“ řekla. Erlendur se vyklonil, aby ho lépe viděl.

Pak otevřel dveře a vystoupil také.

„Ale to přece nemůže být Símon,“ řekl Mikkelíně, když se podíval na muže a zarazil se. Nemohlo mu být víc než pětatřicet.

„Cože?“ zeptala se Mikkelína.

„Neříkalas, že byl Símon tvůj bratr?“ řekl Erlendur a zadíval se na muže.

„Ano,“ odpověděla Mikkelína a najednou pochopila Erlendurovo překvapení. „To není ten Símon,“ vysvětlila mu s úsměvem. „Toto je můj syn. Dala jsem mu jméno po bratrovi.“

24

Na druhý den ráno pozval Erlendur Elínborg a Sigurdura Óliho do své kancelář a informoval je o svém setkání s Mikkelínou a o tom, co mu vyprávěla. Řekl jim, že za ní chce ještě dnes zajet domů. Byl si jist, že mu řekne, kdo leží tam na kopci v zemi, kdo ho tam zakopal a proč. A večer už by měla být kostra odkryta.

„A proč jsi z ní nedostal všechno hned včera?“ zeptal se Sigurdur Óli, který se cítil po poklidném večeru s Bergpórou jako znovuzrozený. Mluvili spolu o budoucnosti, a dokonce o dětech, a shodli se na tom, jak to všechno co nejlépe převést na jednoho jmenovatele. Mimoto mluvili o cestě do Paříže a o sporťáku, který si vypůjčí.

„Teď už bychom měli celou tuhle stupidní záležitost vyřízenou,“

dodal. „Já už začínám mít těch kostí pomalu dost. A Benjamínova sklepa už mám po krk. I vás dvou.“

„Já bych s tebou za ní ráda jela,“ pronesla Elínborg. „Myslíš, že ona je to invalidní děvče, které Hunter viděl v domě, když zatýkal toho člověka?“

„Je to víc než pravděpodobné. Měla dva nevlastní bratry a uvedla mi jejich jména. Símon a Tómas. To by mohli být ti dva chlapci, které tam viděl. A existoval jeden americký voják jménem Dave, který jim nějak pomohl. Zeptám se na něho Huntera, protože neznám jeho příjmení. Považoval jsem za rozumné zacházet s tou ženou ohleduplně. Ona nám sama řekne, co potřebujeme vědět. Je naprosto zbytečné vyvíjet na ni nějaký tlak.“

Upřel pohled na Sigurdura Óliho.

„Jsi v Benjamínově sklepě hotov?“

„Ano, včera jsem to dokončil. Ale nenašel jsem tam vůbec nic.“

„Dá se vyloučit, že tam nahoře leží jeho snoubenka?“

„Ano, alespoň já jsem přesvědčen o tom, že se šla utopit.“

„Dalo by se prokázat, že byla nějakým způsobem znásilněna?“

„Já myslím, že důkaz leží na dně moře,“ odpověděl Sigurdur Óli.

„Jak by se to dalo vyjádřit jinak? Letní návštěva ve Fljótu ve Skagafjöduru?“

„Jo, lásku najdeš jen na venkově,“ řekl Sigurdur Óli a zaculil se.

„Ty idiote!“ řekl Erlendur.

Hunter přišel Erlendurovi a Elínborg otevřít a pozval je do obýváku.

Jídelna byla posetá papíry, které nějak souvisely s vojenským skladem. Byly to doklady, které mu poslali faxem. Fotokopie byly rozloženy po podlaze a všude ležely otevřené zápisníky a jiné knihy.

Erlendur z toho nabyl dojmu, že se Hunter pustil do pátrání ve velkém měřítku. Zalistoval v hromadě papírů na stole.

„Tady někde mám seznam se jmény těch, kteří ve skladu pracovali, myslím Islanďanů,“ řekl. „Našli ho na ambasádě.“

„My už jsme našli jednoho z obyvatel domu, kam jsi tenkrát přišel,“

řekl mu Erlendur. „Myslím, že je to ta postižená dívenka, o níž jsi mluvil.“

„Výborně,“ pronesl Hunter duchem nepřítomně. „Výborně, tady je.“

Podal Erlendurovi ručně psaný seznam jmen devíti Islanďanů, kteří pracovali ve skladu. Erlendur ten seznam znal. Jim mu ho četl do telefonu a slíbil mu kopi . V té chvíli ho napadlo, že se zapomněl Mikkelíny zeptat na jméno jejího nevlastního otce.

„Zjistil jsem, kdo nám je práskl. Kdo ty zloděje prozradil. Jeden bývalý kolega od vojenské policie v Reykjavíku dnes žije v Minneapolisu. Udržovali jsme spolu spojení, i když jen sporadicky, tak jsem mu zavolal. Vzpomínal si na tu záležitost dobře, zavolal několika jiným lidem a zjistil jméno člověka, který je tenkrát udal.“

„A kdo to byl?“ zeptal se Erlendur.

„Jmenoval se Dave a byl z Brooklynu. David Welch. Obyčejný branec.“

To jméno uvedla Mikkelína, vzpomněl si Erlendur.

„Žije ještě?“ zeptal se.

„To nevíme. Další můj přítel se pokouší zjistit o něm něco na Ministerstvu obrany. Je možné, že ho poslali na frontu.“

Elínborg a Sigurdur Óli se pustili do pátrání po těch, kdo tenkrát pracovali ve skladu. Chtěli zjistit, kde ti lidé, popřípadě jejich sousedé, zůstali. Erlendur hodlal odpoledne zajet za Mikkelínou, spolu s Elínborg. Nejdřív se ale chtěl podívat na Evu Lind do nemocnice.

Vešel do chodby na jednotku intenzivní péče a nahlédl do pokoje své dcery, která stále ležela nehybně a se zavřenýma očima. Pak mu pohled zalétl na konec chodby, kam včera omylem zabloudil a setkal se tam s tou malou ženou, která se ho ptala na chlapce ve sněhové bouři. Dáma v kožichu už dnes v pokoji u manžela neseděla, a jeho postel byla prázdná. Ani tu ženu, která se vydávala za médium, nebylo vidět. Erlendur přemýšlel o tom, zda se to vůbec stalo, nebo to byl sen. Chvíli postál ve dveřích, pak se obrátil, vešel do pokoje své dcery a tiše za sebou zavřel dveře. Sedl si k Evě na postel. Dlouho tam seděl mlčky a myslel na chlapce ve sněhové bouři.

Uběhla dost dlouhá chvíle, než se konečně vzmužil a zhluboka si povzdechl.

„Bylo mu osm let,“ řekl Evě Lind. „O dva roky mladší než já.“

Přemýšlel nad tím, co řekla ta malá žena o tom, že je už smířený a že to nebyla ničí vina. Ale její slova, jen tak lapená ze vzduchu, mu vůbec nic neříkala. Vždyť on v té sněhové bouři stojí po celý svůj život a postupem času je to horší a horší.

„Jeho ruka mi vyklouzla,“ řekl Evě Lind.

Slyšel výkřiky v hukotu bouře.

„Neviděli jsme se,“ řekl. „Drželi jsme se za ruce a stáli těsně vedle sebe, ale kvůli hustému sněžení jsme se neviděli. A pak jeho ruka vyklouzla z mé.“

Chvíli mlčel.

„Proto nesmíš odejít. Proto to musíš přežít a vrátit se a uzdravit se.

Vím, že tvůj život není procházka růžovým sadem a že si ho ničíš, jako by neměl žádnou cenu. Ale tak to není a ty děláš obrovskou chybu, když si to myslíš. Nesmíš si to myslet.“

Erlendur se zadíval na dceřinu tvář ve slabém světle noční lampičky.

„Bylo mu osm. Už jsem ti o tom někdy vyprávěl? Malý kluk, stejný jako většina kluků, veselý, hodně se smál, a byli jsme kamarádi. To vůbec není samozřejmé. Mezi bratry dochází většinou ke rvačkám, hádkám, k rivalitě. Ale mezi námi to tak nebylo. Možná proto, že jsme byli tak rozdílní. Jeho měli lidi rádi na první pohled. Naprosto spontánně. Někdo už to má v sobě. Já ne. Takoví lidé v sobě mají něco, co prolamuje ledy. Chovají se tak, jací skutečně jsou, nic neskrývají, na nic si nehrají, jsou prostě sami sebou, přímí a bez falše. Takové děti…“

Erlendur se odmlčel.

„Někdy mi ho připomínáš. Poznal jsem to až pozdě. Až jsi mě po těch letech konečně našla. Máš v sobě něco, co mi ho připomíná.

Něco, co se pokoušíš zničit, a proto se mě tak hluboce dotýká, jak zacházíš se svým životem. Jenže se zdá, že to nemohu ovlivnit.

Jsem stejně bezmocný jako tenkrát v té sněhové bouři, když jsem cítil, jak vyklouzla jeho ruka z mé, a když se to stalo, bylo mi jasné, že je po všem. Že oba zemřeme. Naše promrzlé ruce už se nemohly najít. Byl to jen okamžik a já přestal cítit jeho ruku ve své.“

Erlendur zmlkl a díval se do země.

„Nevím, zda je to příčinou všeho. Bylo mi deset, a od té doby jsem si to nepřestal vyčítat. Nedokážu to ze sebe setřást. Nechci to ze sebe setřást. Ta muka jsou jako obranná hradba zármutku, který nechci odložit. Asi jsem to měl udělat už dávno, postavit se životu, svému životu, který byl zachráněn, a dát mu nějaký smysl. Ale nestalo se, a teď je už malá pravděpodobnost, že by se na tom dalo něco změnit. Každý z nás musí nést své břímě. To moje není možná o nic větší než u ostatních lidí, kteří ztratili někoho milovaného, ale já se s tím neumím jinak vypořádat.

Tenkrát ve mně cosi pohaslo. Nikdy jsem ho nenašel, a od té doby se mi o něm každou noc zdá. Vím, že tam někde stále je, sám, vydaný na milost a nemilost nelítostné bouři, opuštěný a promrzlý, až ho opustí síly a klesne k zemi tam, kde nebyl nikdy nalezen a nikdy nebude. Bouře se mu opřela do zad a v okamžiku ho pohřbila pod sněhem. Mohu hledat a volat do ztrhání těla, ale nenajdu ho a on mě neuslyší. Navěky mi zmizel ve sněhu.“

Erlendur pohlédl na Evu Lind.

„Bylo to, jako by šel přímo do nebe. Mě našli. Já jsem přežil, ale ztratil jsem jeho. Nemohl jsem jim nic říct. Nedokázal jsem jim říct, kde jsem byl, když mi vyklouzla jeho ruka. Kvůli tomu hustému sněžení jsem nic neviděl. Bylo mi deset a skoro jsem umrzl.

Nedokázal jsem jim nic říct. Vyslali pátrací oddíly, které po celé dny od rána do večera prohledávaly se svítilnami celé okolí. Lidé ho volali a dlouhými tyčemi píchali do sněhu. Rozdělili se na menší skupiny, vzali si psy a my slyšeli jejich volání, štěkání psů, ale nic se nestalo. Nic.

Nikdy ho nenašli.

A pak jsem potkal tady na chodbě ženu, která mi tvrdila, že má pro mě vzkaz od chlapce v bouři. Řekla mi, že to nebyla moje vina a že už nemusím mít strach. Co to znamená? Já na takové věci nevěřím, ale co si o tom mám myslet? Po celý život jsem to považoval za svou vinu, ačkoliv vím, a to už dlouho, že jsem byl ještě příliš malý, abych mohl nést za něco vinu. Ale přesto mě trápí výčitky svědomí, jsou jako nějaký zhoubný, smrtelný karcinom.

Protože to nebyl žádný obyčejný chlapec, jehož ruku jsem ztratil.

Protože ten chlapec v té sněhové bouři… byl můj bratr.“

Matka za sebou přibouchla dveře, aby studený podzimní vzduch nepronikl dovnitř. Viděla, jak v zešeřelé kuchyni sedí u stolu Símon a Grímur. Grímurovi bylo špatně vidět do tváře. Neviděla ho od chvíle, kdy ho naložili do vojenského džípu a odvezli. Ale v okamžiku, kdy ho uviděla, se jí opět zmocnil strach. Očekávala jeho příchod na podzim, ale nevěděla, přesně kdy ho pustí. Ale když za ní Tómas přiběhl, bylo jí hned jasné, co se děje.

Símon se samým strachem nepohnul z místa, ale otočil hlavu ke dveřím a viděl matku, jak se na ně dívá do kuchyně. Pustila Tómase, který utekl do chodbičky za Mikkelínou. Viděla děs v Símonových očích.

Grímur seděl u stolu a ani se nehnul. Tak uběhlo několik vteřin, po které nebylo slyšet nic kromě hukotu větru a matčina sípavého dechu, jak běžela přes kopec. Její panická hrůza z Grímura v době jeho nepřítomnosti polevila, ale teď se vrátila, stejná jako předtím.

Jako by se za ten čas, kdy byl pryč, vůbec nic nezměnilo. Síly ji opustily, žaludek se jí sevřel, její výraz ztratil znovunabytou sebeúctu. Vtáhla hlavu mezi ramena a snažila se co nejvíc zmenšit.

Být poslušná. Podřízená. Připravená na nejhorší.

Děti pozorovaly její změnu, jak tam stála ve dveřích.

„Símon a já jsme spolu mluvili,“ řekl Grímur a předklonil hlavu do kužele světla, aby viděla jeho jizvu. Vytřeštila oči, když uviděla jeho obličej a ohnivě rudou tvář. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, nebo vykřiknout, ale nevydala ani hlásku. Jen na Grímura nevěřícně zírala.

„Nelíbí se ti to?“ zeptal se.

Grímur byl jako cizí člověk. Símon to nechápal. Jak je sebejistý.

Ješitný. Vědom si toho, že on je ten, kdo drží v rukou moc. Přímo to čišelo z jeho chování k rodině, úplně stejně jako dřív, ale bylo v tom ještě něco jiného, mnohem nebezpečnějšího a Símon přemýšlel, co to může být. Grímur vstal od stolu.

Zamířil k matce.

„Símon mi řekl o tom vojákovi, který vám nosil pstruhy a jmenoval se Dave.“

Matka mlčela.

„Tohle mi udělal voják, který se taky jmenoval Dave,“ řekl a ukázal na zjizvenou tvář. „Nemůžu pořádně otevřít oko jen kvůli tomu, že se mu zachtělo polít mě vařící kávou. Nejdřív normálně postavil konvici na sporák a vzal si utěrku, aby ji udržel v ruce. Myslel jsem, že naleje kávu pro oba, ale on mi ji vychrstl do obličeje.“

Matka od něho odvrátila pohled, zahleděla se do země a nepohnula se.

„Pustili ho ke mně. Seděl jsem tam s rukama spoutanýma za zády.

Myslím, že věděli, co chce udělat.“

Zamířil výhružně směrem do chodbičky, kde stála Mikkelína s Tómasem. Símon seděl jako přikovaný na židli. Ale Grímur se zase otočil a vrátil se k matce.

„Připadalo mi, jako by toho chlapa chtěli odměnit,“ řekl. „Nevíš náhodou za co?“

„Ne,“ odpověděla matka tiše.

„Ne,“ opakoval po ni Grímur posměšně. „Asi se ti líbilo píchat s ním.“

Usmál se tím svým odporným úšklebkem.

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jednoho dne někdo vylovil z jezera mrtvolu.“

Grímur stál najednou těsně u ní a položil jí ruku na břicho.

„Myslíš, že ti po sobě něco zanechal?“ zeptal se tichým, nebezpečným hlasem. „Třeba na těch dunách u jezera? Co říkáš?

Myslíš, že ti po sobě něco zanechal? Ujišťuju tě, že jestli je to tak, tak to jeho dědictví zabiju. Třeba to opařím vřelou vodou, tak jako opařil on mě.“

„Tak nemluv,“ řekla matka.

Grímur na ni upřel pohled.

„Jak to, že ten prevít věděl o těch krádežích?“ zeptal se. „Kdo mu řekl, co jsme dělali? Nevíš o tom náhodou něco? Třeba jsme si nedávali dost pozor. Možná nás pozoroval. Ale možná taky někomu přinesl pstruhy, uviděl to tady, zamyslel se nad tím, odkud to asi je, a zeptal se té kurvy, co tady bydlela, jestli o tom něco neví.“

Grímur jí zatlačil rukou do břicha.

„Vám stačí vidět uniformu a hned roztáhnete nohy.“

Símon se za otcovými zády neslyšně zvedl.

„Co kdybychom si spolu vypili kafe?“ zeptal se Grímur matky. „Co bys řekla na to, kdybychom si spolu vypili horkou a silnou kávu na povzbuzení. Jestli to ovšem Dave dovolí. Myslíš, že by proti tomu něco měl?“

Grímur se zachechtal.

„Třeba se napije s námi. Nečekáš ho? Nečekáš náhodou, že tě přijde zachránit?“

„Ne,“ řekl mu Símon za zády.

Grímur pustil matku a otočil se k Símonovi.

„Nedělej to,“ řekl Símon.

„Símone!“ řekla matka ostře. „Přestaň!“

„Nech maminku na pokoji,“ řekl Símon rozechvělým hlasem.

Grímur se znovu obrátil k matce. Mikkelína s Tómasem sledovali z chodbičky, co se děje. Grímur se naklonil k matce a šeptal jí do ucha.

„Možná jednoho dne zmizíš jako ta Benjamínova holka!“

Matka se na Grímura jen dívala, připravená na to, že se na ni vrhne. Myslela si, že to musí přijít.

„Co o tom víš?“ zeptala se Grímura.

„Stává se, že lidi zmizí. Různí lidi. I bohatí. Tak proč by nemohla zmizet taková ubožačka jako ty? Kdo by se po tobě ptal? Jedině že by tě konečně začala hledat tvá matka z plynojemu. Myslíš, že by se něco takového mohlo stát?“

„Nech ji na pokoji,“ řekl Símon.

„Símone, já myslel, že jsme kamarádi,“ řekl Grímur. „Ty a já a Tómas.“

„Dej jí pokoj,“ opakoval Símon. „Musíš jí přestat ubližovat. Musíš s tím přestat a odejít od nás. Běž pryč a už se k nám nikdy nevracej.“

Grímur před ním stál a civěl na něho jako na cizí dítě.

„Já jsem byl pryč. Byl jsem pryč celých šest měsíců, a tohle má být uvítáni? Stará se mi tahá s vojákem a synáček by chtěl vlastního otce vyhodit ze dveří. Jsi už dost velký, aby sis troufl na otce, Símone? Myslíš si to? Vážně si myslíš, že jednou budeš dost velký, aby sis na mě troufl?“

„Símone!“ řekla matka. „To je v pořádku. Vezmi Tómase a Mikkelínu a běžte všichni na Gufunes a počkejte tam na mě. Slyšíš, Símone? Udělej, co ti říkám.“

Grímur se na Símona posměšně zašklebil „A teď tu ta ženská ještě začne poroučet. Co si vlastně o sobě ta moje stará myslí? Co si to namlouvá? To je k nevíře, jak se to tady za tu krátkou dobu všecko změnilo.“

Grímur nahlédl do chodbičky.

„A kde je kretén? Snad si nezačne otvírat hubu i ten kripl? Jo, jo, jo, ty prokletej kriple, tebe jsem měl zardousit už dávno. Tohle je váš vděk? To má být vděk?“ zařval do chodby.

Mikkelína ustoupila do tmy. Tómas zůstal stát na místě a vylekanýma očima hleděl na Grímura. Ten se na něho usmál.

„Ale Tómas a já jsme kamarádi, že, Tómasi,“ řekl. „Tómas by svého tátu nikdy nepodvedl. Pojď sem, chlapče, pojď ke mně.“

Tómas ho poslechl.

„Maminka telefonovala,“ řekl.

„Tómasi!“ vykřikla matka.

25

„Nevěřím, že by Tómas stál na otcově straně. Spíš si myslím, že věřil, že tím mamince pomůže. Chtěl mu nahnat strach a tím mamince pomoct. Ale podle mého názoru vlastně vůbec nevěděl, co dělá. Byl ještě moc malý.“

Mikkelína zmlkla a dívala se na Erlendura. On a Elínborg seděli v obývacím pokoji a poslouchali příběh o matce a Grímurovi, o tom, jak se setkali, jak ji poprvé uhodil a jak jeho brutalita časem rostla. O

tom, že se matka dvakrát pokusila utéct, a on ji našel a hrozil jí, že jí zabije děti. Vyprávěla jim o životě na kopci, o vojácích ve skladu a krádežích zásob, o Daveovi, který chodil do jezera na ryby, o létě toho roku, kdy otce uvěznili a voják s jejich matkou se do sebe zamilovali, o tom, jak ji bratři vynášeli na slunce a Dave s nimi chodil na pikniky, a o tom studeném podzimním ránu, kdy se její nevlastní otec vrátil.

Mikkelína s vyprávěním nespěchala, snažila se nevynechat nic, co podle jejího názoru bylo pro vývoj událostí důležité. Elínborg s Erlendurem tam seděli a poslouchali, občas se napili kávy, kterou jim Mikkelína uvařila, a ochutnali moučník, který upekla jen pro ně, jak jim řekla, neboť prý Erlendura čekala. Elínborg uvítala přátelsky a zeptala se jí, zda v řadách kriminální policie pracuje hodně žen.

„Skoro žádná,“ odpověděla Elínborg s úsměvem.

„To je ostuda,“ řekla Mikkelína a nabídla jim, aby se posadili. „Ženy by měly být na všech důležitých místech.“

Elínborg koukla na Erlendura, který se pousmál. Přijela pro něho po obědě do kanceláře, protože věděla, že byl v nemocnici. Našla ho ještě skleslejšího než obyčejně. Zeptala se ho, jak je na tom Eva Lind, protože si myslela, že se její stav zřejmě zhoršil, ale Erlendur jí řekl, že Evin stav se nezměnil. Když se ho zeptala, jak se cítí on sám a zda pro něho může něco udělat, zavrtěl hlavou a řekl jí, že se nedá dělat nic jiného než čekat. Elínborg měla dojem, že to čekání ho deprimuje asi ze všeho nejvíc, ale neměla odvahu o tom začít. Z

dlouholeté zkušenosti věděla, že o sobě Erlendur nepotřebuje s nikým mluvit.

Mikkelína bydlela v přízemním bytě v domku pro několik rodin v Breidholtu. Byt byl malý, ale útulný. Když šla do kuchyně dát vařit kávu, Erlendur se rozhlížel po obývacím pokoji a prohlížel si rodinné fotografie či fotografie lidí, o kterých se domníval, že jsou její příbuzní. Nebylo jich mnoho a nevypadalo to, že některá z nich byla pořízena na kopci.

Mikkelína začala vyprávěním o sobě. To ještě byla v kuchyni a její hlas k nim doléhal do obýváku. Řekla jim, že začala chodit do školy, když už jí bylo skoro dvacet. V té době začala také chodit na terapie se svým postižením a brzy udělala obrovské pokroky. Erlendurovi připadalo, že to nebyly obrovské pokroky, ale přímo skoky, ale nahlas neřekl nic. Mikkelína si udělala maturitu na večerním gymnáziu, přihlásila se na univerzitu a absolvovala studium psychologie. To už jí bylo přes čtyřicet. Přestala pracovat.

Chlapce, kterému dala jméno Símon, si vzala do péče dřív, než šla na univerzitu. Mít vlastní rodinu by bylo vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu velmi komplikované. Cynicky se usmála, když to říkala.

Po celá léta pravidelně na jaře a v létě jezdila na kopec podívat se na rybíz a na podzim očesat plody a uvařit marmeládu. Nějaká jí ještě zbyla z loňského podzimu, a tak jim dala ochutnat. Elínborg, která se ve vaření vyznala, ji velice chválila. Mikkelína jí dala zbytek a omlouvala se, že jí nemá víc.

Řekla jim, jak s přibývajícími léty a desetiletími sledovala, s jak neuvěřitelnou rychlostí se město rozrůstá. Nejdřív na kopec Breidholt, pak podél jezera až k Mosfel sbaer, a teď dokonce pohltilo kopec Grafarholt, kde kdysi bydlela. To místo pro ni bylo spojeno s těmi nejhoršími vzpomínkami.

„Na to místo mám jen strašné vzpomínky,“ řekla, „S výjimkou toho jediného krátkého léta.“

„S tím postižením ses už narodila?“ zeptala se Elínborg. Snažila se tu otázku položit co nejzdvořileji, ale dospěla k závěru, že žádný zdvořilý způsob neexistuje.

„Ne,“ řekla Mikkelína. „Ve třech letech jsem onemocněla. Dlouho jsem ležela v nemocnici. Maminka mi říkala, že tehdy existovaly předpisy, které rodičům zakazovaly navštěvovat děti v nemocnici.

Maminka ty nelidské předpisy nechápala. Nechápala, jak je možné zakázat matce být u svého těžce nemocného dítěte, kterému dokonce hrozí smrt. Trvalo jí několik let, než pochopila, že jsem schopná se naučit téměř všechno, oč mne nemoc připravila, ale otec jí nedovolil, aby se mnou zašla k lékaři a nechala mě léčit. Mám jednu vzpomínku z doby ještě předtím, než jsem onemocněla, ale nevím, zda to byl sen, či skutečnost. Svítí sluníčko a já jsem před domem na zahradě, zřejmě tam, kde maminka pracovala. Běhám a křičím a mám pocit, že maminka běží za mnou. Dál už nevím nic.

Vzpomínám si jen na to, že jsem mohla běhat, jak jsem chtěla.“

Mikkelína se usmála.

„Často jsem mívala sny, ve kterých jsem byla zdravá a mohla se pohybovat a hlava mi při mluvení neposkakovala, i když teď už umím ovládat obličejové svaly a nedělám neustále grimasy.“

Erlendur postavil šálek.

„Včera jsi mi řekla, žes syna pojmenovala po Símonovi.“

„Símon byl báječný kluk. Byli jsme nevlastní sourozenci, ale on nezdědil po svém otci vůbec nic. Alespoň já jsem si ničeho nevšimla.

Byl jako maminka. Jemný, plný pochopení a dobrosrdečný. Nesnesl bezpráví páchané na jiných. Nenáviděl svého otce a ta nenávist ho ubíjela. Neměl nikdy poznat nenávist. Ale dětství nás všech poznamenal věčný strach. A on musel v panické hrůze přihlížet, jak nad sebou otec ztrácí kontrolu a surově matku bije. Já jsem si pokaždé přetáhla deku přes hlavu, ale vnímala jsem, že Símon vždycky stojí a všechno sleduje. Bylo to, jako by se chtěl vyzbrojit na pozdější střet, až bude dost velký a silný, aby svého otce dokázal zastavit. Až bude dost velký, aby se mu mohl postavit.

Někdy se pokusil zasáhnout. Postavil se jako rytíř před matku a bránil ji. Maminka se toho bála ještě víc než otcova bití. Nesnesla pomyšlení, že by se něco stalo jejím dětem. Símon byl báječný, milý chlapec.“

„Mluvíš o něm, jako by byl stále ještě dítě,“ řekla Elínborg. „On už nežije?“

Mikkelína mlčela a usmívala se.

„A Tómas?“ zeptal se Erlendur. „Byli jste přece tři sourozenci.“

„Ano, Tómas,“ řekla Mikkelína. „Ten byl úplně jiný než Símon. Jeho otec si toho dobře všiml.“

Mikkelína zmlkla.

„Komu tvoje matka toho rána volala?“ zeptal se Erlendur. „Než se vydala na cestu domů?“

Mikkelína mu neodpověděla, vstala a zašla do ložnice. Elínborg s Erlendurem se na sebe podívali. Mikkelína se za chvilku vrátila a držela v ruce složený kus papíru. Rozložila ho, přečetla si to, co tam bylo napsáno, a podala ho Erlendurovi.

„Maminka mi ten lístek dala,“ řekla mu. „Vzpomínám si ještě, jak jí ho Dave podal přes stůl, když spolu seděli v kuchyni. Ale my děti jsme se nikdy nedověděli, co v něm bylo. Maminka mi ho ukázala až mnohem později. O mnoho let později.“

Erlendur si přečetl vzkaz.

„Dave asi přemluvil nějakého Islanďana, nebo vojáka, který uměl islandsky, aby mu to napsal. Maminka si ten vzkaz celou dobu schovávala, ale já si ho s sebou do hrobu pochopitelně nevezmu.“

Erlendur se podíval do papíru. Písmo bylo poněkud kostrbaté, ale čitelné.

VÍM, CO TI DĚLÁ.

„Maminka a Dave mluvili o tom, že mu musí okamžitě zavolat, jak pustí Grímura z vězení, že nám přijde na pomoc. Nevím, jak si to ti dva představovali.“

„Nemohla požádat o pomoc někoho ze statku?“ zeptala se Elínborg. „Muselo tam pracovat hodně lidí.“

Mikkelína na ni pohlédla.

„Maminka snášela jeho surovosti půl druhého desetiletí. Nešlo jen o fyzické násilí, kdy ji bil, někdy tak, že musela několik dní ležet.

Možná ještě horší bylo psychické týrání, jak už jsem to říkala Erlendurovi. On mou matku systematicky likvidoval. Začala sebou pohrdat stejně, jako jí pohrdal on. Dlouho se zabývala myšlenkou na sebevraždu, ale kvůli nám dětem naštěstí zůstalo jen u myšlenky.

Dave jí za těch šest měsíců, co spolu byli, pomohl se z toho dostat.

Mimoto kromě Davea neexistoval jiný člověk, kterého mohla požádat o pomoc. Nikdy s nikým nemluvila o tom, co musela celá léta snášet, a já myslím, že byla připravena na to, že to bude muset snášet nadále. V nejhorším případě ji bude zase mlátit a všechno bude jako dřív.“

Mikkelína se zadívala na Erlendura.

„Dave už nikdy nepřišel.“

Pohlédla na Elínborg.

„A nic nebylo jako dřív.“

„Tak ona telefonovala?“Grímur objal Tómase kolem ramen.

„Kam volala? Tómasi? My dva před sebou nesmíme mít tajnosti.

To tvá matka si myslí, že může mít tajnosti, ale to se hrozně mýlí.

Mít tajnosti může být nebezpečné.“

„Toho chlapce z toho vynech,“ řekla matka.

„Teď mě ještě začne komandovat,“ řekl Grímur a hnětl Tómasovi rameno. „Tady došlo k velkým změnám. Copak asi přijde dál?“

Símon se postavil vedle matky. Mikkelína učinila totéž. Tómas se rozplakal. V rozkroku se mu šířila tmavá skvrna.

„Tak odpoví mi někdo?“ řekl Grímur. Úsměv mu zmizel z tváře stejně jako posměšný tón z hlasu, nasadil přísný výraz. Nikdo z nich nedokázal odtrhnout oči od jeho opařené tváře.

„Nedovolala jsem se,“ řekla matka.

„Žádný Dave vás nepřijde zachránit, jako rytíř?“

„Žádný Dave,“ řekla matka.

„Copak se asi stalo?“ pokračoval Grímur. „Dneska ráno vyplula jedna jejich loď. Plná vojáků. V Evropě prý naléhavě potřebují vojáky. Všichni si nemůžou válet šunky tady na Islandu a nemít nic jiného na práci než šoustat naše ženské. Nebo se mu možná chtěli odměnit. Ta záležitost byla totiž mnohem rozsáhlejší, než jsem si myslel, a padlo při ní několik hlav. Mnohem významnějších než ta moje. Oficírské hlavy. A to se jim vůbec nehodilo do krámu.“

Postrčil Tómase před sebe.

„To se jim ani trochu nehodilo do krámu.“

Símon se nehnul od matky.

„Jedné věci ale nerozumím,“ pokračoval Grímur a stál u matky tak blízko, že cítila jeho nakyslý pach. „Jednoduše tomu nerozumím.

Nejde mi to do hlavy. Dokážu pochopit, žes roztáhla nohy prvnímu chlapovi, který se na tebe podíval, když mě odvezli. Protože vím, že jsi kurva. Ale co si myslel on?“

Stáli tak blízko sebe, že se téměř dotýkali.

„Co na tobě viděl?“

Uchopil její hlavu do obou rukou.

„Ty ohavná, proklatá couro.“

„Byli jsme přesvědčeni o tom, že se na ni vrhne a že ji tentokrát zabije. Byli jsme na to připraveni. Třásla jsem se strachy a Símon na tom nebyl o nic líp. Přemýšlela jsem už, jestli nemám skočit pro nůž do zásuvky. Ale ono se nic nestalo. Dívali se jeden druhému do očí a on od ní několik kroků ustoupil, místo aby ji začal bít.“

Mikkelína se na chvíli odmlčela.

„Nikdy v životě jsem neměla takový strach jako tenkrát. Od té chvíle byl Símon jako vyměněný. Nějak se nám začal vzdalovat.

Chudáček.“

Sklopila oči.

„Dave nám zmizel ze života stejně rychle, jako se v něm objevil.

Maminka už o něm nikdy neslyšela.“

„Jeho příjmení bylo Welch,“ řekl Erlendur. „Snažíme se vypátrat, co se s ním stalo. Jak se vlastně jmenoval tvůj nevlastní otec?“

„Jmenoval se Porgrímur,“ řekla Mikkelína, „ale říkali mu jen Grímur.“

„Porgrímur,“ opakoval Erlendur.

Vzpomněl si, že to jméno viděl na seznamu Islanďanů zaměstnaných v depu.

V kapse kabátu mu začal zvonit mobil. Volal Sigurdur Óli, který byl u místa nálezu na Grafarholtu.

„Měl bys sem přijet,“ řekl.

„Přijet? Kam?“ ptal se Erlendur. „Kde jsi?“

„No přece na kopci, kde jinde,“ řekl Sigurdur Óli. „Už se prohrabali až k té kostře a já myslím, že vím, kdo tam leží.“

„Kdo tam leží?“

„Jo, v tom hrobě.“

„A kdo by to měl podle tebe být?“

„Benjamínova snoubenka.“

„Cože?“

„Benjamínova snoubenka.“

„Jak to? Proč si myslíš, že je to ona?“ Erlendur vstal a šel do kuchyně, aby ho nikdo nerušil.

„Přijeď a uvidíš sám,“ řekl Sigurdur Óli. „Nikdo jiný to nemůže být.

Přijeď a uvidíš sám.“

Ukončil hovor.

26

Erlendur s Elínborg přijeli na Grafarholt za čtvrt hodiny. Rychle se rozloučili s Mikkelínou, která za nimi udiveně hleděla. Erlendur jí neřekl, co se dověděl od Sigurdura Óliho o Benjamínově snoubence, jen jí řekl, že musejí na místo, kde našli kostru, protože archeologové už se dostali až k ní. Požádal ji, aby odložila konec příběhu na později, a omluvil se s tím, že budou v rozhovoru pokračovat jindy.

„Nebylo by lepší, kdybych jela s vámi?“ zeptala se Mikkelína v předsíni, když už byli ze dveří. „Já bych…“

„Teď ne,“ přerušil ji Erlendur. „Ještě si spolu pořádně promluvíme.

Celý případ nabral nečekaný obrat.“

Sigurdur Óli je čekal a šel s nim ke Skarphédinnovi, který stál u jámy.

Archeolog Erlendura pozdravil a řekl: „Erlendure, pomalu se začíná do celé té záležitosti vnášet světlo. Když to tak vezmeš, tak to ani netrvalo tak dlouho.“

„Co jste našli?“ otázal se Erlendur.

„Leží tam žena,“ řekl Sigurdur Óli důrazně. „O tom není pochyb.“

„Jak to?“ řekla Elínborg. „Odkdy jsi odborník přes medicínu?“

„K tomu nepotřebuješ být žádný odborník přes medicínu,“

odpověděl Sigurdur. „To musí každého trknout.“

„Leží tu dvě kostry,“ vmísil se do hovoru Skarphédinn. „Jedna patří dospělému člověku, pravděpodobně ženě, druhá dítěti, velmi maličkému, pravděpodobně ještě nenarozenému. Podle polohy koster bych řekl, že jde o těhotnou ženu.“

Erlendur na něho ohromeně hleděl.

„Dvě kostry?“

Podíval se na Sigurdura, udělal dva kroky k výkopu a nahlédl do něj. Okamžitě viděl, co Skarphédinn myslel. Z větší kostry už byla téměř odstraněna hlína. Ruka čněla vzhůru, čelisti lebky byly otevřené. Oční jamky byly plné hlíny, na čele byly přilepené zbytky vlasů a obličejové svaly ještě nebyly zcela rozloženy.

Nad kostrou ležela další, miniaturní kostřička v embryonální skrčené poloze. Kosti horních i dolních končetin nebyly silnější než tužky a lebka jako malý míč. Kostřička ležela mezi žebry větší kostry hlavičkou dolů.

„To přece nemůže být nikdo jiný než ona, ne?“ řekl Sigurdur Óli.

„Tohle musí být ta jeho snoubenka. Byla těhotná. Jakže se to jmenovala?“

„Sólveig,“ řekla Elínborg. „Ve kterém měsíci vlastně byla?“ zeptala se Elínborg, jako by mluvila sama se sebou, a shlížela dolů na obě kostry.

„Mluví se v tomto stádiu o dítěti, nebo o embryu?“ zeptal se Erlendur.

„To nevím, v tom se nevyznám,“ řekl Sigurdur Óli.

„Ani já ne,“ řekl Erlendur. „Budeme potřebovat experta. Je možné ty kostry vyzvednout tak, jak jsou, a odvézt je do márnice na Barónsstígur?“ obrátil se na Skarphédinna.

„Jak to myslíš, tak, jak jsou?“

„Jednu na druhé.“

„Musíme ještě odstranit zbytky hlíny z té větší kostry. S použitím štětečků a malých smetáčků a při opatrném vyzvednutí bychom to mohli zvládnout, ano. Myslím, že by to mohlo jít. Ty nechceš, aby se na to přijel soudní lékař podívat sem? Do toho hrobu, jak tam leží?“

„Ne, nechci, aby se to dělalo pod širým nebem,“ řekl Erlendur.

„Musí se to udělat důkladně a za optimálních pracovních podmínek.“

Kostry byly vyzvednuty navečer. Erlendur, Sigurdur Óli a Elínborg byli u toho, když je vyzvedávali z jámy. Archeologové k tomu nikoho jiného nepustili a Erlendur z toho získal dojem, že přistupují ke své práci nanejvýš odborně. Nemrzelo ho, že je sem zavolal.

Skarphédinn řídil práce se stejnou rozhodností, s jakou postupoval při odstraňování hlíny. Řekl Erlendurovi, že kostru na jeho počest pojmenovali Člověk tisíciletí, že si ho docela oblíbil a že mu bude chybět. Ale jejich práce ještě neskončila. Skarphédinn se najednou začal velice zajímat o kriminalistiku a chtěl se svým týmem pokračovat v hledání indicií, které by jim poskytly odpovědi na otázky, co se na tom kopci před tolika lety stalo. Dokumentoval vše pomocí kamery i fotoaparátu a mluvil o tom, že by z toho mohla vzniknout docela zajímavá univerzitní přednáška, zejména v případě, jestli se Erlendurovi podaří objasnit, jak se ty kostry dostaly do země, dodal a široce se přitom usmíval, až odhalil ty své pověstné zuby.

Kostry byly převezeny do márnice na Barónsstígur k zevrubné analýze. Soudní lékař byl stále ještě s rodinou na dovolené ve Španělsku. Řekl Erlendurovi, který mu později odpoledne volal, že se vrátí až za týden. Doktor se právě chystal na sele na rožni a předtím vypil několik skleniček, Erlendur zjistil podle toho, jak mluvil.

Policejní lékař z Reykjavíku asistoval u vyzvednutí koster. Pod jeho dozorem byly kostry naloženy do policejního vozu a převezeny do márnice.

Na Erlendurův příkaz nebyly kostry před transportem odděleny.

Aby se co nejméně poškodily a aby zůstaly spojeny, bylo v místě, kde se dotýkaly, ponecháno co nejvíc hlíny. Když je pak položili na pitevní stůl a přikryli bílým prostěradlem, vypadalo to dost neforemně. Erlendur a policejní lékař stáli těsně vedle sebe v ostrém světle neonové zářivky. Lékař sňal prostěradlo a pak oba stáli a pozorovali kostry.

„Potřebujeme co nejpřesnější odhad stáří obou koster,“ pronesl Erlendur a pohlédl ze strany na lékaře.

„Ano, odhad stáří,“ řekl lékař zamyšleně. „Ty víš, že mužská a ženská kostra se od sebe vzájemně příliš neliší, jen pánev je jinak stavěná, a tu nevidíme, protože na ní leží ta malá kostřička. Na první pohled mi připadá, že u té velké kostry je všech dvě stě šest kostí na svém místě. Žebra jsou zlomená, ale to jsme věděli. Je to velká kostra. Ta žena musela být dost robustní. To člověka napadne velmi rychle, ale já nemám v úmyslu se do toho plést. Spěchá to moc?

Nepočkalo by to týden? Já nejsem expert přes pitvy ani přes odhad stáří. Mohlo by mně uniknout hodně věcí, které zkušený soudní lékař nepřehlédne a dokáže je posoudit a vyvodit z nich závěry.

Jestli chceš, aby to bylo provedeno pořádně, musíš počkat. Opravdu to tak spěchá? Nepočkalo by to?“ opakoval a hleděl na Erlendura.

Erlendur viděl, jak se lékaři perlí pot na čele, a vzpomněl si na to, že mu jednou někdo řekl, že je posedlý prací.

„Ale jistě,“ řekl. „Vůbec to nespěchá. Alespoň si to myslím. Jedině že bychom díky těm kostrám mohli přijít na něco, o čem nevíme a co by mohlo mít tragické následky.“

„Myslíš někoho, kdo sledoval celý průběh prací a teď ví, na čem je, a že by to mohlo něco spustit.“

„Vyčkáme,“ řekl Erlendur. „Počkáme, až se vrátí soudní lékař. Tolik to zas nespěchá. Ale možná by bylo dobré, kdyby ses přece jen pokusil něco z těch koster zjistit. V klidu si je prohlédni. Třeba se ti podaří tu malou oddělit od velké, aniž bys poničil důkazní materiál.“

Lékař přikývl, ale vypadal, že neví, odkud by měl začít.

„Uvidím, co se dá dělat,“ řekl nakonec.

Erlendur se rozhodl, že si zajede promluvit s neteří Benjamína Knudsena Elsou a že to nebude odkládat až na zítra. Vzal Sigurdura Óliho a jeli za Elsou ještě téhož večera. Elsa jim otevřela a pozvala je do obýváku, kde se posadili. Erlendurovi připadala unavenější než posledně a nebylo mu příliš dobře při pomyšlení, jak se asi zachová, až jí řekne, že našli dvě kostry. Představil si, jak pro ni muselo být těžké, že ten případ po tolika letech znovu otevřeli, a navíc podezřívají jejího strýce z vraždy.

Vysvětlil jí, co archeologové na Grafarholtu vykopali, a řekl jí, že je to s největší pravděpodobností Benjamínova snoubenka. Elsa se dívala střídavě z jednoho na druhého, když Erlendur skončil, a nedokázala skrýt svůj úžas.

„Já tomu prostě nemohu uvěřit,“ zasténala. „Znamená to, že Benjamín svou snoubenku zabil?“

„Pravděpodobnost…“

„A zahrabal ji na kopci u svého letního domku? Tomu prostě nevěřím. Nechápu, co tím sledujete. Musí existovat jiné vysvětlení, to nemůže být pravda. Benjamín nebyl vrah, dejte si konečně říct.

Nechala jsem vás po libosti hledat v tomhle domě a převrátit celý sklep naruby, ale tohle je příliš. Myslíte si, že bych vám dovolila prohledat sklep, kdyby moje rodina měla co skrývat? Ne, to zacházíte doopravdy daleko. Nejlepší bude, když odejdete,“

prohlásila a vstala. „A to hned teď!“

„Ale my tě z ničeho neobviňujeme,“ řekl Sigurdur Óli. Ani on, ani Erlendur se nezvedli. „My přece nechceme naznačit, žes o tom věděla a zamlčela to před námi. Nebo…?“

„Co tím chceš říct?“ zpozorněla Elsa. „Že jsem něco věděla?

Chceš mě obvinit ze spoluviny? Chceš mě snad zatknout? A dát do vazby?! Co si to vůbec dovolujete?!“ obrátila se na Erlendura.

„Jen klid,“ řekl Erlendur. „U té velké kostry jsme našli ještě druhou, která patří dítěti. Ukázalo se, že Benjamínova snoubenka čekala dítě. Připadá mi přirozené, že by to mohla být ona. Nemyslíš? My vůbec nic nenaznačujeme. Jen se pokoušíme přijít celé té záhadě na kloub. Tys nám velmi pomohla a my si toho vážíme. Ne všichni by se tak zachovali. To však nic nemění na faktu, že teď, když byly konečně vytaženy ze země ty kostry, padá podezření v první řadě na tvého strýce Benjamína.“

Elsa shlížela na Erlendura jako na něco, co nepatří do jejího domu. Ale pak se trochu uklidnila. Její pohled těkal od Sigurdura Óliho k Erlendurovi a nakonec si zase sedla.

„To musí být nedorozumění,“ pronesla. „A kdybyste Benjamína znali, jako jsem ho znala já, věděli byste proč. Ten by neublížil ani mouše. Nikdy.“

„Dověděl se, že jeho snoubenka čeká dítě,“ oponoval Sigurdur Óli.

„Měli před svatbou. Jak se zdá, byl do ní velice zamilovaný. Stavěl na té lásce celou svoji budoucnost, chtěl založit rodinu, měl obchodní plány, dobré postavení v reykjavícké lepší společnosti. A zrušení zasnoubení ho úplně zlomilo. Třeba to byla nešťastná nehoda. Její tělo se přece nikdy nenašlo. Říkalo se, že se utopila v jezeře. V každém případě zmizela. A my jsme ji teď možná našli.“

„Řeklas tady Sigurdurovi Ólimu, že Benjamín nevěděl, s kým jeho snoubenka čekala dítě,“ řekl opatrně Erlendur. Přemýšlel, zda nejednali ukvapeně, a proklínal soudního lékaře ve Španělsku.

Možná s tou návštěvou měli vyčkat, až jim jejich domněnku potvrdí.

„To je pravda,“ řekla Elsa. „Nevěděl to.“

„Dověděli jsme se, že ho mnohem později navštívila matka Sólveig a řekla mu, s kým a jak její dcera otěhotněla. Ale to už byla Sólveig pryč.“

Elsa se zatvářila udiveně.

„To jsem nevěděla,“ řekla. „Kdy to bylo?“

„Později,“ odpověděl Erlendur. „Ale kdy přesně, to nevím. Sólveig mlčela o tom, kdo je otcem jejího dítěte. Z nějakých důvodů ho neprozradila. Neřekla Benjamínovi, co se jí stalo. Zrušila jejich zasnoubení a zahalila se mlčením. Možná chtěla chránit svou rodinu. Pověst svého otce.“

„Cože? Jak to myslíš, pověst svého otce?“

„Sólveig znásilnil jeho synovec, když byla na návštěvě u rodiny jeho bratra ve Fljót.“

Elsa klesla do křesla a v bezmezném úžasu si přikryla rukou ústa.

„Já tomu nemohu uvěřit,“ zasténala.

Na opačném konci města seděla ve stejnou dobu Elínborg u Báry a řekla jí, co se našlo v hrobě a že je teoreticky velká pravděpodobnost, že se jedná o Benjamínovu snoubenku. Že tam pravděpodobně Benjamín zahrabal jejího mrtvé tělo. Elínborg však zdůraznila, že tato informace není zatím ničím podložena, kromě toho, že byl Benjamín poslední z okruhu známých Sólveig, který ji viděl naživu. A že v hrobě byla nalezena i mrtvolka malého dítěte.

Ale že ještě musí provést analýzu DNA obou koster.

Bára ji poslouchala a nehnula ani brvou. Byla sama v obrovské vile jako posledně, se vším tím nahromaděným bohatstvím kolem, a tvářila se jako socha.

„Náš otec chtěl, aby šla na potrat,“ řekla. „Matka chtěla, aby s ní Sólveig odjela na venkov, porodila dítě tam a dala je k adopci.

Potom by se mohla vrátit do města, jako by se nic nestalo, a vzít si Benjamína. Mluvili o tom s otcem, a teprve potom se Sólveig.“

Bára se zvedla.

„Matka mi to vyprávěla až mnohem později.

Šla k velké dubové skříni, vytáhla zásuvku, vyndala z ní bílý kapesníček a přitiskla si ho k nosu.

„Dali jí dvě možnosti. Třetí vůbec nevzali v potaz – totiž že si dítě nechá a že je jednoduše přijmou do rodiny. Sólveig se je pokoušela přesvědčit, ale ani otec, ani matka o tom nechtěli slyšet. To dítě nepatřilo do jejich světa. Nechtěli o něm nic vědět. Buď potrat, nebo adopce. Žádné jiné řešení.“

„A Sólveig?“

„Já nevím,“ řekla Bára. „Chudák holka, já vážně nevím. Chtěla si to dítě nechat, nic jiného si neuměla představit. Vždyť byla ještě sama dítě. Byla ještě dítě.“

Erlendur upřel pohled na Elsu.

„Mohl to Benjamín brát tak, že ho podvedla?“ zeptal se. „Pokud mu Sólveig doopravdy odmítala říct, kdo je otcem toho dítěte?“

„Nikdo neví, co se dělo při jejich posledním setkání,“ řekla Elsa.

„Benjamín řekl mé matce jen to nejnutnější, a nikdo se nikdy nedozví, zda jí řekl všechno. Ona byla doopravdy znásilněna?

Proboha!“

Střídavě pohlížela z Erlendura na Sigurdura Óliho.

„No ano, Benjamín to mohl brát tak, že ho podváděla,“ řekla potom tiše.

„Promiň, co jsi říkala?“ zeptal se Erlendur.

„Že si Benjamín mohl myslet, že ho podváděla,“ zopakovala Elsa.

„To ale neznamená, že ji zabil a zahrabal na tom kopci.“

„Protože mlčela,“ dodal Erlendur.

„Ano, protože mlčela,“ řekla Elsa. „Nechtěla mu říct, s kým je těhotná. On nevěděl, že byla znásilněna, tím jsem si jistá.“

„Nemohl si na to někoho najmout?“ otázal se Erlendur. „Někoho, koho celou věcí pověřil?“

„Co tím myslíš, nerozumím!“

„Pronajal svůj letní dům jednomu surovci a zloději. Nic to nemusí znamenat, ale je to fakt.“

„Nemám potuchy, o čem to mluvíš. Jakému surovci?“

„Jak to vypadá, pro dnešek toho máš dost. A možná jsme to uspěchali, Elso. Asi bude lepší, když počkáme, co zjistí soudní lékař.

Doufám, že nás omluvíš, když teď…“

„Ne, to je v pořádku. Jsem vám vděčná, že jste mě to celé dovolili sledovat. Vážím si toho.“

„Budeme tě informovat,“ řekl Sigurdur Óli.

„A máte taky ten pramínek jejích vlasů,“ připomněla jim Elsa. „Ten vám pomůže získat jistotu.“

„Ano,“ řekl Erlendur, „máme ten pramínek jejích vlasů.“

Elínborg vstala. Byl to dlouhý den a ona už chtěla domů.

Poděkovala Báře, znovu se omluvila za to, že ji obtěžovala tak pozdě večer. Bára jí řekla, že si s tím nemá dělat starosti.

Doprovodila ji ke dveřím a zavřela je za ní. Ještě se ani neotočila, když znovu zazvonil zvonek u dveří. Bára otevřela.

„Byla vysoká?“ zeptala se Elínborg.

„Kdo?“ opáčila Bára.

„Tvá sestra,“ řekla Elínborg. „Byla nějak nadprůměrně vysoká, nebo středně vysoká, nebo byla malá? Jakou měla postavu?“

„No, vysoká rozhodně nebyla,“ řekla Bára a pousmála se. „K tomu tedy měla daleko. Většina lidí ji považovala za malou. A byla drobná.

Matka říkala, že ji jednou odnese závan větru. Bylo legrační vidět ji, jak se vede za ruku s Benjamínem, který byl tak vysoký, že nad ní čněl jako věž.“

Kolem půlnoci volal policejní lékař Erlendurovi, který seděl u dcery v nemocnici.

„Jsem v márnici,“ sdělil mu lékař. „Oddělil jsem ty kostry a doufám, že jsem nic neponičil. Na pitvy nejsem žádný expert. Stoly a podlaha jsou plné hlíny, vypadá to tu hrozně.“

„No a?“ zeptal se Erlendur.

„Ach ano, promiň, jde o kostru dítěte, které muselo mít minimálně sedm, nebo také osm až devět měsíců.“

„A dál?“ vyptával se netrpělivě Erlendur.

„Na tom není nic neobvyklého. Jen…“

„Jen?“

„Mohlo už být narozené, když umřelo, nebo mohlo jít o porod mrtvého dítěte. To už se teď nedá zjistit. Ale ta kostra pod ním nepatří v žádném případě matce toho dítěte.“

„Zadrž, moment, cos to říkal? Co mi to tu vykládáš?“

„Nemůže to být matka toho dítěte, která ležela pod ním, nebo s ním byla pohřbena, nebo jak tomu chceš říkat.“

„Není to jeho matka? Jak to myslíš? Kdo jiný by to byl?“

„To nevím, ale jeho matka to není. To je stoprocentně vyloučeno.“

„Proč?“

„Protože to nepřipadá v úvahu,“ odpověděl policejní lékař. „Pozná se to podle pánve.“

„Pánve?“

„Ta velká kostra je mužská. Pod tím dítětem ležel muž.“

27

Zima na kopci byla dlouhá a tuhá.

Matka dál pracovala na Gufunes a chlapci chodili ráno na autobus.

Grímur dostal zase práci u rozvozu uhlí. Po těch krádežích mohl na práci u Američanů zapomenout. Sklady byly uzavřeny a Nissenovy baráky byly všechny kompletně převezeny do Hálogalandu. Zůstaly jen kůly a plot a malá vybetonovaná plocha před baráky. Velké dělo také zmizelo. Mluvilo se o tom, že válka brzy skončí. Rusové prolomili v Rusku německou frontu a to znamenalo, že se dá v nejbližší době počítat s velkou ofenzívou spojenců na západní frontě.

Té zimy nevěnoval Grímur jejich matce téměř jediný pohled. Mluvil s ní minimálně, kromě nadávek a ponižování. Už spolu nespali na jedné posteli. Matka spala se Símonem v pokoji a Grímur u sebe chtěl Tómase. Všichni kromě Tómase si všimli, že matka přes zimu neustále přibírala na váze, až se jí zakulatilo břicho. Hořkosladká vzpomínka na to, co prožila v létě, a strašná připomínka toho, co Grímur udělá, pokud své výhrůžky mínil vážně.

Snažila se svůj stav zatajit, jak to šlo. Grímur jí v pravidelných intervalech vyhrožoval, že jí to dítě vezme, nebo že je zabije hned při porodu. Tvrdil, že to bude kretén jako Mikkelína a že by proto bylo nejlepší udělat s ním krátký proces.

„Ty proklatá americká děvko,“ říkal jí. Ale té zimy ji nikdy nezbil.

Ovládal se, ale plížil se kolem ní jako šelma, která číhá na kořist.

Pokusila se s Grímurem mluvit o rozvodu, ale on se jen posměšně zachechtal. S lidmi na statku matka nikdy o svém těhotenství nemluvila a skrývala je před nimi. Možná až do poslední chvíle věřila, že se Grímur nakonec slituje, že jen tak vyhrožuje, a že až bude dítě na světě, přijme je za své a na své hrozby zapomene.

Nakonec sáhla k zoufalému řešení. Ne proto, aby se Grímurovi pomstila, i když k tomu měla dost důvodů, ale aby chránila sebe a dítě, jež nosila pod srdcem.

Mikkelína té tuhé zimy cítila rostoucí napětí mezi matkou a Grímurem, a všimla si také jak se změnil Símon, což ji děsilo neméně. Odmalička měl k matce velmi vřelý vztah, ale teď se od ní skoro nehnul, když přišla domů ze statku a on ze školy. Ode dne, co se Grímur na podzim vrátil z vězení, byl Símon čím dál nervóznější.

Vyhýbal se mu, jak mohl, a jeho strach o matku s každým dnem rostl. Mikkelína někdy slyšela, jak mluví sám se sebou, a někdy jí připadalo, jako by mluvil s někým, koho nemůže vidět a kdo není v jejich domě. S někým, kdo vůbec neexistuje. Slyšela, jak si hlasitě říká, co musí udělat, aby zachránil matku a Daveovo dítě před Grímurem. Jedině na něm záleželo, jestli dítě zůstane naživu, protože nikdo jiný tu nebyl. Jeho kamarád Dave už nikdy nepřijde.

Símon bral Grímurovo vyhrožování velmi vážně. Věřil pevně tomu, že je schopen dítě zabít. Nebo že je někam odnese a oni je už nikdy neuvidí. Že je odnese do hor a vrátí se bez něj.

Tómas byl zamlklejší než předtím a Mikkelína si všimla, že i on se mění. Grímur si ho bral na noc do ložnice, když jejich matka odmítla spát v manželské posteli. Byla nucena spát v Tómasově posteli, i když byla malá a nepohodlná. Mikkelína nevěděla, o čem Grímur s Tómasem mluví, ale všimla si, že se k ní Tómas začal chovat jinak.

Nechtěl s ní už nic mít, přestože bratři i ona spolu měli odjakživa dobrý vztah.

Matka se pokusila s Tómasem promluvit, ale on se od ní mlčky odvrátil, rozhněvaný a bezmocný.

„Símon je čím dál divnější,“ slyšela jednou Grímura říkat Tomášovi. „Bude z něho stejný podivín, jako je tvá matka. Dávej si na něho pozor. Dávej si pozor, abys nebyl jako on. Jinak bys byl taky takový podivín.“

Mikkelína jednou vyslechla, jak matka mluvila s Grímurem o dítěti.

Bylo to jednou jedinkrát, kdy jí dovolil vyslovit její názor. Těhotenství už na ní bylo tak vidět, že jí zakázal, aby chodila dál pracovat na statek.

„Necháš toho a řekneš jim, že se budeš starat o svou rodinu,“

slyšela ho Mikkelína říkat matce.

„Ale vždyť bys mohl říct, že je tvoje,“ řekla matka.

Grímur se jí vysmál do obličeje.

„Mohl bys to udělat.“

„Sklapni.“

Mikkelína si všimla, že poslouchá i Símon.

„Mohl bys říct, že je to tvé dítě, kdybys chtěl,“ řekla matka smířlivě.

„S tím na mě nechoď,“ odsekl Grímur.

„Nikdo nepotřebuje nic vědět. A nikdo se nemusí nic dozvědět.“

„Teď už je pozdě tahat káru z hnoje. Na to jsi měla myslet, když sis to rozdávala s tím svým americkým plejbojem na louce.“

„Mohla bych to dítě nabídnout k adopci,“ řekla opatrně. „Nejsem jediná, kdo se dostal do takové situace.“

„Tak to ne,“ křikl Grímur, „já vím, že s těmi chlapy spávala polovina ženských z města. Ale nemysli si, že se tím něco mění.“

„Nemusíš to dítě nikdy vidět. Dám ho hned po porodu k adopci a ty ho vůbec nemusíš vidět.“

„Vždyť všichni vědí, že má žena je americká děvka,“ řekl Grímur.

„Všichni vědí, že ses tahala s vojákem.“

„Nikdo o tom neví,“ řekla. „Nikdo. O mně a o Daveovi nikdo nevěděl.“

„Tak jak to, že jsem o tom věděl já, ty krávo blbá? Snad proto, žes mi to řekla! To si vážně myslíš, že se to nerozkřikne?“

„To ano, ale nikdo neví, že je to jeho dítě. To nemůže nikdo vědět.“

„Drž zobák,“ řekl Grímur. „Drž zobák, nebo…“

A tak všichni celou dlouhou zimu čekali na to, co se stane, a co bylo neodvratitelné.

Začalo to tím, že Grímur najednou onemocněl.

Mikkelína upírala pohled na Erlendura.

„Té zimy ho začala trávit.“

„Trávit?“ opakoval Erlendur.

„Nevěděla už, co dělá.“

„A jak mu ten jed podávala?“

„Vzpomínáš si na případ z Dúkskotu v Reykjavíku?“

„Jedna mladá žena si opatřila jed na krysy a otrávila jím svého bratra. Bylo to někdy začátkem minulého století.“

„Maminka ho nechtěla zabít. Chtěla ho jen ochromit. Aby mohla porodit to dítě a odnést je dřív, než je najde. Jen do té doby, než bude po všem a dítě bude v bezpečné vzdálenosti od něho. Ta žena v Dúkskotu svého bratra otrávila jedem na krysy. Dávala mu velké dávky do tvarohu, dokonce i když se na ni díval. On samozřejmě nevěděl, co to je, ale stihl to ještě říct, když o několik dní později umíral. Sypala mu na tvaroh koření, aby zakryla pachuť jedu. Když toho muže pitvali, ukázalo se, že byl otráven fosforem, který účinkuje velmi pomalu. Matka ten příběh znala. Já přesně nevím, jak se o tom dověděla, ale mluvilo se o tom po celém Reykjavíku. Byl to případ vraždy, který vzbudil senzaci. Matka vzala jed na krysy v Gufunes. Dávala mu ho v malých dávkách do jídla. Nikdy ne moc najednou, aby necítil jeho pachuť v jídle a nepojal podezření.

Nenechávala jed doma, nosila si ho domů každý den z Gufunes, až do chvíle, kdy tam přestala pracovat. To si ho vzala víc a schovala ho doma. Vůbec nevěděla, jak bude jed působit, ani zda bude vůbec působit v tak minimálním množství, ale když mu ho nějakou dobu dávala do jídla, zdálo se, že přece jen účinkuje. Grímur začal ztrácet sílu, často mu bylo špatně a byl unavený, a také často zvracel.

Potom už nebyl schopen chodit do práce, jen ležel na posteli a kroutil se bolestí.“

„Podezříval ji?“ zeptal se Erlendur.

„Až už bylo pozdě,“ řekla Mikkelína. „On totiž nedal na doktory. A ona ho samozřejmě nepřemlouvala, aby se nechal vyšetřit.“

„Co vlastně myslel tím, že oni už Daveovi ukáží, zač je toho loket?

Řekl o tom někdy něco konkrétnějšího?“

„Ne, nikdy,“ řekla Mikkelína. „To on jen tak plácal, aby matku vyděsil. Věděl, že Davea miluje.“

Erlendur a Elínborg seděli u Mikkelíny v pokoji a poslouchali její vyprávění. Řekli jí, že kostra pod dítětem patří muži. Mikkelína jen pokývla hlavou. To jim mohla říci hned, když od ní tak narychlo odešli, a neřekli jí proč.

Chtěla se podívat na tu malou kostru, ale když se Erlendura zeptala, jestli ji smí vidět, odmítl.

„Ale byla bych ráda, kdybyste mi ji dali, až ji nebudete potřebovat,“

řekla. „Je pomalu načase, aby byla uložena do posvěcené půdy.“

„Ona?“

„Ano, ona,“ řekla Mikkelína.

Sigurdur Óli informoval Elsu o tom, co řekl policejní lékař. Ta kostra v jámě nemůže patřit Sólveig, Benjamínově snoubence.

Elínborg volala Báře a rovněž jí tu zprávu sdělila.

Když byli Elínborg a Erlendur na cestě k Mikkelíně, volal Erlendurovi Hunter a řekl mu, že zatím ještě nezjistil, co se stalo s Davidem Welchem. Že neví, zda opustil Island, ale že to bude zkoušet dál.

Erlendur jel ráno za dcerou na jednotku intenzivní péče. Její stav se stále neměnil. Erlendur u ní seděl dost dlouho a vyprávěl jí znovu o svém mladším bratrovi, který zahynul v horách na Eskifjörduru ve sněhové bouři, když bylo Erlendurovi deset let. Šli tenkrát s otcem sehnat ovce z pastvin, když náhle propukla silná sněhová bouře.

Bratři nejdřív ztratili z dohledu otce, pak jeden druhého. Jejich otec se zoufale probíjel dolů z hor do obydlené oblasti. Do hor pak vyšly pátrací skupiny.

„Mě našli čirou náhodou,“ řekl Erlendur. „Proč, to nevím. Měl jsem aspoň tolik rozumu, že jsem se zahrabal do sněhu. Ale byl jsem víc mrtvý než živý, když pátrací oddíl procházel sněhovou závějí a jeden z nich narazil na má ramena. Potom jsme se odstěhovali. Neuměli jsme si představit, že tam budeme žít dál a že nás bude neustále pronásledovat vzpomínka na mého bratra ztraceného v horách.

Pokusili jsme se začít nový život v Reykjavíku. Ale nevyšlo to.“

V té chvíli vešel do pokoje lékař. Pozdravili se a chvíli hovořili o Evě Lind. „Beze změny,“ řekl lékař. „Ani známky o tom, že by se začínala lepšit, přesněji řečeno, že by se měla probrat z komatu.“

Pak mlčeli. Rozloučili se. Lékař se ještě ve dveřích ohlédl.

„Nedoufej v zázrak,“ řekl a podivil se, když se Erlendur cynicky usmál.

Nyní seděl Erlendur proti Mikkelíně a myslel na dceru na nemocničním lůžku a na bratra v bílém hrobě a Mikkelínina slova mu pronikala pouze do podvědomí.

„Moje matka nebyla vražedkyně,“ řekla.

Erlendur ji slyšel jako z velké dálky.

„Ona nebyla vražedkyně,“ opakovala Mikkelína. „Myslela si, že když ho přiotráví, zachrání to dítě. Bála se o ně.“

Mikkelína upřela pohled na Elínborg.

„A jeho to nezabilo,“ dodala. „Neumřel na otravu.“

„Ale právě jsi nám řekla, že ji nepodezříval, dokud nebylo pozdě.“

„Ano,“ řekla Mikkelína. „Pak už bylo pozdě.“

Toho večera, kdy se to stalo, to vypadalo, že se Grímurovi, který proležel celý den v posteli a kroutil se v křečích, trochu ulevilo.

Matka dostala bolesti břicha a k večeru jí začaly v krátkých intervalech porodní bolesti. Věděla, že přišly brzy. Dítě se chtělo narodit předčasné. Řekla chlapcům, aby přinesli své matrace i Mikkelíninu matraci z pryčny v kuchyni, udělala si lůžko na podlaze v kuchyni a ulehla na ně.

Poprosila Mikkelínu a Símona, aby nachystali čistá prostěradla a horkou vodu, aby mohli dítě umýt. Přivedla všechny své tři děti na svět doma a věděla už, co je třeba.

Byla sice ještě zima, ale nečekaně se trochu oteplilo. Přes den pršelo. Za chvíli přijde jaro. Matka se pustila do stříhání suchých větví na rybízových keřích. Říkala, že na podzim budou mít pěkné plody, ze kterých zase udělá marmeládu. Símon se od ní nehnul a i u rybízu stál pořád u ní. Snažila se ho uklidnit, říkala mu, že všechno dobře dopadne.

„Nic nedopadne dobře,“ oponoval Símon a opakoval to. „Nic nedopadne dobře. Nesmíš si to dítě nechat. On to nechce. Řekl, že to dítě zabije, a on to udělá. Řekl to. Kdy se to dítě narodí?“

„Nesmíš si dělat takové starosti,“ řekla matka. „Až se dítě narodí, odnesu je do města a on je nikdy neuvidí. Je nemocný, nemůže nic dělat. Leží pořád v posteli a nemůže už nic dělat.“

„Ale kdy se to dítě narodí?“ nedal pokoj Símon.

„Může to přijít každou chvíli,“ uklidňovala ho matka. „Doufám, že co nejdřív, a pak to budeme mít za sebou. Nemusíš se toho bát, Símone. Musíš být silný. Kvůli mně.“

„Proč nejdeš do nemocnice? Proč ho neopustíš, abys mohla porodit dítě v klidu?“

„On to nedovolí,“ řekla. „Našel by mě a odvedl mě zpátky domů, jen abych to dítě neporodila v nemocnici. Nechce, aby se to rozkřiklo. Řekneme, že jsme to dítě našli. A předáme je dobrým lidem. On to tak chce. Všechno dobře dopadne.“

„Ale vždyť řekl, že to dítě zabije.“

„Neudělá to.“

„Mám takový strach,“ přiznal se Símon. „Proč to tak musí být?

Nevím, co mám dělat. Nevím, co mám dělat,“ opakoval a byl zoufalý strachem a úzkostí.

Teď stál v kuchyni a díval se na matku na matracích v kuchyni, protože to byla kromě ložnice jediná větší místnost v domě. Matka rodila a nevydala přitom ani hlásku. Tómas byl v ložnici u Grímura.

Símon šel po špičkách ke dveřím a zavřel je.

Mikkelína ležela na boku vedle matky, která se snažila chovat co nejtišeji. Dveře od ložnice se otevřely a do kuchyně vešel Tómas.

Grímur seděl na kraji postele a hekal. Poslal Tómase, aby mu přinesl z kuchyně misku ovesné kaše. Dovolil mu, že z ní klidně může něco sníst.

Když Tómas procházel kolem Mikkelíny, Símona a matky, podíval se dolů a viděl, že dítěti už vylezla hlavička a matka ji vší silou táhla ven, až se objevila i ramínka.

Tómas vzal misku s kaší a matka koutkem oka zahlédla, že se chystá strčit si jí plnou lžíci do pusy.

„Tómasi! Pro všechno na světě, nedotýkej se té kaše!“ zvolala bez sebe hrůzou.

V domě zavládlo absolutní ticho. Děti zíraly na matku s novorozenětem v rukou, jak hledí vyděšeným pohledem na Tómase, který se tak lekl, že upustil misku a ta se rozbila na kusy o podlahu.

Bylo slyšet, jak zavrzala postel.

Grímur vyšel z ložnice a vešel do kuchyně. Podíval se na matku a novorozeně a v obličeji se mu zračilo pohrdání. Pak se podíval na Tómase a sklopil oči k podlaze, po níž se rozstříkla ovesná kaše smíchaná se střepy.

„To snad není možné,“ řekl Grímur tiše a užasle, jako by konečně našel odpověď na záhadu, kterou se již dlouho zabýval. Znovu pohlédl na matku.

„Ty mě trávíš?“ řekl už ostřejším tónem.

Matka k němu vzhlédla. Mikkelína a Símon se neodvažovali na Grímura podívat. Tómas stál nad střepy a rozlitou kaší jako zkamenělý.

„K čertu, já jsem to už dávno tušil. Ta věčná únava. Ty křeče.

Nemoc…“

Grímur se rozhlédl po kuchyni. Skočil ke kredenci a povytahoval všechny zásuvky. V bezmezném vzteku vyházel obsah skříněk a polic. Když našel sáček s moukou a mrštil jím o zeď, bylo slyšet, jak na podlahu dopadla malá lahvička.

„To je ten jed?“ zařval a zvedl lahvičku. Sklonil se k matce.

„Jak dlouho už mi to dáváš?“ zařval znovu.

Matka mu upřeně hleděla do očí. Vedle ní na podlaze hořel zbytek svíčky. Ve spěchu nahřála nad plamenem nůžky, přestříhla pupeční šňůru a roztřesenýma rukama ji zavázala. To všechno stihla za tu krátkou chvíli, kdy Grímur hledal jed.

„Odpověděla bys mi laskavě!“ řval.

Nemusela mu odpovídat. Mohl si to přečíst v jejím pohledu i v jejím výrazu. V jejím vzdoru. Ve svém nitru mu odjakživa kladla odpor. Pokaždé, když ji bil, cítil její mlčenlivý vzdor. A teď cítil hrozbu v tom, jak držela na rukou zakrvaveného parchanta toho vojáka a mlčky mu hleděla do tváře.

Viděl hrozbu v dítěti, které mu držela přímo před očima.

„Nech maminku na pokoji,“ řekl Símon tiše.

„Dej sem to děcko!“ zařval Grímur. „Chci to dítě, ty proklatá, jedovatá zmije!“

Matka mlčky zavrtěla hlavou.

„Nedostaneš je,“ řekla tiše.

„Nech maminku na pokoji,“ řekl Símon už hlasitěji.

„Dej sem toho parchanta!“ řval Grímur, „nebo vás zabiju oba.

Všecky vás zabiju! Všecky!“

Soptil bezmocným vztekem.

„Ty bohem zatracená kurvo! Tys mě chtěla zabít! To si vážně myslíš, že mě můžeš zabít?“

„Přestaň!“ vykřikl Símon.

Matka jednou rukou tiskla dítě k sobě a druhou hledala nůžky. Ale nenašla je. Odvrátila pohled od Grímura a pátrala po nůžkách, ale už tam nebyly.

Erlendur pohlédl na Mikkelínu. „Kdo ty nůžky zvedl?“ zeptal se.

Mikkelína vstala a přešla k oknu. Erlendur s Elínborg jí sledovali pohledem. Oba mysleli na totéž.

„Kromě tebe už není nikdo, kdo by mohl vypovídat o tom, co se tehdy stalo?“ položil jí Erlendur další otázku.

„Ne,“ odpověděla Mikkelína. „Nikdo jiný vypovídat nemůže.“

„Tak kdo zvedl ty nůžky?“ opakovala otázku Elínborg.

28

Nechtěli byste se seznámit se Símonem?“ zeptala se jich Mikkelína se slzami v očích.

„Se Símonem?“ zeptal se Erlendur a nevěděl, o kom mluví. Ale pak si vzpomněl. Na toho muže, který pro ni přijel na kopec. „Myslíš svého syna?“

„Ne, nemyslím syna, ale bratra,“ řekla Mikkelína. „Svého bratra Símona.“

„On ještě žije?“

„Ano. On ještě žije.“

„Pak si musíme promluvit i s ním,“ řekl Erlendur.

„On vám toho moc neřekne,“ usmála se Mikkelína. „Ale navrhuji, abychom k němu zajeli. On má z každé návštěvy velkou radost.“

„A nechceš nám napřed celý ten příběh dopovědět?“ otázala se Elínborg. „Co to bylo za zvrhlou zrůdu, ten váš otec? Nemůžu vůbec uvěřit, že takoví lidé existují.“

Erlendur na ni pohlédl.

Mikkelína vstala.

„Dopovím vám zbytek po cestě. Pojeďme za Símonem.“

„Símone!“ vykřikla matka.

„Nech maminku na pokoji,“ zvolal Símon rozechvělým hlasem, a než si stačili uvědomit, co se děje, zabodl nůžky Grímurovi do hrudi.

Símon ustoupil a všichni viděli, že se nůžky zabodly do hrudi až po rukojeť. Grímur zíral na syna s nevěřícným výrazem v očích, jako by nechápal, co se stalo. Pak se podíval na nůžky. Zdálo se, že se nemůže pohnout. Jeho pohled se vrátil k Símonovi.

„Tys mě zabil?“ zachroptěl a klesl na kolena. Kolem nůžek začala prýštit krev a kapala na podlahu. Grímur se pomalu zakláněl, až padl na záda.

Matka k sobě tiskla dítě v mlčenlivém děsu. Mikkelína ležela vedle ní jako zkamenělá. Tómas stál na stejném místě, kde mu z rukou vypadla miska s ovesnou kaší. Símon stál nad matkou a začal se celý třást. Grímur už se nepohnul.

V domku zavládlo hrobové ticho.

Pak jejich matka vykřikla hrůzou tak, že to dětem proniklo až do morku kostí.

Mikkelína se na chvíli odmlčela.

„Nevím, zda se dítě narodilo mrtvé, nebo zda ho k sobě maminka tiskla tak pevně, že ho zadusila. Narodilo se předčasně. Mělo přijít na svět až na jaře. Vůbec nezaplakalo. Matka neměla možnost pročistit mu dýchací cesty a tiskla ho strachem z Grímura tvářičkou ke svým šatům. Ze strachu, že jí to maličké vezme.“

Erlendur podle Mikkelíniných pokynů odbočil do vjezdu k nenápadnému domu.

„Myslíš, že by nepřežil zimu?“ zeptal se. „Myslím Grímura. Myslíš, že si to tak vypočítala?“

„Možná,“ odpověděla Mikkelína. „Dávala mu ten jed tři měsíce. Ale nedala mu ho dost.“

Erlendur zastavil na parkovišti a vypnul motor.

„Už jste někdy slyšeli o hebefreni ?“ zeptala se jich Mikkelína a otevřela dveře od auta.

Matka hleděla na mrtvé dítě ve své náruči, houpala je a hlasitě naříkala.

Símon vypadal, jako by ji vůbec nevnímal, a upíral nevěřící pohled na otce. Po podlaze už se rozlila velká krvavá louže. Símon se třásl jako osika.

Mikkelína se pokoušela utěšit matku, ale bylo to nad její síly.

Tómas se pomalu otočil a beze slova odešel do ložnice. Zavřel za sebou dveře. Bez jakékoliv reakce.

Tak uběhla dlouhá chvíle.

Mikkelíně se nakonec podařilo matku trochu uklidnit. Matka přestala naříkat a rozhlédla se po kuchyni. Uviděla Grímura v kaluži krve, třesoucího se Símona nad sebou a Mikkelínu s vyděšeným obličejem. Beze slova začala umývat dítě v teplé vodě, kterou nachystal Símon. Dělala to pomalými a opatrnými pohyby, pečlivě a zkušeně. Jako by přesně věděla, co má dělat, aniž by o tom musela přemýšlet. Pak dítě položila na matrace, vstala a objala Símona, který stál po celou dobu na jednom místě. Postupně se hoch přestal třást a propukl v hlasitý pláč, který mu měl přinést úlevu. Zavedla ho k židli a usadila ho tak, aby byl obrácen zády k mrtvole. Pak přistoupila ke Grímurovi, vytrhla mu nůžky z prsou a hodila je do umývadla.

Vysílena po porodu klesla na židli.

Začala mluvit se Símonem o tom, co teď budou muset udělat, a dávala pokyny Mikkelíně. Položili mrtvého Grímura na deku a odtáhli ho k domovním dveřím. Pak matka vyšla se Símonem ven, daleko od domu, a Símon začal hloubit lopatou jámu. Přes den se vyjasnilo, ale teď se ochladilo a začalo zase pršet. Studený déšť je bičoval, ale půda už byla z větší části rozmrzlá. Na místech, kde byla ještě zmrzlá, kopal Símon krumpáčem. Po dvou hodinách kopání odtáhli mrtvolu k jámě. Přetáhli deku přes okraj, nechali mrtvolu skutálet a deku vytáhli ven. Mrtvola dopadla tak, že jí trčela levá ruka nahoru, ale ani Símon, ani matka se nedokázali Grímura znovu dotknout a ruku mu připažit.

Matka se doploužila zpátky domů, vzala dítě a ve studeném větru a dešti je odnesla k hrobu, kde ležel mrtvý manžel.

Chystala se udělat kříž, ale uprostřed pohybu se zarazila.

„On už není,“ řekla nevěřícně.

Pak začala lopatou nabírat hlínu a házet ji do jámy. Símon stál u okraje a pozoroval, jak studená, mokrá hlína dopadá na mrtvé tělo, které pod ní postupně mizí. Mikkelína mezitím začala uklízet v kuchyni. Tómas se neukázal.

Na mrtvole už ležela silná vrstva hlíny, když Símonovi připadlo, že se Grímur pohnul. Lekl se, pohlédl na matku, ale ta vypadala, že si ničeho nevšimla. Símon se zadíval do hrobu a ke své nepopsatelné hrůze viděl, jak se zpola zasypaný obličej pohnul.

Oči se otevřely.

Símon nebyl schopen pohybu.

Grímur k němu vzhlížel z hrobu.

Símon vykřikl a matka přestala házet hlínu. Nejdřív pohlédla na Símona, pak do jámy a v té chvíli spatřila i ona, že Grímur ještě žije.

Stála těsně u okraje jámy. Déšť byl tak hustý, že smyl Grímurovi hlínu z obličeje. Na krátký okamžik si hleděli do očí, pak Grímur pohnul rty.

„Prosím!“

Pak zase zavřel oči.

Matka pohlédla na Símona. Pak opět do hrobu a zpátky na Símona. Pak vzala lopatu a pokračovala, jako by se nic nestalo.

Grímur zmizel pod zemí a oni už ho neviděli.

„Mami,“ zaúpěl Símon.

„Běž domů, Símone,“ řekla mu. „Je po všem. Běž domů a pomoz Mikkelíně. Poslechni mě, Símone, prosím tě. Běž domů.“

Símon se na ni chvíli díval, jak pracuje s lopatou a promočená až na kost zahazuje hrob. Pak se mlčky obrátil a šel domů.

„Možné je, že si Tómas myslel, že všechno zavinil on,“ řekla Mikkelína. „Nikdy o tom nemluvil, a nechtěl s námi mluvit už vůbec.

Úplně se stáhl do sebe. Od chvíle, kdy na něj matka zavolala, aby nejedl tu kaši, a jemu vypadla miska z rukou, daly se věci do pohybu způsobem, který od základu změnil život nás všech a měl za následek smrt jeho otce.“

Seděli v uklizené místnosti pro návštěvy a čekali na Símona. Řekli jim, že je na procházce, ale že by se měl každou chvíli vrátit.

„Zdejší personál je mimořádně příjemný a ochotný,“ řekla Mikkelína. „Nic lepšího si nemohl přát.“

„A co Grímur, nikdo ho nepostrádal?“ zeptala se Elínborg.

„Maminka nejdřív vygruntovala celý dům odshora dolů a za čtyři dny šla nahlásit, že se manžel vydal pěšky přes Hel isheidi do Selfossu. A že o něm od té doby neslyšela. O jejím těhotenství nikdo nevěděl, alespoň se jí na to nikdo neptal. Do Hel isheidi vyslali pátrací oddíly, ale ty tam pochopitelně nikoho nenašly.

„A jaký důvod pro jeho cestu do Selfossu uvedla?“

„Oni po mamince žádný důvod nechtěli,“ řekla Mikkelína. „Nikdo po ní žádné další informace nechtěl. Grímur seděl ve vězení. Byl to zloděj. Proč by je mělo zajímat, z jakého důvodu šel do Selfossu?

Ani v nejmenším je to nezajímalo. V den, kdy maminka ohlásila jeho zmizení, zastřelili Američané jednoho Islanďana.“

Mikkelína se pousmála.

„Uběhlo několik dní. Pak týdnů. Grímur nebyl nalezen. Byl prohlášen za mrtvého. Zabloudil. Další obyčejný případ pohřešovaného člověka.“

Mikkelína si povzdechla.

„Maminka se nejvíc naplakala kvůli Símonovi.“

Když ta hrůza skončila, zavládlo v domě podivné mlčení.

Matka seděla v kuchyni u stolu, úplně promočená po té průtrži mračen. Hleděla před sebe s rukama položenýma na stole a dětí si vůbec nevšímala. Mikkelína seděla u ní a hladila ji po rukou. Tómas byl stále zavřený v ložnici a nevycházel. Símon stál u okna v kuchyni a díval se do deště. Po tvářích se mu kutálely slzy. Podíval se na matku a na Mikkelínu, pak zase z okna. V dešti se rýsovaly obrysy rybízových keřů. Símon vyšel ven.

V mžiku byl promočený a třásl se zimou, ale mířil k rybízovým keřům, zastavil se u nich a hladil je po větvičkách. Zaklonil hlavu a skrze hustý déšť pohlédl k potemnělé obloze. V dálce zazněl hrom.

„Nebyla jiná možnost,“ řekl Símon. „Já to vím.“

Pak sklonil hlavu, mlčel a stál v lijáku.

„Bylo to tak hrozné. Tak hrozné, tak těžké a trvalo to tak dlouho.

Nevím, proč byl takový. Nevím, proč jsem ho musel zabít.“

„S kým to mluvíš, Símone?“ zeptala se ho matka, která vyšla ven za ním a objala ho.

„Jsem vrah,“ řekl jí Símon. „Zabil jsem ho.“

„V mých očích ne, Símone. V mých očích nikdy nebudeš vrah.

Stejně jako já nejsem. Byl to osud, který si sám připravil. Nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo, abys teď, když už tu není, trpěl tím, jaký byl, když byl naživu.“

„Ale já jsem ho zabil, mami.“

„Protože jsi nemohl jinak. To musíš pochopit, Símone.“

„Jenže já se cítím tak strašně.“

„Já vím, Símone, já to vím.“

„Cítím se tak bídně.“

Matka upřela pohled na rybízové keře.

„Na podzim budou mít plody, a to už zase bude všechno dobré.

Slyšíš, Símone. Pak už bude zase všechno dobré.“

29

Viděli, jak se otevřely dveře do vstupní haly a dovnitř vešel muž na počátku sedmdesátky, s ohnutými zády, řídkými bílými vlasy a příjemně usměvavým obličejem. Měl na sobě teplý svetr a šedé kalhoty. Za ním šel zaměstnanec kliniky, kterému sdělili, že pacient má návštěvu. Zavedl ho do místnosti pro návštěvy.

Erlendur a Elínborg vstali. Když se zvedla Mikkelína, přistoupila k němu a objala ho, usmíval se na ni a tvář mu zářila radostí jako malému chlapci.

„Mikkelíno,“ řekl zvláštně mladým hlasem.

„Ahoj, Símone,“ řekla Mikkelína. „Máš tady návštěvu. Jsou to dva lidé, kteří se s tebou chtějí seznámit. Toto je Elínborg a tady ten muž se jmenuje Erlendur.“

„Já jsem Símon,“ představil se muž a podal jim ruku. „Mikkelína je moje sestra.“

Erlendur a Elínborg pokývli.

„Símon je šťastný,“ řekla Mikkelína. „Předtím jsme nikdy nebyli, a my dvě jsme nebyly šťastné ani potom, ale Símon je šťastný, a to je hlavní věc.“

Símon si k nim přisedl, vzal Mikkelínu za ruku a usmíval se na ni, hladil ji po tváři, a pak se usmál i na Elínborg a Erlendura.

„Co je to za lidi?“ zeptal se.

„To jsou mí přátelé,“ řekla Mikkelína.

„Je ti tu dobře?“ zeptal se ho Erlendur.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Símon.

„Jmenuju se Erlendur.“

Símon se zamyslel.

„Nejsi náhodou cizinec?“ zeptal se pak.

„Ne, jsem Islanďan,“ odpověděl Erlendur.

Símon se usmál.

„Já jsem bratr Mikkelíny.“

Mikkelína ho pohladila po ruce.

„Oni jsou policisté, Símone.“

Símon se střídavě díval z Elínborg na Erlendura.

„Vědí už všechno, co se stalo,“ pokračovala Mikkelína.

„Maminka je mrtvá,“ řekl Símon.

„Ano, maminka je mrtvá,“ řekla Mikkelína.

„Mluv ty,“ řekl Símon prosebným hlasem. „Řekni jim to ty.“ Díval se na sestru, a tentokrát se vyhnul pohledu na Erlendura a Elínborg.

„Dobře, Símone,“ řekla Mikkelína. „Přijdu potom za tebou.“

Símon se usmál, vstal a šoural se do chodby, odkud se vcházelo do pokojů.

„Hebefrenie,“ řekla Mikkelína.

„Hebefrenie?“ zeptal se Erlendur.

„Ani my jsme nevěděli, co to je,“ pokračovala Mikkelína. „Prostě v jednu chvíli přestal dospívat. Zůstal tím milým a hodným chlapcem, jehož duševní vývoj nedržel krok s tělesným. Hebefrenie je druh schizofrenie. Símon je jako Peter Pan. To se někdy v pubertě stává.

Možná mu to bylo souzeno od narození. Byl velmi citlivé dítě a všechny ty strašné události, ke kterým došlo, na něho zřejmě doléhaly tak, že to jeho psychika nevydržela. Žil v neustálé panické hrůze a cítil se za všechno zodpovědný. Byl přesvědčen o tom, že jeho úkolem je chránit matku, jelikož je z nás nejstarší a nejsilnější.

Ačkoliv byl ve skutečnosti nejmenší a nejslabší.“

„A to od dětství pobývá v takových ústavech?“ zajímala se Elínborg.

„Ne, bydlel se mnou a s maminkou do té doby, než zemřela. Před šestadvaceti lety. Pacienti jako Símon nejsou na obtíž. Většinou jsou velmi klidní a chovají se příjemně, ale potřebují neustálou péči. Tu mu maminka poskytovala až do své smrti. Ještě když mohl, pracoval u městského svozu odpadků. Napichoval odpadky na trávnících holí s ostrým koncem. Chodil křížem krážem po Reykjavíku a napichoval odpadky.“

Erlendur s Elínborg seděli mlčky.

„A David Welch se už nikdy neozval?“ zeptala se Elínborg.

Mikkelína na ni pohlédla.

„Maminka na něho čekala až do své smrti,“ řekla. „Ale on se nikdy nevrátil.“

Učinila krátkou pauzu.

„Toho rána, když pustili mého nevlastního otce z vězení, se mu pokusila zavolat z Gufunes. A dovolala se.“

„Tak proč vám nepřišel na pomoc?“ divil se Erlendur.

Mikkelína se usmála.

„Rozloučili se už předtím. Poslali ho do Evropy. Jeho loď vyplouvala toho rána a ona mu nevolala proto, aby mu řekla o nebezpečí, které nám hrozí, ale proto, aby mu mohla říct ještě několik slov na rozloučenou a aby měl po cestě pocit, že je všechno v pořádku. On byl přesvědčen, že se k nám vrátí. Pravděpodobně padl. Když válka skončila a on nepřišel, maminka o něm nikdy nic nezjistila…“

„Ale proč…“

„Domnívala se, že by ho Grímur zabil. Proto šla na Grafarholt sama. Nechtěla, aby byl u toho. Byla to její věc.“

„Ale on musel vědět, že tvého nevlastního otce propustí z vězení a tím jeho styky s tvou matkou skončí,“ řekl Erlendur. „Tvůj nevlastní otec o tom věděl. Musel něco slyšet.“

„O tom v podstatě nemohl nikdo vědět. Oni svůj vztah drželi v maximální tajnosti. Nevěděli jsme, jak to Grímur zjistil.“

„A to dítě…?“

„Tenkrát, když odjížděl, ještě maminka nevěděla, že je těhotná.“

Erlendur a Elínborg dlouhou chvíli mlčeli a přemýšleli o tom, co jim Mikkelína vyprávěla.

„A co Tómas?“ zeptal se nakonec Erlendur. „Co se stalo s ním?“

„Tómas je mrtvý. Dožil se jen dvaapadesáti. Dvakrát se rozvedl.

Měl tři děti, samé chlapce. Nestýkali jsme se.“

„Proč?“ zajímal se Erlendur.

„Podobal se otci.“

„Jak se mu podobal?“

„Jeho život byl ubohý.“

„V jakém smyslu?“

„Byl stejný jako jeho otec.“

„Chceš tím říct, že…?“ Elínborg nevěřícně pohlédla na Mikkelínu.

„Byl surový. Bil své ženy. I své děti. A pil.“

„A co jeho vztah k otci? Nešlo náhodou o…?“

„To nevíme,“ řekla Mikkelína. „Já si myslím, že ne. Doufám, že ne.

Snažím se na to nemyslet.“

„Co tvůj nevlastní otec myslel tím prosím, které vyslovil, když ležel v hrobě? Prosil tvou matku, aby mu pomohla? Prosil ji o milost?“

„Hodně jsme o tom s maminkou mluvily. Maminka si pro to našla vlastní vysvětlení, které jí stačilo, a totéž platilo i pro mě.“

„A to?“

„Že o sobě věděl, co je zač.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Erlendur.

„Věděl, co je zač, a já myslím, že věděl i to, proč je takový, jen o tom nikdy nemluvil. Vím už, že měl strašné dětství. Ale jednou byl i on malým chlapcem a k tomu malému chlapci v něm muselo zůstat nějaké psychologické pouto. I ve chvílích nejhorších záchvatů vzteku, kdy nás všechny surově napadal, musel toho chlapce mít v sobě, a ten na něho volal, aby přestal.

„Tvá matka byla neuvěřitelně statečná žena,“ řekla Elínborg.

„Mohl bych s ním promluvit?“ zeptal se Erlendur po krátké pauze.

„Myslíš se Símonem?“ řekla Mikkelína.

„Máš něco proti tomu, abych za ním zašel do pokoje? Sám?“

„On o těch událostech nikdy s nikým nemluvil. Celá ta dlouhá léta ne. Maminka byla toho názoru, že bude nejlepší, když budeme dělat, že se to nikdy nestalo. Po její smrti jsem se pokusila Símona přimět, aby to ze sebe dostal, ale rychle jsem pochopila, že je to marné. Připadalo mi, že si vzpomíná jen na dobu po těch strašných událostech. Vše, co bylo předtím, mu nějak vymizelo z paměti. Jen když na něho vytrvale dotírám, utrousí o tom někdy nějakou větu.

Ale většinou zůstává uzavřený. Žije v jiném, pokojném světě, který si pro sebe sám vytvořil.“

„A máš něco proti tomu, abych za ním šel?“

„Jen klidně běž,“ řekla Mikkelína.

Erlendur se zvedl, zamířil ke vchodu a pak do chodby s pokoji.

Většina z nich měla otevřené dveře. Uviděl Símona sedět na posteli a vyhlížet z okna. Erlendur zaklepal na dveře a Símon k němu obrátil obličej.

„Mohl bych si jít přisednout k tobě?“ zeptal se Erlendur a čekal, jestli ho Símon pozve dál.

Símon se na něho zadíval, souhlasně přikývl a obrátil hlavu zase k oknu.

V pokoji byl psací stůl s židlí, ale Erlendur si šel přisednout k Símonovi na postel. Na psacím stole byly nějaké fotografie. Erlendur na jedné poznal Mikkelínu a usoudil, že ta starší žena vedle ní bude zřejmě jejich matka. Natáhl ruku po fotografi . Žena seděla u stolu v kuchyni a měla na sobě nylonový domácí plášť s barevným vzorem.

Dívala se přímo do objektivu a na tváři měla záhadný úsměv. Símon seděl vedle ní a tvář mu zářila. Erlendur se domníval, že fotografie byla pořízena u Mikkelíny v kuchyni.

„To je tvoje matka?“ zeptal se Símona.

Símon pohlédl na fotografi .

„Ano, to je maminka. Už umřela.“

„Já vím.“

Símonův pohled se vrátil k oknu a Erlendur vrátil fotografi na stůl.

Potom vedle sebe chvíli seděli mlčky.

„Nač se tam venku díváš?“ zeptal se Erlendur.

„Maminka řekla, že všechno bude zase dobré,“ odpověděl Símon, ale neodvrátil pohled od okna.

„Všechno je zase dobré,“ řekl Erlendur.

„Nechceš mě odvést?“

„Ne, nechci tě odvést. Jen jsem tě chtěl poznat.“

„Třeba můžeme být přátelé.“

„To určitě,“ řekl Erlendur.

Pak zase seděli mlčky a vyhlíželi z okna.

„Měl jsi hodného otce?“ zeptal se Símon nečekaně.

„Ano,“ odpověděl Erlendur, „byl to dobrý člověk.“

Opět mlčeli.

„Řekneš mi o něm něco?“ zeptal se Símon po chvíli.

„Ano, někdy ti o něm budu vyprávět,“ řekl Erlendur. „On…“

Erlendur zmlkl.

„Co?“

„Ztratil syna.“

Znovu se dívali z okna.

„Jedno bych rád věděl,“ řekl Erlendur.

„Co?“ zeptal se Símon.

„Jak se jmenovala?“

„Kdo?“

„Tvoje maminka.“

„Proč to chceš vědět?“

„Mikkelína mi o ní vyprávěla, ale neřekla mi její jméno.“

„Jmenovala se Margrét.“

„Margrét.“

V té chvíli se ve dveřích objevila Mikkelína, a když ji Símon spatřil, vstal a šel k ní.

„Přineslas rybíz?“ zeptal se. „Přineslas mi rybíz?“

„Ten ti přinesu až na podzim,“ řekla Mikkelína. „Na podzim.“

Ve stejné chvíli se v koutku oka Evy Lind ležící v pološeru pokoje na jednotce intenzivní péče objevila malá slza. Zvětšovala se, až se z ní stala velká kapka, která pomalu sklouzla z oka, protekla pod kyslíkovou maskou a zmáčela Evě rty.

Za několik minut otevřela Eva Lind oči.

Advertisements